Sága o Draculovi (J. Nowak)

Kráčíš tmavými ulicemi carského města.
Pach krve tě obklopuje jako aura, které už se nezbavíš.
Skvrny na tvých šatech vyřeší sprcha, ale co skvrny na tvé duši?
Voda smyje všechno, jen ne hřích, říkávala matka.
Už si skoro nepamatuješ žádnou z dívek, které prošly tvýma nelítostnýma rukama.
Krásné i šeredné, naivní i prohnané, nevinné i zkušené...
Tváře se kamsi vytratily.
Pamatuješ si ale tu poslední.
Byla jako dohořívající plamínek vysoké, majestátné svíce.
Jako skomírající světlo zdobené lucerny.
Nezapomeneš.
Srdce ti tepe pomaleji než jindy.
Dech se prohlubuje.
Stačíš ještě zamknout, než se položíš na postel a strneš.
Svítá...
Olekso, dítě!

Mávala na něj už zdaleka, když k ní přicházel tmou.
Tvář měl napjatou, oči se mu třpytily jako kočce, chůze patřila aristokratovi.
Roztřásla si vlasy po ramenou a otevřenou dlaní ho pozvala blíž.
Stiskl ji prudce a pevně; vzdychla a pak se zahihňala.
Usmál se také, jen nepatrně.
Pak se jí lehounce uklonil a dokonce i ruku jí políbil.
Kurtizána.
**
Děvka.
Snažila se předstírat, že je vznešenější, než napovídala chatrná sukně.
Gesto, kterým se mu nabídla, patřilo k těm lacinějším.
Z očí jí koukala bída.
Vlad se v duchu ušklíbl; nevadilo mu to ani v nejmenším.
Krev měly všechny dobrou.