DMD č. 9. pro 9. 4. 2015. Téma: Neznámé hranice

Navigátor Narsis soustředěně studoval holografickou mapu blízké oblasti. „To je divný,“ říkal zadumaně a otočil se ke kapitánovi. „Pane, tady je nějaká hranice, která by tu být neměla.“
„Že by ji tu vytyčili teprve nedávno?“ zamyslel se Bossack. „Dobrá, poletíme se tam podívat.“
Po několika hodinách letu se vynořili z hyperprostoru v místě, kde se měla nacházet ona neznámá hranice – ale žádná tam nebyla.
„Ale jak je to možné?“ podivoval se Narsis. „Vždyť ta hranice měla probíhat právě tudy!“
Komandér Caledri se nahnul nad mapu a stiskl tlačítko – a celá mapa se otočila o 180 stupňů. „Vždyť to máte obráceně!“

"Chlapec, devět let, na základě psychotestů byly hranice jeho schopností stanoveny na úroveň 124. To je velmi slušné," oznámil obrýlený specialista nervózním rodičům doprovázejícím zavalitého kloučka. "S tím může velmi dobře najít profesní uplatnění na jakékoliv vyšší manažerské pozici,". Mužík předal rodičům složku s dokumenty. Rodiče ještě děkovali, zatímco se mužík pustil do dalšího případu. Zadal pečlivě vstupní data a na obrazovce se naskočilo hlášení: "Sedm let, hranice schopností neznámé."
Těkal očima neklidně po sloupcích čísel, zkontroloval znovu všechny koeficienty. S úlevou si oddechl. Mám to, tady je ta chyba. Zadejte pohlaví. Ták. Dívka, sedm let, úroveň 54, kancelářské práce.

Několikrát se mu to pokoušela popsat, pořád ale narážela na tentýž paradox. Sotva vybojovala první klidný nádech, zapomněla. Teď jsem si tím prošla a už to bude dobré. Už vidím věci jasně. Takhle už se nikdy cítit nebudu. A vlastně jsem na tom ani nebyla tak špatně, jen jsem se v tom zbytečně utápěla.
Jedna myšlenka ale nezmizela nikdy. Jak se dá zhroutit úplně? Kdy nastane ten zlom a člověk všechno vzdá? Čím častěji se vynořovala, tím divočejší Kala byla. Tím víc věcí chtěla stihnout. A tím hlasitěji se smála, když jí říkali, že nevypadá jako člověk, který má deprese.

Pochybnosti jsou nejsilnější před úsvitem, kdy je obrana proti zlověstným myšlenkám nejslabší. Zkoumám svoje nitro, myšlenky, i způsob, jakým o svých myšlenkách přemýšlím.
Co ze mě udělala dračí krev? Jsem člověk s nezvyklými schopnostmi, nebo jen jako člověk vypadám? Jsem silnější a znepokojuje mě, jak málo se bojím. Místo obav se obvykle rozzlobím. Občas se kolem mne dějí podivné věci, které úplně neovládám.
Zoufale to tajím. Ani nevím, jak to vnímá Jakub. Vidí ve mě příšeru? Co budu dělat, jestli ano?
Moc se bojím, že už nejsem člověk! Že jsem překročila tu strašně důležitou hranici.
Ach... já se bojím?
Výborně!

Marija Morevna netušila, kdy jí hranice podjede pod nohama jako šňůra na prádlo.
Poprvé ji zahlédla, když z dubu slétl pták a změnil se v muže, co si přišel pro dívku, kterou spatřil v jejich okně.
Matka mu dala nejstarší Olgu a jeho druhům Taťánu a Annu.
Jedné noci hranice vklouzla k nim domů a Marija prolezla za kamna na schůzi domovojů.
Když na jejich prahu poklekl mladý muž v černém plášti a hlubokým hlasem řekl „Jsem soudruh Kostěj, příjmením Bessmertnyj, a přišel jsem si pro dívku v okně“, Marija ucítila pod bříšky prstů… puklinu v ledu, nebo hedvábný vlas?

