DMD č. 9. pro 9. 4. 2015. Téma: Neznámé hranice

Občas se nějaký blázen, pokoušel pantomimou naznačit, že je tyran. Ale to on nebyl. (Vědělo to sto ze sta škorpionů v jámě, ve které dotyčný poté skončil. Naučte se mluvit, že.) Ankh Morkpork bylo demokratické město, jeden muž jeden hlas. (Vetinari byl ten muž a měl ten hlas.) Hranice moci lidu jsou neznámé, takže vlastně jeho hranice byly neznámé.
Zatím. Jdou vytvořit pomocí slova. Mají moc.
A stejně tak má moc jejich absence.
"To, co jsi udělal, bylo velmi nezodpovědné," ukázal na napůl ohlodaného lososa ležícího vedle lososového jezírka.
"Ošklivý pes, Hafale! A teď už se se mnou nemusíš zdržovat..."

Šafář, hajný a klíčník… Rubeus Hagrid nechápavě kroutil hlavou, když si pročítal pracovní smlouvu, kterou před pár minutami podepsal.
„Šafář a hajnej… to je jasný. Stará se vo zvířata a vo školní pozemky. Šak vim, co mám dělat, starej Ogg mě šecko za poslední tři roky naučil. Ale co ten klíčník? Vo tom sem nikdá neslyšel… V Bradavicích přece žádný klíče nejsou. Šecky dveře se zavíraj kouzlama.“
Hagrid se hluboce zamyslel nad nejasnými a neznámými hranicemi svých nových pracovních povinností.
„To bych teda rád věděl, kerej vosobě se tendle nesmysl vylíhnul v hlavě. Dyť já přece žádný kouzla dělat nesmim…“

Služba ve Hvězdné flotile skýtala nekonečno možností. Pětiletá mise nebyla jen o poznávání nekonečných hranic vesmíru, jejich překračování, o objevování nových civilizací. Život ve vesmíru poskytoval prostor především pro poznání sebe sama a svých možností.
Kirk se nikdy neusadil, na žádné dovolené nepřestal myslet na svou loď a její posádku. Enterprise byla jeho domov, důstojníci Flotily byli jeho rodinou. Na to ale přišel až v momentě, kdy ze svého potemnělého bytu v San Franciscu hledal pohledem z okna na obloze loď, která už měla nového kapitána.
V ten den měl pocit, že přišel o vše. Protože vesmír byl jeho láska.

Sneží.
Tomovi sa zráža dych, obláčiky pary, na noc ho za trest zavreli v komore, bol by zmrzol nebyť jeho veci. Sedí uprostred kruhu bieleho ohňa, teplého a krotkého.
Oči upiera na mŕtvolku potkana.
Minule keď chcel aby Amy umrela, len sa jej pustila krv z nosa, ale ten potkan umrel úplne. Ľudia sú tiež len potkany, ale väčšie, Tom musí viac chcieť.
Použiť vec na Billyho s jeho králikom, z ktorého Tomovi červenejú oči.
Na Krysu Coleovú.
Vec dokáže hocičo, Tom neverí, že by nedokázala, obmedzuje ho len predstavivosť, sila vôle, musí len viac chcieť, viac túžiť, viac nenávidieť.

Svět za jeho bytem, jeho pevností, útočištěm, byl široký a nebezpečný. Plný lidí, kterým nerozuměl.
Pak jeden z nich zničehonic sám překročil hranici. Přišel mu dopis. A další. A on odepisoval, ačkoli se třásl úzkostí, odepisoval tomu osamělému dítěti z druhého konce světa na jeden každý a lepil je na stěny a naučil se věřit a bál se, že přijde zrada.
Stejně nebyl připravený, když přišla. Vyrvat si z duše její jméno nemohl; vyrvat M z psacího stroje ano.
Dlouho si nepsali.
Pak poslal dopis nadepsaný ary.
Ale bát se nikdy nepřestal.
Nikdy.
Došlo jí to, když našla jeho tělo.

