DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

Agorafobie je černá.
Hutná, lepkavá temnota, která vás stáhne pod svou hladinu, oslepí vás, ohluší a pokusí se vniknout vám do úst, abyste se jí mohli zalknout. Proklouzne do nosu, zaplní ho štiplavým pachem prohry a opovržení. Můžete kolem sebe máchat rukama, ale ten strach, ta bezmoc, ten stud, ty nezmizí. Černočerné úponky těchto pocitů se vám zahryznou do páteře, ovinou ji a nakonec zlomí.
V té temnotě dokonale poznáte své tělo, vnímáte sebemenší změnu až do morku kostí. Můžete ho popsat milionem slov, ale žádné nebude hezké.
Protože někde uprostřed té temnoty vaše duše, vaše já, shoří na popel...

Pracovnu velitele přístavu osvětlovalo množství svící.
„Pane, já protestuji! Jsou to důstojníci! A válečné řády zakazují…“
Rozčilením zatínal ruce v pěst. I válka měla svá pravidla.
„Girarde, dobře víte, že ve válce je povoleno vše.“
„Jak myslíte, pane.“ Věnoval veliteli odměřenou úklonu.
Sotva za ním zaklaply dveře, zamířil k vězení.
***
Tmavou celou se rozléhalo tiché sténání.
„Neskučte mi tu, Sullivane,“ zavrčela Frances. Kormidelníkovi jste nechal vyplatit dvojnásobek. „Košili dolů!“
Do nosu ho udeřila pronikavá vůně alkoholu.
„Kde jste sebrala pálenku?“ zmohl se na otázku.
„Ne každej v týhle pevnosti je bezpáteřní svině.“
Do zad se mu zakously stovky rozpálených jehliček.

Když zčernaly obrysy vysokých hor, dostala jsem strach. Tady je bouřka zlověstnější. Hřmění překřikuje déšť. Hřmot, jako hlasité chrápání obra ve sluji, sílí v trhaných intervalech. Tma zlověstně blýská očima.
Nevidím na krok. Někde se přerušilo elektrické vedení. Stará horská chata povrzává. Šátrám kolem jako slepec. Představuji si příšerné temno, z něhož není procitnutí. To evokuje verše.
Představím si slepotu
Téměř nic nejde lehce
Nekonečnou temnotu
Pro niž dál jít se nechce
Představím si tmu roků
Nedostatečnost vjemů
Nejistotu svých kroků
Hrůznou bezradnost k tomu
Vyhledávané zvuky
Strach co v cestě mi stojí
Ten život plný muky
Bez přítomnosti Tvojí.

„Nádherná noc, nemyslíš?“
„Zvádzaš ma, Potter? Ginevra ti už nestačí a obrátil si svoju pozornosť na starších pánov?“
„Starých pánov, Severus. Nepopieraj skutočnosť.“
„Len aby som nepoprel zákonitosti tvojej anatómie,“ vŕkol.
„Áno, to ma najviac trápi...“
„Ticho,“ zasyčal Severus. „Počul si to?“
„Čo?“ Harry sa uškrnul pod nos. Plán vychádzal.
„Tam v tme... šustnutie.“
„Ale prosím ťa.“
„Už znova,“ šepol a vytiahol prútik. Jastril do tmy. Znova niečo zašušťalo. „Máš to tu dobre zabezpečené, však?“
„Zabezpečoval si mi to ty.“
„Vlastne áno.“
„Severus...“
„Ticho, malo by sa to overiť.“
„Si z formy, strýko. Je to len ježko, chodí každú noc...“

"Principále, proč zase Mokropsy?"
"Proč ne?"
"Kvůli tomu jejich předpotopnímu vedení. Loni to bouchlo uprostřed druhého jednání, a kde jsme byli s Bouří?"
"Můžeme dát Sen noci svatojánské."
"Hm, to je lepší, ale i tak by bylo fajn na jevišti trochu vidět."
"Tak víte co? Když zase vypadne proud, budeme normálně pokračovat a tvářit se, že je to rozhlasová hra."
Jenže se zdálo, že se letos v Mokropsech konečně shrabali na slušné pojistky.
Dokud Hermiona neřekla: "Můj zrak, Lysandre, tímto nočním časem
tě nenašel..."
Pak se ozvala děsná rána, celou vesnici pohltila tma - a z hlediště zaznělo: "A ani nenajde."

