DMD č. 9. pro 9. 4. 2015. Téma: Neznámé hranice

Pět slov. Pouhých pět slov, která dělila život od normálního předtím, k velmi zvláštnímu potom.
Stát USA na čtyři. Utah.
Indiánský kmen od Missouri. Omaha.
Ale nějaký "velký hlavoun" něco z toho občas ukradl. Overlord.
Tento keř je středem (angl.) tanečku v mateřské škole. Mulberry.
Britannia a on se drží téhož. Neptune.
Sidney Dawe a Melville Jones, autoři z Daily Telegraph, netušili, proč k nim v červnu čtyřiačtyřicátého roku vtrhla vojenská policie, proč jim nasadili pouta, odvedli je do zatuchlých kobek a dny je vyslýchali.
Neměli ani ponětí o tom, že překročili hranice. Ani nevěděli, že v křížovkách nějaké existují.

Vždycky jsem myslela, že znám své hranice. Život mě pokaždé vyvedl z omylu.
Pro lásku k chlapci jsem vylezla na Chopok. Oproti svému přesvědčení, že je to konečná, jsem ještě z nedostatku jiných možností slezla dolů.
Pro peníze na koupi zahrady jsem dva roky pracovala šestnáct hodin denně, i když jsem to chtěla vzdát už před polovinou. Moje záda dodnes protestují.
Pro lásku k dětem jsem se postavila čelem kanci, který se na nás řítil z obilí. Že se z něj zblízka vyklubal přítulný pes, už je fakt podružný.
Proti tomu by mělo být napsat denně jedno drabble brnkačka, ne?

Strach v popraskaných očích.
Slzy na chybějících rtech.
Nevidomé vzlyky.
Němé výkřiky duše bez jazyka.
Vytrhaní hadi vlasů, syčící na zkrvavené zemi.
Svět vyvrácený z kloubů.
Maso dřevěné, kovové, provazy, písek, oheň...
Šeptaná slova, nelidský jekot.
HLAS. HLAS. HLAS.
Poslední záchvěv mysli.
Pak jen tma a nechápavý bezzubý úsměv.
Hlava se rozhořela. Výbuchy zlatého světla.
Praskání prstů v plamenech přiznání.
Sám osobně s nimi všemi hovoříš a ŠEPTÁŠ.
Ana? Bárbara? Catalina? Emanuela?
Měl jsi ji před chvílí. Nevíš.
Upálil jsi jich tolik...
Jsi Velký inkvizitor, pán civilizovaného světa,
a na hranici jednou sám uhoříš, neznámý a slepý,
jak ten svět.

Vždycky měl oči upřené k obzoru. Miloval bílá místa na mapách. Neznámé hranice. Vše, co je mimo dosah.
Teď jedna terra incognita, nepředstavitelně krásná, seděla přímo proti němu u malého kavárenského stolku a s mírně ohrnutým nosíkem se nimrala v kávovém koláčku.
„Nemysli si, še tohle je rande,“ řekla o chvíli předtím, když s pečlivě naplánovaným zpožděním dorazila.
Bill se usmál.
„Jednou si tě vezmu. Budeme mít tři děti a domek na břehu moře.“
„To uršitě,“ ušklíbla se Fleur a přehodila nohu přes nohu. Pomalu, s rozmyslem, aby měl dost času si ty nekonečně dlouhé nohy prohlédnout.
Výzva byla přijata.

Výbuchy smíchu v hledišti přilákaly do zákulisí kouzelníka.
„Co se děje?“
„Ale, novej hraje ‚Paní, nesu vám psaní‘,“ odvětil kulisák.
Oba pak s vytržením hleděli na jeviště, kde královna vyděšeně sledovala prkenně se pohybujícího muže v kostýmu portýra. Konečně svou paní objevil, otočil se k ní s takovou vehemencí, že se zrcadlová stěna zřítila do portálu. Uklonil se, přičemž zadkem srazil stolek se servisem, a dopis podal tak razantně, že královně spadla korunka.
„Tak nevím,“ pravil kouzelník. „Jestli to nehraje, tak je to největší dřevo ze všech. Ale jestli to hraje, tak posunul hranice komiky až do naprosto neznámých končin…“

