Dva jsou víc než jeden

Joachim byl zmatený, nesoustředěný. Pociťoval podivný neklid.
Po náletu vždy hledal mezi přeživšími její tvář.
Díval se na ni, když o tom nevěděla. Na čele jí vyskočila roztomilá vráska, zatímco soustředěně hleděla do zaměřovače pušky.
Když ho uprostřed noci sevřela úzkostná předtucha, uměla ho utišit tichým zpěvem. Za chladných nocí se u něj sama schoulila a bylo to tak samozřejmé. Její dráždivá vůně ho pak pronásledovala ve snech.
Ty vzácné chvíle, kdy se spolu mohli smát, představovaly jediné šťastné okamžiky v jeho vzpomínkách.
Cítil se silný a slabý zároveň.
Věděl, že tu pro ni chce být už napořád.
Pro Elis…