Odria

Dobrý sluha je vždy po ruce, když jej pán potřebuje a mezi tím je prakticky neviditelný.
Někdy je to nevděčná dřina, ale jsou chvíle které to vynahradí.
Například když se pán a mladá dáma, rozhodnou vykoupat se v jezírku.
Stojíc nerušivě za křovím pozoruje jaké má slečna pevná a kulatá ňadra - nepříliš velká, ale hezky klenutá a blízko u sebe. Také si všimne obzvláště pěkně tvarované zadnice a výrazné mezery mezi jejíma ladnýma nožkama.
Není tedy divu, že pak sluhovi, voyeurovi, začne pořádně hučet v kládě.
Ještěže pán zrovna nic nepotřebuje, zjevně zaujat tímtéž.
Čas potěšit se s Ančou Dlaňovou.

Hrabě s Dragomirou si u jezírka otevřeli lahvinku padesát let starého vína.
„Baronko, když tu spolu takto otevřeně diskutujeme, rád bych se vás optal, jak se stavíte k užívání rozličných erotických předmětů?“
„Neodmítám je, ale jsem velmi opatrná.“
„V jakém ohledu?“
„Stala se mi jednou nepříjemná nehoda.“
„Prosím, netrapte mou zvědavost, jaká?“
„Popíjela jsem jednou při četbě medovinu-“
„Takže lahev!“
„Nepřerušujte! Kdepak lahev, použila jsem roh, ze kterého jsem pila. Představovala jsem si aférku s hrdinou oné knihy, a měla jsem tak mocný orgasmus, že při mých stazích onen roh praskl a způsobil mi nepříjemné zranění.“
„Jak vášeň může zranit.“

Cestou k jezírku se Dragomira rozpovídala: „Slyšela jsem o vás, že jste dosti nenasytný.“
„Nebudu zapírat, jsem jaký jsem a nepovažuji to za nikterak špatné.“
„Zkusil jste někdy zdrženlivost?“
„Zkusil jsem nepít víno čtrnáct dní, a je pravda, že jsem si jej pak více vychutnal. Ovšem co se mého libida týče, nevydržel jsem nikdy déle jak tři dny a i to bylo téměř nesnesitelné.“
„Pak jistě pochopíte mé obavy o otce, že odvykl příliš. Od nešťastného skonu matky je sám a chřadne na těle i na duchu.“
„To je zlé, ale co s tím?“
„Kdyby tak potkal tu správnou ženu…“

Na hrad dorazil baron Pelaring s dcerou.
Mladý hrabě jí zastihl na hradbách hledící do vodního příkopu.
„Vy musíte být Dragomira.“
„To jsem,“ špitla aniž by pohla hlavou.
„Co vás tak zaujalo?“
„Hmmm. Jen tak pozoruji volavky,“ konečně na něj pohlédla.
Spatřil tak její zašpičatělou bradu a výrazné rty, než pohledem spadl k jejímu dekoltu: „Je velmi teplo, co byste řekla vycházce k jezírku v zahradách? Je v něm mnohem čistší voda. Vůkol bujná vegetace. A možná i nějací jiní ptáci k vidění.“
„Oh, co když neumím plavat?“
„Je tam mělko. A co neumíte, to vás mohu s radostí doučit.“

Den první - pomalé jemné laskání pyje, možná až příliš nesmělé.
Druhý den - pomáhá si rukou, silné sání, jakoby spěchala.
Třetí akt - postupně zrychluje, těsně před výstřikem to ale pokazila zuby - škoda.
Počtvrté - dobrá práce jazykem, na chvíli jsem se zasnil, a poté výbuch orgasmu - zatím nejlepší.
Pátého dne - technika slabší, ale zdá se, že se vážně snaží a jde do toho s vervou.
Šestá - věnuje se nejen nástroji, ale i okolí, rafinované!
Sedmý kouř - chvíli dobré pak jakoby nevěděla jak dál, nakonec přeci úspěch.
„Čtyřka nebo šestka. Hmm. Bude to čtyřka. Melfisi, kterápak to byla?“
„Nawatri, pane,“ překvapeně vyhrkl Melfis.

