DMD Bonus č. 4 pro 15. 4. 2015. Téma: Deset deka salámu to bylo salámu!

Ze všech vyprávění rabiho Löwa měla vnoučata nejradši to o gójském salámu.
"To bylo tak. Přišli řezník a řeznice, že se jim ztratil kus salámu. Prý zrovna šel kolem Hilel a za ním Šamaj, nikdo jiný tam nebyl. Divné mi to bylo, že by chlapci kradli nekošer maso. A byly tu nesrovnalosti ve výpovědích svědků."
"Jaké?"
"Řezník tvrdil, že se ztratilo asi deset deka, řeznice, že celá šiška. Musel jsem na místo činu."
"A tam?"
"No řeznickej pes to sežral! Vždycky když řezníci vyběhli honit Hilela nebo Šamaje, tak zbaštil, co bylo na stole! Nejdřív deset deka, potom celou šišku..."

Že něco není v pořádku, jsem měl tušit už tehdy, když jsem začínal běhat.
„Nenávidim všechny běžce,“ syčela na mě nevrle.
Pokrčil jsem rameny. Její podivný chování mi připadalo roztomilý; konec konců jsem byl zamilovanej.
***
Dneska jsem se vzbudil s pocitem, že mi někdo sežral deset deka mozku. Pravda, vypil jsem předchozího večera čtyři piva, ale takovej bolehlav? Taková demence? Pomalu jsem si nedokázal vzpomenout, jak se jmenuju. Rozlepil jsem oko a spatřil svou milou, jak snídá.
„Copak máš dobrýho?“ zeptal jsem se přiměřeně situaci.
Kouzelně se zazubila: „Salámovou pomazánku.“
S kym žiju, mi došlo vzápětí.
Když si pustila Landu.

"This is a case."
With that, our detective spread silence inside the dinner room. "No one touches anything." he continued. Mr.Gregory is on the ground, dead; presumably poisoned, as the foam around his mouth indicates to. "Hmm.." The detective smells Mr.Gregory's dish, "Arsenic.. that's lethal." he murmurs.
He looks at the dead man's wife, she was shaky and nervous hugging her bag; that was suspicious, so he approached her with a grim face. Terrified, she drops a whooping 10 grams of poisoned salami from her bag, which some of it was used in the crime.
Justice was served.

Tuhle šifru prostě nepochopil. Pro jistotu prolezl všechny baráky, kde byli živí. Pistoli nepotřeboval.
Hruševského děti chroustali žaludy. Andruchovyčovi sežvýkali řemen od gatí.
Starý Dovženko rozřezal a snědl sedlo.
U Pokalčuků nic. Oksana v hubě kus kožené holinky, děs v očích.
U Poljova sežrali i postroje na koně.
Napsal si ty tři slova na okraj PRAVDY, ve které měl zabalený chleba. Hned pod fotku soudruha Stalina.
„DESET DEKA SALÁMU“. Ten vzkaz nedával smysl.
Kde, TADY???
Nechápal to. K čertu, nikdy neměl vstupovat do NKVD. Ježov ho stáhne z kůže, doslova.
Lepší se rovnou oběsit.
Ale lidé snědli i konopné provazy.

„Brandy, co sis to špitala se starým panem Sedláčkem?“
„Ále... řešila jsem kriminální čin. Ztratil salám. Šunkovej!“
„Poslouchej, nesežralas mu ho, že ne?“
„Ale kde, snědl ho sám, Ale nepamatoval si to a byl nešťastnej. K čemu je deset deka salámu v žaludku, když o tom hlava neví?“
„Jak to, že tě viděl???“
„Ehm, viděl jen malou holku. Jedno ti povím – na to, že už je prakticky mimo, bylo hodně těžký se před ním skrýt!“
„Brandy! A cos udělala ty?“
„Hmhmh.“
„Prosím?“
„Chtěla jsem, aby si svých deset deka pořádně užil.“
„A?“
„Prostě těch dvacet deka šunky v lednici nehledej!“

Dís disliked Bard from the first time she saw him. Unfortunately they needed him. And fortunately he needed their money.
So now they were stuck on this little boat, listening to stories of greatness of Laketown… before the dragon came.
Bard was certain of one thing. Everybody was.
The reason why the dragon came.
It was because of the dwarves.
It was their fault. Their crime was greed.
(And that coming from the man who took nearly all their money.)
Guilty without a process.
And if that was not enough…
He stuck them into barrels and buried them in fish.

