DMD Bonus č. 4 pro 15. 4. 2015. Téma: Deset deka salámu to bylo salámu!

Seděli co nejblíž rožňům, zálibně nasávali vůni pekoucího se masa, nahřívali si záda a vedli řeči.
„Tomudle teď říkaj pinta. Jó, mládenci, to já pamatuju jinačí pinty! Korbílek až po okraj, žádný bublinky. Kdepak pěna! Bylo místo ní radši víc řádnýho piva.“
Tmavou hospodu prořízl jasný hlásek: „Mistře, kdo mohl změnit pintu? Vždyť pinta je pořád stejná, ne? V tvojí knize...“
„Tiše, Liso.“
„A tydle korbele. Dřevěný. To starej Edwin, pamatujete, mládenci, ty jeho kožeňáky? Jó, to byly korbele. S karakterem!“
„Tu pintu jim někdo sebral s těmi korbely?“ snaží se vyřešit záhadu holčička.
„Ne, Liso. Tu jim ukradl čas.“

„Hledaná. Jméno Jana, věk asi devatenáct, národnost francouzská, popis ostříhaná ženská v mužských šatech.“
„Se řekne, takovou najdeš snadno. Ale pokud vypadá jako chlap, jak poznáš, že není?“
*
„Už ji tu máme, šéfe. Ale nechce vypovídat.“
„Necháme ji vyhládnout, ona spustí.“
„Ale to budeme o hladu i my, šéfe.“
„A co chceš dělat?“
„Prý pomáhá svítit do očí.“
„Tak tu neseď a dones pochodeň!“
*
Poté, co dohasili strážnici, z níž zachránili jen své prachbídné životy:
„Jestli my to nepřehnali, šéfe.“
„Chudák holka. Dřív ty pochodně bývaly bezpečnější.“
„A voda mokřejší.“
Ale dva pitomce na strážnici najdete ve stejné kvalitě vždycky.

Za mých mladých let nebyly ty schody takhle vysoké. A střevíce nemívaly tak pitomej podpatek.
*vzdych*
Odemčeno?
Ha!
Vetřelec!
Klika cvakla, dvéře letí...
Vrah byl zahradník a venkovní dveře do kabinetu B302 prokopl Blbeček-ze-třeťáku. A vnitřní vyrazil lyžemi.
***
"Krájený salám na zemi vykazuje známky okusu velmi neudržovaným chrupem. Nadto delikventovi chybí horní špičák. Případ je jasný."
*vousk*
Podpis: Hercule Poirot
"Špičák skončil poškozené osobě, jinak též učitelce, v rameni. Ošetření nezbytné."
Podpis: ošetřující lékař MUDr. Y
***
Blbá, blbá Agatha. Za mých mladých let bývaly i ty detektivky lepší. Člověk si mohl být jistý, že se mu nestanou. Au.

„Naše malá Algie se ztratila! Co já si bez ní počnu?“
Anča a Pepík už sice byli dospělí a podfukům a kouzlům se vyhýbali obloukem, ale tohle jim nedalo. V Ušíně se doptali, kdo ji viděl naposledy, a pak se vydali po stopě z oblečení, které Algie cestou odhazovala.
„Ančo, oni ji tu drží v kleci! Dělají na ní pokusy, na chudince.“
„Rychle, než někdo přijde. Pustíme ji ven.“
Ale Algernon jen zavrtěla čumáčkem a rozběhla se na opačnou stranu, skrz labyrint, za sýrem.
„Ty dnešní děti jsou ale vážně blbý jak necky,“ posteskla si Anča na útěku z laboratoře.

Koupil jsem u řezníka deset deka salámu, mého oblíbeného, loveckého. Těšil jsem se, jak si na něm doma pochutnám. Vzal jsem i čerstvé rohlíčky a máslo, aby chuť byla dokonalá. Vyložil jsem vše na stůl, když v tom mě vyrušil pracovní telefon.
Po deseti minutách jsem se vrátil a salám nikde. Byla ho celá kupa, to se nemohl jen tak vypařit. Hledal jsem pod stolem, v tašce, ale nikde nic.
Podezříval jsem psa, ale uviděl jsem ho zavřeného na balkoně. Pak jsem objevil stopu. Mastný papír u skříně.
V ní seděla má dcera a v každé ruce měla kolečko salámu.

