Budeč: Elza Holz-Wranau

Zpočátku chodila na bubenečské nádraží skoro každý týden. Potom každý měsíc. Ale pan Zababa už se neukázal...
Chodila tam pořád. Tedy aspoň tu a tam. Co kdyby! Ačkoli do Troji to odtamtud byla pěkná zacházka.
Jenže pak teta umřela a Elze se tam už nechtělo. Trauma se taky nějak zapouzdřilo.
Až po letech a spíš omylem zabrousila k výloze hračkářství, aby v odrazu skla zkontrolovala svůj nový účes. Ten si pořídila k nové práci na Vyšehradě.
Cosi ji přimělo přeostřit pohled. Hranaté brýle a do čtverce zastřižená bradka prodavače U krále železnic.
Chlad zalil ochromené útroby...
Dávno zapouzdřená jizva praskla.

Růžová očekávání Elze moc nejdou. Typově i založením má blíž k temnotě. Nebo přinejmenším k šedi. Překvapuje to někoho? Myslím, že ne. S temným očekáváním se nějak záhadně pojí i oběť. Dobrovolná oběť, to je Elza, ačkoli... Je tam někde i kousek chladného uvažování, co je za tím vším. Možná víc, než kousek. Hadí kousek. Ten, co s Elzou počítá... Ten, co jí ubližuje. Proto se nebrání. Ani tehdy, když jí Někdo dal tu směšnou, ale tolik dojemnou přezdívku. Možná si od toho něco slibovala, říkáte si, ale taková Elza není. Od života čeká míň programově. Aby ji nic nezaskočilo.