Jak ostrá ta věc mohla být?
Dokázala by i život vzít?
Zbarvila stěny rudými skvrnami?
Pokryla kůži bělostnými jizvami?
Zbavila by panických záchvatů?
Zajistila nenávist všech opatů?
Odstranila nenáviděný tuk?
Přerušila výčitek neutichající hluk?
Zdá se jako nejjednodušší cesta,
ale ty příběhy ze stejného těsta
obrovskou láskou končily,
inu kde by city se zjevily?
Příčinu nutno hledat stále,
proč děvče váží tolik i dále…
Zkusila vatu, ale kosti netrčí,
únava a mučení jí nestačí,
nenachází prostředek vykoupení,
touží po dokonalosti políbení.
Jen o dvacet kilo méně,
a bude tančit na baletní scéně.
Kam zajde labuť nejvíce,
než překročí neznámé hranice?

Co nás čeká? Je nějaké předurčení? Určitě ne, já svůj osud změním!
Budu běhat pro zdraví. Sice prý moc pohybu ničí klouby a přílišná námaha i svaly.
Tělo je sní samo, protože potřebuje energii. Ale to není můj případ. Moje tělo sní leda krkovičku.
Zadýchání přišlo už po deseti krocích. Doběhnu alespoň do poloviny parku!
Budu mladý a čilý, stejně jako před tím, než jsem se začal válet. Možná to mám po rodičích. No, to asi těžko, to by táta musel být hroch.
Běžím s větrem o závod. Překonal jsem se! Prakticky letím!
„Paní, ten váš buldoček asi dostal infarkt.“

Poslední dobou jsem jich vídal stále více. Asi o nich nevíte, ale člověk jako já je pozná hned. Louže, prázdné výklenky, otevřené dveře do průjezdu. Jsou to místa, kde se hranice našich světů dotkly. Jsou to otevřená okna do Narnie. Dlouho jsem tomu nerozuměl, ale když jsem dnes cestou domů spatřil souhvězdí, které na naší obloze není, došlo mi, že to není náhoda. On mě volá.
Píšu tento lístek, abyste si o mě nedělali starosti. Prosím, nehledejte mě, nejsem mrtev, naopak jsem více než živ. Žijte blaze!
A mimochodem ta okna jsou stále otevřená. Jen je třeba dobře se dívat.

"Tak a připomínám, že - to bude v testu - ve vesmíru nejsou žádné známé hranice - vesmír má neznámé hranice. Tak, nějaké dotazy?" zeptal se učitel po dobrání základních věcí o vesmíru.
"No, já bych jen chtěl dodat, že vesmír jako samotný hranice nemá, ale hranice jsou například u pozorovatelného vesmíru."
"No jistě, ale já myslel..."
"Takže budete v testu požadovat lži?" Učitel si připadal skoro jako obklopený novináři. Už chybí jenom mikrofony...
"A co třeba hranice sluneční soustavy? I to přehlížíte? Máte podobné mezery ve vědomostech často nebo ne tak často?"
"A co na to ředitel?"
Učitel dal druhý den výpověď

"... netušil jsem, že lidé dostoupili takového potenciálu. Její píseň mě upoutala, přesto bych neztratil kontrolu, kdyby nebyla daleko silnější, než se zdá."
Julii se vracelo vědomí. Všechno bylo jako ve snu. Věděla, že mluví o ní.
"Souhlasím. Překonat hranici spojení, kterou nezná, byl obrovský skok. Nicméně úspěšný. Vítej Julie."
"Hranice? Kde jsem? Kdo jste? Co se stalo? Jak..." myšlenky jí proudily příliš rychle a roztěkaně.
"Klid, děvče," promluvil druhý hlas konejšivě, "jsi v pořádku. Vše ti vysvětlím. Říkej mi Liaros," před ní se zvolna objevila postava připomínající něco mezi člověkem a velkým rejnokem mantou.
"Vaše válka žel nabrala další rozměr..."