„Kolik salámu se ztratilo?“
„Sto gramů,“ odpoví tázaný.
„Deset deka? To je celkem dost salámu,“ přepočítává vyšetřující, „na somálskou vesnici,“ dodává.
„Jo deset deka no,“ pokračuje vyslýchaný.
„Kdy se ten salám ztratil? Kde byl? Na co byl?“ ptá se detektiv, jako když bičem mrská.
„Ztratil se dnes, byl položený na stole a byl na jídlo pro celou vesnici,“ odpoví tázaný pohotově.
„Kde jste byl v době kdy zmizel?“
„No, ehm, no,“ protahuje tázaný.
„Rychle nemám na to celý den!“
„Byl jsem doma a spal.“
„Spal, jo? Dýchněte na mně?“
„Proč?“
„Hned!“
Chvilka napětí...
„Vy jste ten zloděj!“ končí vyšetřování detektiv.

„Ukradli mi brejle!“
„Dědo, neblázni, kdo by ti je kradl?“
„Třeba ta nová sestra. Divně se obléká a ještě divněji mluví. Dnes může dělat ošetřovatele každý. Za mých mladých let to bylo jiné. Lidi byli zdvořilí. V létě bylo teplo, v zimě zima. Tráva byla zelenější.“
„A deset deka salámu, to bylo salámu…“
„Cože? Ze všeho si děláš legraci! Jsi jako všichni mladí!“
„Tati, táhne mi šedesátka…“
„Tím hůř!“
„A ty brýle máš založené tady v té knize.“
„Hm… No dobře. Ale já jsem je tam nedával. Určitě mi je tam dal ten Němec. Jak se jmenuje?“
„Alzheimer, dědo, Alzheimer...“

„Kde máš mýto?“ ozval se Ten na zdi, který se zjevil na zdi nalevo. Vyděšeně jsem nahodila zpátečku.
„Utekl mi s ním zloděj. Bylo toho deset deka. Chci ho vypátrat.“
„To by mohl říct každý. Musíš zaplatit mýto,“ trval na svém. „Na původu masa ovšem nezáleží.“ Olízl se.
„Tohle není tvoje území,“ namítla jsem.
„Jsem Ten na zdi a zdi jsou všude kolem.“ Pak se usmál. „Upaluj zpátky.“
Šla jsem sklesle domů. Odteď budu chodit kanálama.
Ten na zdi vylovil z kapsy salám v zakrváceném igeliťáku. „Mýto se má vůbec platit a ne s ním zdrhat,“ prohlásil a roztrhl sáček.

"To jídlo jsem už někdy jedl," odstrčil student znechuceně talíř s klobáskou.
"Chutná jako včerejší steak. O co, že tam namleli zbytky?"
"O pintu piva."
Ten den došlo k dvěma podivným událostem: z vlhkoměrů někdo vybral sto gramů chloridu lithného a dva studenti nechali ležet na talíři skoro netknutý kus hovězího.
Ráno strčili cornwallskou taštičku do kapsy a zmizeli ve spektroskopické laboratoři.
Po chvíli povolali do laboratoře děkana. Ten shlédl plamenovou zkoušku náplně taštičky a purpurově zčervenal stejně jako plamen po vložení lithiových kationtů.
Bohužel bylo potřeba vyhodit nejen kuchaře, ale i několik šišek salámu, které večer naplnil do střívek.

Hanšiči přede mne položil talířek s plátky masa.
"To je salám. Ze země Rakouska-Uherska. A toho se týká i dnešní historka."
Nagasaki bylo spojením s vnějším světem pro uzavřené Japonsko. Několik dní po vylodění evropské výpravy byl Hanšiči povolán. Zmizelo cenné zboží. Hrabě Erwin Dubský na něj proto tlačil, aby situaci rychle vyřešil, proto se rychle dal do práce. Nechal si potvrdit drby o prodejcích exotického zboží, ale nic nezjistil. Teprve hostina místního pána vzbudila podezření.
"Dotyčný zbožňoval cizokrajné zboží a podával všem asi deset deka salámu. Toho ale bylo mnohem víc v jeho spíži. Ta loď byla prvním importérem."