Hostinec u Bídáka

Pohádka o mazaném strýčku Kruegem se pozvolna stala tradicí. Každý nový cotas ji slyšel. Všichni do jednoho byli tak naivní a říkali si, že opravdu jde jenom o pohádku. Postupně každý z nich pochopil, že je to jen krutá realita. Kruege byl v chlastání nepřemožitelný. Ale jak to bylo možné?
Na jedné z hlídek měl nejmladší z cotasů smůlu a sloužil s Kruegem. A když ho pozoroval, jak si povídá sám se sebou, byl vyděšený. Jako by v něm byli dvě osoby...
"Tak to je potom jasné," zařval někdo v lokále. "Kruege chlastá za dva a to je vždy víc!"

Nastal čas výplat a to znamenalo jediné. Bídák se postavil do vchodu hostince a každý, kdo chtěl vejít, musel nejdříve splatit sekyru, kterou tu nechal za minulý měsíc. Většinou se to obešlo bez problémů a každý zaplatil požadovanou částku. Co na tom, že byl najednou o polovinu výplaty lehčí a od půlky měsíce bude pít na sekyru...
Bohužel se našli i tací, kteří měli dluhy i jinde a tak neměli dostatek peněz na zaplacení. Bylo jim jasné, že se Bídákovi jen tak nevyhnou. Zvláště když měl své lidi všude. A tak museli zaplatit někdy i zlomenou rukou, aby vyrovnali účet.

"Není nic krásnějšího, než když poprvé zaslechnete to lehké šumění. Víte, co bude následovat. S radostí překonáte posledních pár kroků a vejdete do ráje. Najednou vidíte jak se ten lehounký pramínek pozvolna snáží dolů po hladké stěně a hledá cestu nejmenšího odporu. Někdy se mu nedaří téct tak, jak by měl a v tu chvíli začne trochu pěnit. Ale vám to nevadí. Vždyť i ta pěna je kouzelná a plná vůní. Jen se naklonit a přičichnout si. Slastně zavřít oči a vychutnávat si ty nádherné chvíle."
"Kruege, ty se nezdáš," pronesl Maller. "Za to ti Bídák určitě to pivo nalije."

Kruege už přes hodinu seděl v hostinci na suchu a pomalu se mu to přestávalo líbit.
"Myslíte, že o nás ví?" zeptal se Mallera a Poety.
"Jasně že ví. Prostě nám jen nenalije," pronesl jeden z nich klidně.
"To by mi zajímalo proč," odsekl Kruege a rozhodl se připomenout, že ještě žije. "Tak co bude? Dostanem tu něco?!"
Do pěti minut mu na stole přistála pampelišková polévka. Všem hned bylo jasné o co tu jde.
"Kámo, tak v tomhle jedeš sám," poplácal ho Maller po rameni a s Poetou přešli k jinému stolu. Před dosednutím už měli na stole pivo.

Letošní sčítání prasat u Bídáka dávno proběhlo. Ale i tak se měli štamgasti na co těšit. Ne nadarmo byl Bídák milován a proklínán zároveň. Moc dobře věděl, po čem jeho hosti touží. Když ne po dívkách lehkých mravů, tak rozhodně po korbelu napěněného moku. A tak bylo jasné, že ochutnávka nové várky bude speciální událostí.
Nikdo si nebyl jistý, že se dostane dovnitř. A tak se snažili strávníci pojistit všemi možnými způsoby. Nejčastějším bylo prochlastat se až do dne, kdy byla načata nová várka piva.
Ano, byli ožralí jako děla. Ale vždy se vyhnuli hemžení před hostincem, které právě začínalo.

V noci na hlídce nebývalo nikomu do řeči. Výjimkou byl Kruege, který neustále něco mlel. Ale dneska byl podezřele zamlklý. Poeta s ním skoro půl noci vydržel neříct ani slovo, ale pomalu začínal mít toho ticha plné zuby.
"Můžeš mi říct, jak je možné, že ty, který jindy nezavřeš hubu, najednou mlčíš?" zeptal se a prolomil ticho.
"Přemýšlím že zajdu ke zpovědi. Jen nevím, kde ta místnost, kde se zpovídáš je," zabručel Kruege.
"Ty a ve zpovědnici? Můžeš mi říct důvod?" divil se Poeta.
"Dneska jsem se přežral nutrie," povzdechl si Kruege. Poeta měl co dělat, aby se nezačal smát.

Kruege seděl u stolu a nevěřícně koukal na talíř, ve kterém plavaly žluté květy.
"Bídáku, je tohle doufám vtip!" zařval přes lokál.
"Když se ti to nelíbí, tak mi polib prdel," zavrčel Bídák.
"Tuhle sračku ani pivo nezachrání. Mě by jen zajímalo, co ti ty kytky provedly, že ses rozhodl je popravit a připravit z nich tuhle šlichtu," stěžoval si dál Kruege.
"Neser mě. Sám sis řek o dietí žrádlo, tak tady ho máš. Taky ti můžu zamezit přísun piva. To tvoje panděro to stejně potřebuje," odsekl mu Bídák.
"Ale proč pampeliškovou polívku?" posteskl si Kruege a nabral první lžíci.

Pevnost Northgard byla poslední baštou na severu. A nebo první. Záleželo na tom, odkud jste právě přijížděli.
Po celé říši se tvrdilo, že právě udatní a chrabří strážce této pevnosti mohou za to, že zbytek lidu může klidně spát ve svých postelích.
Kdybyste se ale zeptali posádky pevnosti na jejich názor, nesetkali byste se zřejmě s tak hezkou odpovědí. Ano, možná byli ochránci před severskými monstry a barbary. Pro některé děti mohli být hrdiny, kteří stojí za to obdivovat. Jejich odpověď by se dala interpretovat takto: "Co je mi kurva po tom. Tahle pevnost je smradlavá prdel celé téhle říše!"

Poslední dobou měl Kruege dost velký problém. Přes své břicho si nedokázal dopnout kalhoty. Což o to... Jemu by to bylo jedno. Ale jeho velitel byl opačného názoru a posledních pár dní mu to dával pěkně sežrat.
"Nastali ti krušné časy kamaráde. Ale abys věděl, že s tebou držím basu, tak tenhle ledvinkový guláš, byl náš poslední. A to do doby, než zase dopneš gatě," poplácal Kruegeho po rameni Maller.
"Hele, kluci, ledvinkový guláš mi neberte, to radši něco jiného," škemral Kruege.
"Tak si vyber čeho se vzdáš. Guláš nebo pivo?"
"Co s gulášem, hrň sem pivo!" zasmál se Kruege.

Jednou za rok projížděl pevností Northgard minstrel. Většina z nich hrála a zpívala staré odrhovačky. Jen jeden z deseti dokázal přijít s něčím novým a překvapit tak osazenstvo hostince. Bohužel ne vždy překvapil v dobrém slova smyslu.
Cotasové skřípali zubama, kdykoliv sáhnul do strun a pokusil se zahrát nějakou melodii. Několikrát ho skoro zasáhl prázdný korbel, ale on se nevzdával a hrál dál.
"Vy to nechápete. Toto je prastaré umění. Mělo by ve vás probouzet touhu sami stvořit něco nového, co by se za umění dalo považovati," bránil se.
"Tady máš umění pro tvoje umění," zahuhlal cotas a minstrela pozvracel.