DMD č. 9. pro 9. 4. 2015. Téma: Neznámé hranice

"Se slovíčky, která mohou být počitatelná i nepočitatelná, je to zcela intuitivní. Jednoduchý příklad - pivo. Jako obecný pojem, tekutina, je nepočitatelné. Beer is a typical product of the Czech Republic. Když jde Pepa s Karlem na jedno, tak si objednají dvě. Two beers. No a když to přeženou, a už jen vědí, že si toho dali příliš mnoho, tak už je opět nepočitatelné - too much beer."
"Jo, to znám!"
"Davide, jak to zrovna Vy můžete znát, když ještě v třídnici sluníčko nemáte!"
"Vyprávěl mu to kamarád."
"Byl na přednášce."
"Mu dali ochutnat rodiče na narozkách."
"Četl o tom v knihovně."

Kdysi dávno se pacovský občan Michal Čeřen vydal na pouť do Jeruzaléma. Když se do roka nevrátil, byl jeho majetek prodán a z výtěžku byl, podle Čeřenova přání, ulit kostelní zvon. Po létech vešel do pacovských bran sešlý stařík a zvon se sám rozezněl. S posledním úderem stařec, sám Čeřen, zemřel a zvon pukl.
Takhle se to vypráví dětem.
Nenechte se vysmát.
Čeřen byl mág, černý jako dehet. Vytvořil mocný artefakt, zvon, který proráží hranice, boří bariéry světů a podsvětí. Nikdo neví, kde je ukryt.
Pokud ho najdete, nenechte ho zaznít. Nevíte, jaké dveře otevřete. Ani to, kdo jimi vejde.

"Drzost dnešních náctiletých nezná hranic! Všichni jsou tak hrozně nezdvořilí! Co myslíš, jakmile nastoupím do autobusu, už mě všichni pouštěj sednout. Chtěj tím říct, že už jsem stará?! Vždyť je mi teprve osmdesát pět!"
"Aspoň tě někdo pustí. Já bych si sedla, ale mám to přesně naopak. Tak třeba dneska, jó. Tak si to představ, jedu takhle tramvají, je tam plno. Tak čekám, že už když nastupuju, tak mě někdo pustí. Ne. Tak se, poněkud překvapena, postavím před sedadlo, kde sedí tak patnáctiletý kluk. Myslíš, že mě pustil?! Ani náhodou. Celou cestu seděl a ještě tam překážel těma svýma berlema."

„Tak co doma?“ Bzz?
„Stejný, pořád stejný.“ Bzzz.
„O Pepovi jsi slyšel? Chudáka ho taky dostala ta sekta. Od posledního slunovratu se ze země nehnul.“ Bzz? Bzzz. Bz.
„Za chvíli nás dostanou všechny. A vymyjí nám mozky! Tfuj.“ Bzz. Bzzz! Bz.
„To určitě. Na mě si s nějakou vědou nepřijdou!“ Bz. Bzzz!
„Přátelé, bděte! Naše životy jsou jen pouhá lež! Ale pravda, pravda je pro každého! Věda vám otevře oči!“ Bzz! Bzzzz! Bzz! Bzz!
„Táhni nám z palouku!“ Bzzz!
„Fanatiku!“ Bz!
Mladý biolog se naklonil k oušku sličné psycholožky.
„A to jsi věděla, že pro čmeláky je fyzikálně nemožné létat?“

Největší neznámou pro mě bylo, když se narodily mé děti.
První syn. Radost.
Svět se s vámi otočí okolo osy a nic už není jako dřív. Všechno začíná na novo. Už není já, už jste pro někoho, máma.
A pak se osud otočí a ukáže vám druhou stranu téže mince.
Narodil se druhý syn, moc brzy. Starost.
Malý bezbranný uzlík, zubatá už nahlížela zpoza dveří. Dodnes mě dojetím svírá, jak to můj malý bojovník dokázal a dodnes mu občas odpustím malou neplechu, máma.
Neznámé hranice jsou jak červená nit osudu, jednou jsem na šťastné straně a jednou… Prostě se vrátím.

