DMD č. 14. pro 14. 4. 2015. Téma: Tam ve tmě

Znovu jsem dohlížel na těžbu kovů v Ered Echoriath.
„Pane, můj pane!“
Přibíhal ke mně horník a málem se přerazil o bednu. Když jsem spatřil, co nese, zatajil se mi dech. Občas jsme nacházeli drahé kameny, ale tyhle byly jedinečné: Tři průzračné diamanty zářící jako nejjasnější hvězdy.
Dlouho jsem je brousil a nakonec vložil do mithrilu. Diadém jsem uschoval v truhličce vyložené černým sametem. Bude to dar pro Idrilinu dceru. Nepřál jsem Tuorovi mužského dědice.
Kameny tiše čekaly. Když se jednoho jarního dne narodil Eärendil, vzal jsem je a zakopal pod zem. A věděl, že už navždy zůstanou ve tmě.

Egypťané byli v šoku. Neviděli se navzájem. Náhle je obklopovala neobvykle hustá tma. Snažili se zorientovat. Šátrali s pažemi napřaženými před sebe. Tápali. Zděsili se. Tmu totiž bylo možné nahmatat.
Co se děje? Maminko, kde jsi? Já se bojím! Proč není vidět slunce? Bohové nás trestají.
Prostor křižovaly hlasy plné děsu a hrůzy. Lidé se báli opustit svá místa. Temnota jim spoutávala nohy po celé tři dny. Zahnízdila se u nich. Výkřiky smíšené se strachem, doléhaly až do země Gošen. Zde však bylo světlo. A Izraelité, kteří tuto zemi obývali, se jen mohli domnívat, jaké to je tam ve tmě.

Za takýchto večerov, keď za oknom zúrila búrka a Mary sa v kútiku duše trošíčku bála, zvykla batoliacim sa sirôtkam spievať uspávanku – presne tak, ako kedysi jej mamička spievala svojim deťom.
„Spinkajte maličkí, dobré deti
Zatvoria očká keď sa zmráka
Na nebi prvá hviezda svieti
Tíško, tíško, nesmiete plakať.“
Zadul vietor. Do okna udrel konár. Mary sa striasla, no statočne spievala ďalej.
„Tma vonku mnohé taje skrýva
Niektorým z nich detský strach chutí
Kto v noci nespí, kto sa díva
Toho si vezmú smrťožrúti.“
Zablyslo sa.
Z postieľky v rohu miestnosti sa na ňu doširoka roztvorenými očami pozeral malý Tom.

Vždy na rostlinách nejvíc obdivoval jejich schopnost vyrůst z ničeho, z malého plodu, do stvolů, listů, květů, kmenů. Později si uvědomil, že podobný postup se dá uplatnit i na jiné věci. Například na vlastní sebevědomí, na to malé semínko někde uvnitř, okopávané, zašlapávané, zasypávané hlínou nepřiměřeného očekávání, úšklebků, nejistoty. Když se nasadí správná zálivka, jednou ze tmy ke světlu vyraší drobounký výhonek. Ještě není vyhráno, je to jen nedochůdče, potřebuje péči, hnojivo, ochranu. Ale jednou z něj vyroste veliký strom, pevně zakořeněný v hrudi, s košatou korunou, ve které hnízdí ptáci. To když vezme Nebelvírův meč a usekne hlavu hada.

Odkud se line bzučení,
jak helikoptér mrak by plul?
Nikdo z nás neměl tušení,
že v dálce hoří malý úl.
Tam v neprostupném kouři létá včelka Mája.
Život roje brání malá Mája.
Není jí co závidět.
Můžem se jen strachem chvět.
Kdo vykuřuje domov včel?
Jaký to obří nepřítel
chce Máju svojí maskou zmást
a odvíčkovat každý plást?
To v temné kukle skrývá oči včelař Kája.
Schytal už šest žihadel náš Kája.
Přišel sem a ukrad' med.
Už ho začal vytáčet.
Do tmy kukly proniká však včelka Mája.
Kdo zvítězí? Ona, nebo Kája?
Kája.
Mája.
Kdopak se vrátí mezi nás?