Nahá Enalla se před mladým pánem vymočila do kovového nočníku.
Hrabě ji se zájmem pozoroval: „Minulý týden jsem debatoval s jedním scholastikem z magické university v Ird-Nigguru.
Mezi jiným mi vyprávěl zajímavý příběh o velmistru symbolu Grianeth, který též měl rád zlaté deště, a tak pomocí mutací vytvořil Zlaté mravence.
Tito tvorové nejsou ze zlata - ani nemají žlutou barvu - nicméně dělají to, že vyhledávají lidské genitálie a skrze močovou trubici vlezou do měchýře, kde se usadí a způsobují inkontinenci.“
„A to je co?“
„Když někdo neudrží moč a počůrá se.
Ženám se to děje častěji, protože má mravenec kratší cestu.“

Jednoho krásného dne si mladý pán zavolal do své komnaty sedm služtiček.
Byly to Turmilla z kuchyně, Miltrana dcera lovčího, dlouhovlasá Hedoa, Sphinctilla ze stájí, Dirdula bujně obdařená, Nawatri drobné postavy a smyslně oplácaná Enalla.
„Rozhodl jsem se uspořádat soutěž. Která z vás mě nejlépe vykouří, vyhraje tento skvostný safírový prsten.
Aby to bylo fér a rozhodovala pouze technika, tak budu mít po celou dobu zavázané oči.
Žádná nesmí vydat ani hlásku, či jinak napovědět svoji totožnost.
Budete přicházet dle náhodného losu, vždy každá jeden den ráno, během tohoto týdne, a která je která bude znát pouze můj sluha Melfis.“

„Melfisi, podívej se co je to na tom nádvoří za srocení,“ mladý hrabě se protáhl a vstal z postele.
„Přijela společnost z Discodaru, předvádějí tamní tance,“ vrátil se po chvíli sluha.
„Tak to se na ně podívám,“ vyšel na balkón a po chvíli pravil, „jaké smyslné pohyby, dostal jsem chuť… No, Melfisi, zkus nabídnout té zrzavé tanečnici padesát zlatých, když si spolu ´zatančíme´ v mém loži.“
Sluha se vrátil po pěti minutách: „Přednesl jsem vaši nabídku.“
„A?“
„Odpověď zní ano, ovšem, ona osoba je poněkud muž.“
„Vskutku? Inu co se dá dělat, nabídka byla přijata, tak s chutí do toho!“

„Takže poslední, co tvůj děd řekl bylo ´Bacha medvěd?´“
„Je to tak, pane. Nic velkolepého jako váš ctěný předek zakladatel,“ zavlnila se Miltrana zatímco si hledala svršky.
„Ono do knih se to tak píše, aby to znělo vznešeně. Ve skutečnosti ale slavný prapředek, jsa v bitvě u Noghusellu beznadějně obklíčen, naposledy řekl ´Do prdele!´“ plácl jí po zadnici mladý hrabě.
„Co byste chtěl naposledy říci jednou vy,“ smyslně se předklonila.
„To nevím, ale raději bych zemřel spíše tak nějak jako můj děd Enwallus, ve vysokém věku při hromadné souloži. Jeho poslední slova byla, což se nikde nepíše ´Do prdele ne´.“

„Byl jste spokojen, Vysokorodý pane?“ šibalsky mrkla Dirdula.
„Ó ano! Tedy, pochopitelně, věděl jsem přesně, co očekávat“ zadíval se na její zpocené čelo.
„A od kohopak, jestli se můžu zeptat?“ navíjela si na prst kučeravé kadeře.
„Z knih o přírodovědě a anatomii. Musím však poznamenat, že praxe je mnohem pitoresknější“ pronesl velmi vážně.
„Z toho jsem zmatená, líbilo se vám to tedy, nebo ne?“ pokrčila rameny mladá služtička.
„Prostou řečí řečeno – paráda“ usmál se mladý hrabě.
„A co z toho, co jsme dělali, bylo nejlepší?“ zahihňala se.
„Myslím, že vaginální soulož“ pokýval hlavou.
„A já myslela, že jsme vobyčejně prcali…“