„Česká tropická výpravo, právě jsme dosáhli pro většinu lidstva neznámé hranice, nulté rovnoběžky. Nechť se zde ozve naše sokolské Nazdar,“ zaznělo z úst vedoucího výpravy Karla Němce.
„Náčelníku, můžu,“ přerušil ho učitel Václav Poustka. „Něco jsem si na tuhle slavnostní chvíli připravil. Četl jsem o tom v Učitelských novinách. Namaluju na rovník čáru, asi takhle. A teď se dívejte – jednou nohou jdu po severní zemské polokouli, druhou nohou po jižní.“
„No jo,“ podivil se lékárník Šofr. „Já to taky zkusím. Frištenský, pojď se taky projít.
„No, nic moc,“ zabručel Varel. „A když to srovnám s tím výletem na severní pól….“

Dýchat, hlavně dýchat, i když to skoro nejde. Klopýtala prosluněnou ulicí a přitom vytvářela scenérii typickou pro noční stíny. Sousoší nepřípadnosti. Veškerou pozornost věnovala tomu, aby jí nohy odnesly dál, aspoň o jeden, o dva kroky. V hlavě prázdno. A nebo příliš plno? Tolik se jí točila, že ani nevěděla. Žaludek se jí zvedal, marná snaha, už stejně neměla co vyzvracet. Kolemjdoucí se od ní odvraceli, tak jednoznační ve své maloměstskosti, nezpochybnitelní ve své morálce. Odvrátila se taky, neuměla se jim vysmát a nechtěla se vidět v zrcadlech jejich pichlavých očí. Vlastní hranice. Asi byla šťastnější, když je ještě neznala.

Lenny jim nikdy nechtěl ublížit. Nechtěl, aby se ta myška rozpadla. V kapse bylo příjemně hebko, a tak z ní nemohl sejmout prsty. Nechtěl tomu štěňátku rozmáčknout lebku. Moc rád zajížděl konečky prstů mezi jeho srst. Nechtěl Curleyově ženě zlomit vaz. Měla tak hebké vlasy! Jenže kdyby George slyšel, jak křičí, nenechal by ho starat se o králíky.
George mu nikdy nechtěl ublížit. Nechtěl ho jednou rukou útěšně držet a druhou, roztřesenou, tajně zmačknout spoušť. Toužil mít parťáka na cesty, spřízněnou duši, se kterou bude sdílet jeden bláznivý sen. Jenže kdyby ho vydal živého, Curley by ho nenechal zemřít rychle.

Při procházce jsem v jednom zákoutí zahlédla zvláštní ženu. Byla oděna v bělostném krajkovém šatu až na zem. Její pleť byla bledá a vlasy měla bílé a také spadaly podél jejího těla na zem.
Přistoupila k ní další žena. Byla jí podobná, ale její šat nebyl tak složitý a dlouhé vlasy měla fialové, spletené do copu.
"Jsi si jistá, sestro?" tázala se.
"Nejsi moje sestra." odpověděla bělostná chladně.
Po chvíli si povzdechla. "Ano, je to jediný způsob jak odhalit pravdu."
"Budeš muset překročit neznámé hranice, jít do světů, o kterých nikdy nikdo neslyšel..."
"Už teď jsme v neznámém světě..."
"Ano..."

O oheň se ráda starala už odmala; nasekat třísky co nejtenčí, krmit plápolavé jazýčky, dokud nezískají sílu, pečlivě přikládat, prohrabovat žhavé uhlíky. Jinak se nehodila k ničemu, ani mluvit se pořádně nenaučila. Říkali jí pálí, a ona na to hladí. Co s takovým děckem? Aspoň že zatopí a hlídá, aby nevyhaslo.
Když povyrostla, chodívala si dělat ohýnky do kopců. Sedávala u nich, huhňavě prozpěvovala nesmyslné slabiky, povídala si s plameny. Svlékala se do naha, oheň ji horce laskal.
A tak ji našli.
Když na rynku spatřila hranici, radostně zahýkala. Taková krása, a ona o ní doteď nevěděla!
Tentokrát oheň nehladil.