Ležím v posteli.
Nemohu spát.
Všude je tma a já vím, že nejsem sama.
Někdo tam je.
Tam někde v domě.
Vím to.
Naříká.
Křičí.
Prosí o milost.
Snažím se předstírat, že neslyším.
Snažím se modlit, aby bylo ticho.
Snažím se prohlédnout tmou.
Nevydržím.
Musím mu pomoct.
Chci se k němu dostat, i když vím, co najdu.
Běžím chodbou.
Stále rychleji a rychleji.
Srdce v krku.
Hrdlo sevřené strachem.
Chvilka úlevy, když naleznu dveře.
Věčnost zděšení, když je otevřu.
Probudím se.
Sedím na posteli.
Vyděšená, zpocená.
Je to víc jak měsíc.
Stále se každou noc probouzím s křikem na rtech.

Rozespalý muž a rozespalá žena klopýtají temným bytem, naráží do židlí, okopávají boty, padají na ně smetáky. Šátráním ve tmě hledají záchytné body, ale nerozsvítí si, aby se nevzbudili úplně.
"Želví, vsaď se, že teď se srazí!"
"O dva kočičí bombónky?"
"O čtyři, kdo z nich najde záchod jako první!"
"O šest, že páníček bude čůrat vedle!"
Náměsíčné postavy konečně dokončí to, proč vstaly z lože a úlevně do něj zase zapadnou.
"Klátili se přesně tak, jako když si tuhle ukazovali zombíky!"
"To je ale skvělý, že máme noční vidění, co?"
"Hmmm.... už asi usnuli."
"Zkusím je ještě jednou vzbudit."

„Jau!“
Smeták. Trochu upadl, jak jsme se honili.
„Do kýble!“
Ona snad fakt nevidí. To nebyl kýbl, ale koš s prádlem. Ještě vyděsila Čendu, co tam spal.
„Kdykoliv potřebuju baterku, nefunguje!“
Na co baterku? Venku svítí hvězdy a vidět je úplně skvěle, a domácí se tu potácí jako slepá.
„Blbý pojistky!“
Tak ty neznám. Ale asi to budou ti, co tu všude v okolí zhasli.
„Ježíš, pitomče!“
Teď to schytal černej. Hloupě jí šel naproti.
Když sklouzla po cinkací kuličce, sedla si vedle židle a ještě se praštila do hlavy, začalo nám jí být líto. Hlavně, že si nasadila brejle…

Jako každý začínající pedagog jsem měl první umístění v kabinetu "na konci světa" - vedlejší budova B; třetí patro, do kterého se dostanete jedině vedlejším schodištěm. Leckdy mne nenašli ani ti rodiče, kteří se na třídní schůzky přišli odhodlaně pohádat.
A teď si představte, že uvnitř tohoto kabinetu byly další dveře. Statné a neodbytně zamčené. Žije za nimi Richmond? Protože dobře vím, že Goths are people, too. A co říše divů? Čajový dýchánek už nestihnu - moje hodinky jdou o dva dny pozadu.
Pak jednou přišla tělocvikářka: "Jdu si pro lyže." A kouzlo bylo v háji. Předtím jsem ty dveře měl radši.

Tam ve tmě, za branou vlastního nitra,
vidíš jen včerejšek, chybí však zítra.
V temnotě bezčasí vznáší se duše,
příběhy záhrobní vypráví suše.
Kterak ji potkala babizna s kosou,
starou a bezbrannou vlekla ji rosou.
Cestou nit přeťala dalšího žití,
opilci, kterému chutnalo pití.
Z kolébky sebrala malého chlapečka,
k zemi se poroučí udřená děvečka.
Boháče i konkubínu připojila k průvodu,
poutníka, co sobě marně v poušti žádal o vodu.
Nedělala žádné štráchy,
všichni hrajeme s ní šachy.
Kdo to bude tentokrát?
Zlomený vaz? Šach a mat!
Až jedenkrát zavětřím ji blízko svého nosu,
budu jednat promyšleně - seberu jí kosu.