„Hermy, si úžasňácká!“ usmieval sa Hagrid. „Čo všecko si vykonala! Od malinkého malinka.“
„No tak, nepreháňaj,“ pýrila sa.
„Nepreháňam! Šak na seba kukni. Si matka, Andy a Sophia sú fantastickí. Si manželka, Malfoy nevypadá nespokojne. Bádaš a pátraš, Neville a Remus ťa furt chvália. Tráviš hodne času v labákoch. Napísala si päť bichlí, keré síce neprečítam, ale isto sú výborné... Furt si hovorím, že kam až to dotiahneš? Kde sú tvoje... tie, oné... hranice? A ešte semkaj chodíš na návštevu...“
„Zadrž, Hagrid. Na tom nie je nič mimoriadne. Som čarodejnica...“
„Nee. Kúzla sú fajn vec, ale ty si len jedna...“

V lese bylo ticho a ona se snažila ho co nejméně narušit. Proto opatrně našlapovala. Šla pěšky, nalehko oblečená, v ruce jen kabelku. Žádný kufr ani taška, byly by podezřelé. Ani baterku neměla. Beztak by se bála čímkoliv svítit, aby si ji nevšimli pohraničníci.
Dostat se až sem ji stálo hodně úsilí a ještě více strachu. Teď to nesmí vzdát, k hranici to muselo být jen kousek, kilometr, dva. Musí to dokázat. Nechala tu všechno, byt, školu... rodiče. Nemohla tu už žít. Ne poté, co se její muž pět let nevracel z výslechu.
Zatnula zuby a tichounce se plížila dál.

Sir Edgar Windham jel navečer domů. Ačkoliv už se stmívalo, dal se tentokrát úzkou polní cestou.
Bylo zamračeno, svítilo jen několik hvězd. Kraj se skoro ztrácel ve tmě, křoví podél cesty tvořilo černou hradbu. Ticho narušovalo jen šumění větru.
Kůň začal znenadání jevit známky neklidu. Jeho nepokoj se přenesl i na jezdce. Něco jako by se změnilo.
Osamělé stromy vypadaly ve tmě zvláštně, skoro strašidelně. Jejich ševelení zesílilo, znělo nezvykle, tajemně.
Najednou se rozezněla hudba. Z lesa, kde nikdo nebydlel…
Sir Edgar v náhlé hrůze obrátil koně. Ujížděl co nejrychleji pryč, do bezpečí.
Tu hudbu potom často slýchal ve snech.

Vždy, keď sme na prašnom nádraží utekali za odchádzajúcim posprejovaným vlakom, zapadalo slnko. Cestovali sme výhradne nočnými spojmi. Časom cez deň sa nedalo plytvať, a noci boli krásne. Prázdne vagóny, šero, tiché gitarové koncerty pre pár ľudí.
Občas sme si tak dokonca privyrobili. To sa hodilo, pretože pri trampovaní človek pár drobných potreboval. Bavilo nás zbaliť si spevníky, ešusy a spacáky a utekať. Mesačný svit pri zabudnutých rybníkoch, české vísky a bramboračka od srdečných babičiek. Polia a lúky, čo siahali do neznáma. Ranná rosa na steblách trávy.
Svet mal neznáme hranice.
Kvôli letám by bol človek aj rád navždy študentom.

Krédem profesora Zimy, který učil matematiku na gymnáziu ve Lhotě, byl výrok Věda matematická nezná hranice. Pokud ano, tak jsou nám doposud skryty. K jeho oblíbeným úslovím patřily poznámky typu Žádný není nenahraditelný či Zderivovat jde téměř vše, včetně žáků. Slavným se stal i jeho výrok Studente, koukáte na to jako neurčitý integrál.
I přihodilo se toto:
Byl zkoušen septimán Potočný. Zadán byl příklad jednoduchý, jehož řešení bylo takřka triviální. Počal student s výpočtem, přičemž tabule popsána byla výpočty vskutku fantasmagorickými. I otázal se učitel žáka, proč nezvolil rychlé a triviální řešení. Odpověď byla blesková: „Hranice matematiky jsou nám neznámé.“