DMD č. 9. pro 9. 4. 2015. Téma: Neznámé hranice

Burácení motoru utichlo a Lobo, Poslední Czarnian, slezl z mašiny.
„Tak co je to tu za amatéry?“ odplivl si. Flusanec velikosti volského oka trefil sandál éterické bytosti v hábitu.
„Vítej, cizinče, u hranic Slunečného háje. Kéž jsi šťasten,“ uklonila se bytost.
„Kydlím, tedy jsem,“ uklonil se Lobo nazpátek a poplácal éterická záda.
Bytost zalapala po dechu. „Jakožto nového příchozího – eh - dovol, abych tě poučil o zdejších pravidlech.“
Zaleskl se ocelový hák. „Šetři plíce, hipíku!“
„EEEEEEEEEIIIÁÁÁÁÁRGH!“
„Lobo uznává jenom svý pravidla. A to je pravidlo!“
Otřel krev do kalhot a vydal se k háji. Cítil, že ho tu čeká spousta zábavy.

„Ano, Jájo, to víš, že tě miluju, jsi můj kocourek nejkrás… Ježíši nelez mi zas na tu klávesnici, néééé!“
„Prosím tě, můžeš mi pomoct? Ne, nepotřebuju otočit obrazovku, to už umím! Ne, nechci vypnout kameru, to už jsem taky našla. Cože? Ne, nejde o přepnutí do angličtiny, dneska je to zas něco nového. Mám tu takový okno, nemůžu ho zavřít a pořád se mi samovolně odepíná wifina, neustále ji musím nahazovat… co? Ale já za to nemůžu, že on těma přeběhama po klávesnici vždycky otevře nějaký netušený možnosti a překračuje všechny hranice… Jak? Volat jiného ajťáka?“
Další kamarád nervově nevydržel…

Maller s Poetou vešli do lokálu a nevěřili vlastním očím.
Kruege seděl s Horou a poslouchal sonety.
"No ty vole, konec světa," špitl Poeta a sednul si tak, aby na Kruegeho viděl.
"By mi zajímalo o co tu jde," odpověděl Maller a mávl na Bídáka, aby jim donesl piva.
"Pánové, to je podívaná, co?" uchechtl se Bídák. "Když vydrží tři hodiny, má útratu zdarma," dodal.
"Dodnes jsem neznal hranice jeho alkoholismu," zasmál se Maller.
"Tak už je znáš," zaječel na něj zmučeně Kruege. "Mrdám na to pánové. Patnáct minut, na víc nemám. Soráč Horo, ale tohle není můj soudek whiskey."

„Aúúú!“
Malý Anakin se řízl do prstu.
„Hrozně to bolí,“ začal natahovat, až se rozplakal.
„Ale jdi ty, můj hrdino,“ konejšila ho matka.
„Kluci přece nepláčou,“ usmívala se, když mu ovazovala poraněný palec.
O mnoho let později ležel na lékařském stole.
Znetvořený. Navždy zmrzačený.
Už nebyl Anakinem, ale ještě ani zdaleka Darth Vaderem.
Do finální podoby mnoho drátů chybělo.
Sedativa už dávno nezabírala, a tak cítil každý šroub,
kterým mu droidi připevňovali mechanické implantáty do živých tkání.
Má bolest vůbec nějaké hranice?
Kéž by mohl plakat!
Kéž by mohl řvát!
Jenomže jemu nezbývalo, než pevně zatnout zuby.
Sithové přece nepláčou.

Moře je mlčky poslouchalo.
„Jsou jistě hranice,“ zašeptal, „přes něž se lidská duše nevztáhne...“
„Hansi...“
„Ne, to je v pořádku, Edvarde. Docela v pořádku. Myslím teď ve větším měřítku – myšlenka lásky zdá se mi vpravdě čím dál neuchopitelnější. Snad není souzeno, abych–“ odmlčel se.
„Rybáři mají starý příběh. O nejmodřejším moři hluboko pod hladinou... Zdá se mi, že náš svět má hranice zřejmé, hmatatelné – ale svět příběhů je docela jiný. Možná překročit neznámé hranice a hledat odpověď v příbězích – snad... Přeji ti krásnou svatbu, příteli,“ dodal s úsměvem.
„Počkej ještě. O čem je ten příběh?“
„O mořských lidech,“ odvětil tiše.

Jednoho dne večer ulehnu do postele a nebudu myslet na to, jaký bude příští den. Nebudu se vůbec bát a pokojně se ponořím do říše snů.
Až se ráno - po té klidné noci - probudím, nerozbuší se mi srdce, nezkrátí dech...
Až vstanu, budu klidný. Vyjdu z domu. Nevrátím se tam. Ani jedinkrát!
Až ten den nastane, budu konečně zase sám sebou. A panika v mém životě už nebude mít místo. Nebudu se dohadovat, kdy překročím tu hranici, za kterou končí mé já a začíná bezmoc.
Dnes je neznámá. Nevím, kde leží. Ale jednoho dne ji překročím a...
Nic se nestane!

Cítil zvláštní pocit. Chvilku mu trvalo než si vzpomněl. Vzrušení. Tak tomu říkají lidé. Vzrušení z neznámého, které se rozprostíralo před ním.
Fascinovaně pozoroval neznámý vesmír hrající barvami polární záře. Pocit vzrušení stoupal. Měnil se v touhu. Ta rostla v posedlost a přecházela v chtíč.
Zabouchl dveře, přiskočil ke konzoli, nahodil motory, nastavil kurz. Začalo to házet víc než obvykle. Nebál se. Naopak se smál, šíleně se smál. Žil, konečně po dlouhé době opět žil, život pro který byl stvořen. TARDIS překročila neznámé hranice neznámého vesmíru a Doctor plakal. Ne smutkem, ale štěstím a jeho srdce přetékala touhou poznat nepoznané.

Ha!
Všechno jde jak na strunkách, přesně podle plánu.
Daří se mi, daří! Už se kroutí na háčku, už mi sedli na vějičku! Zatím se škorpí, jeden strachy podezřívá druhého, zlá krev klokotá. Zakrátko překypí, brzičko se začnou rvát. Zasít svár, to miluju! Začíná mi zábavička, checheche!
Budou mrtvolky. To bude hostina!
Ale to mi nestačí, kdepak.
Mohl bych všechny pohltit. Smlsnout si. Ó ano, asi to udělám. Nemají ponětí, jak daleko dokážu zajít, když se mi zachce. A mně se nejspíš zachce.
Nedovedou si představit, co všechno je ještě čeká, až okusí moji obrovitou sílu.
To mám radost, checheche!

Krk se mi svírá. Brzo přestanu dejchat. Asi umřu.
V pokoji jsou dva muži. Jeden mi připomíná tátu. Taky má svázaný ruce.
Prst druhýho mi krouží před očima jako káně nad paloukem.
Všechno se točí. Padám dolů.
Nechci!
Křičím, ale nikdo mě neslyší.
Na dně propasti je brána.
Vejdu a veřeje za mnou zapadnou.
Rozbrečím se.
Jsem ve svý hlavě, zavřená s nima .
Jsem sama.
A pak nejsem.
Je to ten svázanej, ale už nemá pouta. Zato má velikej meč.
„Půjdeme, maličká.“
„Kam?“
„Zabíjet netvory.“
Bojím se o trošku míň.
Vezmu ho za ruku.
„Povedu tě.“
Vím, kde netvoři bydlí.