Je-li palác, krajina, ulice, neb jiné místo jasně sluncem osvětleno, a ve stěně domu jiného, kdež světlo ztlumeno, a který na straně protivné stojí, malý otvor zbudován, pak vše sluncem ozářeno vyšle podobu svou otvorem oním a zjeví se uvnitř, za otvorem.
Komu se spatřit tyto obrazy zachce, stačí list papyru přidržet nedaleko otvoru onoho, a viděti bude lze vše, domy, paláce, ba i tvorové živí v barvách tak jasných a věrných, jak skuteční by byli. Čím jasněji slunce svítí, tím barvitější obrazy budou, však obrácené, neb paprsky sluneční, jež obraz nesou, otvorem proudící kříží se v něm a obrací.

Dude postavil prázdnou skleničku na bar. „Willie, ještě jednou pro mě a idiota.“
„Neříkej mi idiot,“ ohradil se Walter. „Mám pocit, že znevažuješ mé vietnamské trauma. “
„Kašlu na tvoje trauma, Waltere. Vyděsils Donnieho.“
Willie jim z uctivé vzdálenosti poslal dva panáky.
„A Willieho taky. Zatracenej blackout.“
Walter rozpřáhl ruce. „Za nic z toho, co se stalo, nemůžu. Na tmu jsem citlivej. Vietnamská džungle – „
„Byly to jenom umělý kytky, Waltere. Umělý kytky u hajzlu!“
„ – a Donnie je malej. Vietnamci jsou taky malí. Mám svoje instinkty, Dude.“
„Odvezla ho záchranka!“
„Hm.“ Walter se rozvážně napil. „Myslíš, že mi někdy vrátí ten nůž?“

Je jasná noc.
Pod hustým příkrovem stromů v Zakázaném lese je ale tma tmoucí. A tou tmou se něco prodírá.
Je to obrovské a cestou to láme drobné větvičky.
Podle rytmu kroků to má čtyři nohy.
Vydává to tiché bublavé zvuky, ale občas to zaburácí, až se špičky stromů zachvějí.
Zastavilo se to. Mlaská to, a funí…
Vlkodlak? Úplněk přece bude až zítra!
Děsivá obluda se blíží.
Teď! Vychází z tmavých stínů a veliký měsíc měkkým světlem ozáří…
„Agrridé, drrahouškú, to ale byla přřekrrasná prrochazká.“
Obrovská dvojice se k sobě přitiskne a políbí. Pak za ní dveře Hagridovy hájenky zapadnou.

Tam ve tmě vstáváš z popela,
a nově zrozen hmatáš po černotě.
Já patřím na hněv v oku anděla
a modlit se již nesmím v boží notě.
Tam ve tmě vstáváš z popela
a opuštěný hledáš otce svého.
Mně očka děcka veselá
jsou darem - trestem z práva útrpného.
Jak fénix vstáváš z popela.
Ten pták, tvůj výtvor, ještě nesmí shořet.
A ústa světla nesmělá
se mění v žár a solí zpité moře.
Buď kletý, ohni, jež já z rukou bohům
jsem vytrh' ze tmy, světla hledajíce!
Buď kletý, zhyň, ať s tebou zemřít mohu,
spal, sluho, světu ledem zchladlé líce!

Dlouhý pochod tmou k nočnímu útočišti se Alžbětě sléval, podbarvený tepající bolestí.
Nejdřív Josefovy pevné ruce podpírající ji. „Podívej, Josefe, sníh na Vánoce,“ zašeptala okouzleně.
„Já bych radši sněženky. V Praze.“ odsekl. Smířlivěji pokračoval: „Až se vrátíme, klidně můžeš zůstat sestřička, pokud postíháš domácnost.“
Pak výšlap, podlamující se nohy... a potom Golovinovo rámě a tiché: „Veselé Vánoce, paní Alžběto."
"Prapodivný svět. Nebýt války, pozorujeme teď v Petrohradě na nábřeží hvězdy,“ dodal posmutněle.
„Nebýt válka, nikdy bych vás nepoznala. Něco dobrého snad najdete i na Sibiři, Vladimire Georgeviči. Třeba hvězdy.“
„Nepochybně najdu...“ Zněl vděčně. „Jestli chcete, až dojdeme, pojmenuji vám je.“