DMD č. 14. pro 14. 4. 2017. Téma: Věno

Tór se ze svého vítězství nad Jörmungandem dlouho neradoval. Učinil devět kroků po pláži a padl čelem do písku, otráven jedem nestvůrného plaza. Norny měly zase jednou pravdu.
Edvin pietně sklonil hlavu, načež mu pohled padl na kladivo. Když se to tak vezme, měla by ho teď zdědit Thrúðr, Tórova nejstarší dcera, se kterou už přes dvě století žil, jejíž valkýry o něm nemluvily jinak než jako o jejím muži a jejíhož nyní zesnulého otce směl na veřejnosti oslovovat „pane tcháne“. A to by zase mohlo znamenat...
Děsně nenápadně se natáhl pro rukojeť, zabral a… nic.
Psí knížka očividně nestačila.

Na chvíli vyšlo slunce. Bylo to skoro jako zázrak. Východní vítr přinášel jen čpavou mlhu a dým. Vyšel jsem před stan. Na mysl se mi vtírala známá písnička.
Copak mi přineseš za věno,
panenko útloboká?
Pozoroval jsem ho, jak bere ze šňůry košili a zapíná řemínky zbroje. Pobaveně jsem se zasmál. Otočil se, oplativ mi úsměv. S panenkou by si ho spletl snad jen trpaslík. Zezadu. Potmě.
Copak mi přineseš za věno…
Pro tuhle chvíli jsem zapomněl, že to má i další sloky.
Copak mi přineseš za věno,
šavličko ocelová?
V blátě či prachu spát s tebou budu,
nevěsto má?

SCÉNA - Lovecký zámeček (všude na stěnách je zavěšené lehce oprýskané paroží, v rohu plápolá umělý oheň a na římse se nahřívá žehlička)
JASOŇ (zpod peřiny): Přiznávám, že tohle jsem úplně nečekal.
ZLATOVLÁSKA (zpod druhé peřiny): Já bych se s dovolením přidala, tohle jsem také nečekala.
JASOŇ: Což o to, povlečení jsou to hezká, taková poctivě vyšívaná...
ZLATOVLÁSKA: Ještě nebožka maminka vyšívala...
JASOŇ: ...hřejou, stejně jako žehlička hřeje...
ZLATOVLÁSKA: ...používala na ně hedvábnou nitku.
JASOŇ: Zámeček je pěkný jak se patří...
(odmlčí se) Ale tu půlku království jsem si představoval jinak.
(vyleze z pod peřiny a má jenom levou polovinu oblečení)

Alex pomáhal Pepému uložit nářadí. Žaludek se mu houpal - nejspíš po nahnilé zelenině, která tvořila večerní příděl. Ale bylo to alespoň něco; víc, než očekávali.
"Tomu, cos provedl, by se dalo říkat vydírání," prohodil.
"A zatraceně účinný."
"Jenomže ty bys to fakt udělal."
"Moc vo tom špekuluješ."
"Pro jednoho každého z nás. Proto bylo nakonec po tvém."
Pepé si odplivl. "Jako malýho mě učili, že každej člověk dostane vod Stvořitele nějakej dar pro vostatní. Že každej je Boží věno, každej je cennej. Já nejsem žádnej zasranej světec, Alexi. Jenom to mám na paměti. Tak nemudruj a mákni, ať můžeme zalehnout."

„Pamatujeme si mokré kameny, vítr ve vlasech, shořelou roubenku, výšku pod věží. Ale vy lidé, když jste uzavřeli sňatek s městy a jejich strážci, přinesli jste něco víc. Pamatujete si melancholii z mokrých kamenů, euforii z větru ve vlasech, zlost ze shořelé chaty, závrať z pohledu z věže. To je tvá cena. Zaplatíš ji Knize. Pak budu mít sílu kouzlo provést.“
Sedíme ve stínu věže na studených kamenech a vlhkém mechu. Je mi zima.
„Zůstanou na jejích stránkách. Můžeš si je přečíst.“ Ale nikdy nebudou tvoje a budou napsány cizím písmem.
„Které?“ zeptám se.
„Ty nejsilnější. Ty mají největší moc.“