Po snídani vyběhla Beth za panem Bramborou. Chodívala za ním v poslední době každé ráno. Vždycky tu byl...
Vítala s ním každý nový den. A teď...
Zmizel.
A co hůř, nepovalují se támhle náhodou... jeho ruce?
Beth téměř vyjekla.
Kdo tohle mohl udělat?
Stopy hovořily jasně.
Poskakovalo tu několik ptáků.
Přišel taky nějaký pes a... udělal to, co psi dělávají... ale to nemohlo panu Bramborovi ublížit!
A pak... byl tu Timmy. Timmy!
S jakým despektem se na pana Bramboru díval!
„Když jsem byl menší, stavěli jsme mnohem vyšší,“ povídal.
Musel to být on. Vrahoun!
Jenže...
Vražda na sněhuláku není zločinem.

Celý den s ním nebylo k vydržení. Na všechny se mračil a nikdo z něj nedostal kloudné slovo.
Major Holina už toho měl dost a tak na svého kolegu uhodil:
"Můžeš mi říct, co je to s tebou?"
"Mám hlad! Někdo mi snědl svačinu," zavrčel Diviš.
"Jó, deset deka salámu, to vám bylo salámu!"
"Co to zase meleš? Já měl sekanou!"
"To se jen tak říká a znamená to: kde jsou ty časy, kdy jsi ještě nechodil s Pavlínou!"
"Chceš říct, že mi to snědla Pavlína?"
"Ty se vážně divíš, Diviši? Potom, co jsi ji utáhl na svíčkovou se šesti?"

„Děje se něco?“ zeptal se Lucius. „Vypadáš ještě nenaloženěji než obvykle.“
„Někdo se mi vloupal do skladu zásob!“ zaprskal Severus. „Studenti jsou čím dál drzejší. Že se takhle chovají Nebelvíři, to mě nepřekvapuje, tentokrát jsem si ale celkem jistý, že pachatel je ze Zmijozelu.“
„Ztratilo se něco vzácného? Nebo snad potenciálně nebezpečného?“
„O to přece vůbec nejde! Jde o princip. Je to pakáž. Starobylá Zmijozelova kolej má pravidla, která je třeba respektovat. Za našich studentských let by si něco takového žádný Zmijozel nedovolil.“
„Jistě…“ utrousil suše Lucius. „Členové naší koleje jen otvírali Tajemné komnaty a bavili se podobnými nevinnými kousky…“

Dědečka odvolali uprostřed svačiny. Tak Lenka čekala a nudila se.
Prkénko s nakrájeným salámem leželo na pracovním stole.
Opatrně se rozhlédla, posadila, protáhla, nenápadně se postavila zády do místnosti a kolečko salámu snědla.
“Zlodějka,” ozvalo se.
Zděšeně se rozhlédla, ale když hlas nepokračoval, snědla z výzkumných důvodů další kousek.
“Za mých mladých let jsme zločince nechávaly rozežrat kořeny!” brblal hlas.
Lenka se rozhlédla a použila dedukci.
Jediné místo, odkud kdokoli mohl vidět její provinění byl roh, kde stál fíkus.
Rostliny mají kořeny.
Ona se nachází ve škole magie.
Mluvící rostlina by ji neměla překvapit.
“Dobrý den pane Fíkusi,” pozdravila způsobně.