Přitáhl do Gondolinu a Voronwë za ním hopkal jako pejsek. Miloval toho lidského floutka, jehož jedinou zásluhou bylo, že našel zbroj v Nevrastu? Možná, snad, nevím. Tuor měl však oči jenom pro královu dceru.
„Přináším Ulmovo poselství!“ oznámil před Turgonem. Podle mě lhal.
Celebrindal se rděla, klopila řasy a netrvalo dlouho a vodila se s ním za ručičku.
Dosud jsem si nemyslel, že budu schopen takové nenávisti. Idril je moje, jenom moje, rozumíš?!
Toužil jsem ho zabít. Pokaždé, když jsem pracoval v kovárně, vymýšlel jsem pro něj jinou bolestivou smrt. Ale pak zabil on mě. Vzal si Idril za manželku.

Postavil stojan do plenéru a zahleděl se na oblohu. Nebe nad Arles bylo tmavě modré, protkané zlatým svitem hvězd.
Maloval rychle, jako vždy, ale tentokrát bez horečnatého slunce, které ho přes den pálilo do hlavy. Malovat v noci jen za světla měsíce a plynové lampy bylo obtížné. Ale Vincent si nemohl pomoci, světla Arles odrážející se v Rhôně a sahající po celou šířku řeky až k protějšímu břehu, to byla nádhera. Vpravo dole namalovat zamilovaný pár, úplně ve tmě, aby vynikly odrazy světel.
Těšilo ho dělat obtížné věci, překonávat své hranice a možnosti. Věděl, že jedině tak může být umělcem.

"Ty mrcho! Poznáš nekonečnou bolest, jakou jsi ještě nezažila!"
Hawke pohlédla na Varrica. "Proč tak vyvádí? Ještě jsme se ho ani nedotkli?"
"Nejspíš to bude mít něco společnýho s tím, že jsme mu překazili plány na ovládnutí města."
"Uříznu ti chodidla!" řečnil dál mág.
Hawke povytáhla obočí. "To je nový."
"Vyrvu ti střeva a pošlu je svaté matce do chrámu!"
"Hawke? Neměli bychom už...? ozvala se nejistě Merril.
"Počkej, chci si to poslechnout celý."
"Vyrvu ti srdce!"
Hawke se zatvářila znuděně. "Tohle už znám. Varricu?"
"Jasný, šéfko."
Zadrnčela tětiva kuše a mág se skácel k zemi se šipkou v oku.

"Otče opate! Hrozné zprávy! Poslové se vrátili, otec biskup prý rozhodl, že újezd patří Rajhradským!"
"Uklidni se, synu. Přiveď je sem."
***
"Jak to myslíte? Poustevník Jurika? Vždyť je to báchorka! Nikdo takový nežil!"
"Jeho Excelence Bruno, biskup olomoucký, je jiného názoru. Rajhradští předložili listiny, které to dokazují."
"A jeho Excelence byla více než ochotná jim uvěřit. To si dokážu představit! Zpravím o tom našeho krále."
"Král Václav ti těžko popřeje sluchu. Má teď starosti se svým odbojným synem. Jestli ti mohu radit, zanech těch malicherných sporů."
***
Prý malicherné spory. No, však uvidíme.
"Zavolej bratra Prokopa."
Je to náš nejlepší opisovač.

„Mám hlad, že bych Frankovi snědl ty sušenky, co si schovává mezi ponožkami už od předloňska,“ zaúpěl Trapper, když s Hawkeyem vyšli z pooperačního.
„Ani mi nemluv, nejedl jsem, co přiletěly vrtulníky. Jak dlouho to je? Den?“ Hawkeye s rukou před očima mžoural do slunečního svitu.
„Dva,“ odpověděl Trapper.
„Tak to bychom měli zamířit rovnou do jídelny,“ řekl Hawkeye.
„Tak copak máme dnes dobrého?“ zeptal se Hawkeye kuchaře.
„Houbové knedlíčky s játrovou omáčkou. Z prášku.“ Kuchař jim kydl hnědou hmotu na tác.
Hawkeye to několik sekund pozoroval. Pak nejistě prohlásil: „No, vypadá to, že dnes vkročíme za neznámé hranice gastronomie.“