Je to jen děvče bez původu.
Ale má v hlavě! Je pružná jak proutek a nemá daleko od slov k činům.
Nemá ani zlatku.
To mě ale nemusí trápit, peněz mám dost.
Nemohu říci, že by zrovna podporovala mé podnikatelské záměry.
Na druhou stranu, když půjde o její, starat se umí. Rozhodně peníze nerozhazuje. A domácnost řídí znamenitě...
...i když odmlouvá...
Ale to je právě to! Každý udělá, co se mu řekne, jen ona dobře ví, kdy jeden zajde daleko.
Rozhodně by mi pomohla vylepšit sousedské vztahy...
Hmmm... Koneckonců, proč ne?
"Anče! Myslím, že jsem konečně vyřešil otázku tvého věna."

Dívka si našla úkryt ve starém hračkářství. Hleděla na regály zaplněné zaprášenými autíčky, mluvícími pannami a stříkacími pistolemi na vodu. Měla svého Geigera, nic víc nepotřebovala. Už se nedokázala dívat na hračky očima dítěte. Viděla jen ohebné plasty, hřejivou cupaninu, kterou si za chladných nocí vycpe boty.
Byla sama, odkázána na to, co ji otec naučil. Uměla zabít nožem krysu a opéct ji na ohni, uměla najít vodu, ošetřit ránu. Při vzpomínce na otce sevřela v dlani stříbrný přívěsek s ametystem. Nosila jej pod leteckou kombinézou, kterou si sama upravila. Rozhodla se, že se bude rvát, dokud se znovu neshledají.

Obrátila jsem oči v sloup, když mi jednoho rána přinesl obrovskou kytici.
“Vážně? Růže?”
“Co je na růžích špatného?” bránil se. Ve skutečnosti mě nenaštval, ale chtěla jsem ho chvíli podusit, jen tak pro zábavu.
“Jestli to nevíš, podívej se kolem sebe.”
Udělal to. Sledoval meče vyvěšené na stěnách, krvavé skvrny na podlaze, a pak přikývl. “Rozumím. Omluv mě.”
Následující tři týdny jsem ho neviděla. Když se vrátil, byl plný modřin a vypadal, jako kdyby prošel peklem, ale usmíval se. Pyšně mi oznámil, že má konečně věno a může si mě vzít.
Z věna se vyklubaly srdce všech mých nepřátel.

Když jsem byla pískle, sháněly matičky kamarádkám duchny s peřím a hrnce a kapesníčky a vůbec.
Nás bylo doma jako smetí, takže na takové nebylo z čeho.
Prostě, svou výbavu jsem si postupně kupovala sama.
K druhé svatbě jsme šli již, oba s mým drahým, plně vybaveni. Najednou jsme měli v domácnosti vše krát dvě.
Překvapení nás ovšem čekalo u manželových rodičů, když se po létech rozhodli trošku omezit věci léty nastřádané.
Z pod postele, na skříni, ve skříni, všude matička vytahovala krabice převázané provázkem. Hrnky, misky, talíře, tácy, pánvičky...
Vše na mého drahého čekalo snad třicet let. Jeho "věno".

Prašné šero královské knihovny, pozdní odpoledne. Napůl otevřeným oknem se vkrádá vůně šeříků a dráždí zahradníka, který ostentativně pohrdá jiskřivým optimismem jarních květů. Šije sebou a natahuje krk. Kolem něj a knihovníka se vrší svazky. Samé herbáře.
"Prohledal jsem vše. Není tu," krčí knihovník rameny. A vrací zahradníkovi stříbrnou truhličku plnou drobných semínek.
"Bylo to součástí věna mojí matky," řekne zahradník, zklamán. "Snad abych je zasadil - uvidím, co vyroste."
"Věna vaší matky? Ach tak."
"Záleží na tom?"
Knihovník se zadívá na jednu knihu stranou od ostatních, kterou původně zavrhl: Lexikon jedůvek a rostlin klatých. Natáhne ruku. Pak couvne.
"Ale ne."