DMD č. 22. pro 22. 4. 2017. Téma: Co jsi v mládí nestihl ve stáří musíš dohnat

Jsem zákonná popravovatelka upírů, oživuji mrtvé, randím s upírem a vlkodlakem. Jsem vám odporná?
Ten večer mi byla odporná moje práce. Probouzet mrtvé je mé velké nadání, ale tohle...
Lincolm Jones se zastavil těsně na hranici ochraného kruhu nakresleného slepičí krví, počkal, až se mrtvá těla jeho rodičů složí dohromady. Jeho terapeut, pan Furschwinkle, na něj sykl:" do toho, ať máte opravdu šanci pubertou projít!"
Lincolm Jones se s nechutí nadechl a zadeklamoval:" fotře, matko, nesnáším vás."
Když jsem o pár minut vypnula klubko praskající mocí a pustila dva mrtvé zpět do hrobu, pan Furschwinkle zatleskal:" bravo, pane Jonesi, bravo!"

Císařovna zarputile dupla a znovu zabušila na dveře císařových komnat. Nedbala, že ze své chodbičky nemá možnost vstoupit, byla tvrdohlavá a věděla, že bude-li čekati, manžel nakonec nevydrží a otevře. A vskutku, netrvalo to ani tak dlouho, císař ji pustil do své ložnice. Neváhá, hned ho valí mezi péřové polštáře.
Je mladá, plná života, plná síly a vždy při chuti. Vášnivě ji líbal, co na tom, že jeho život brzy překročí pátý křížek. Jak miluje svou mladou ženu. Zatím mu Bůh nadělil jenom jednoho syna, ale byl si téměř jist, že s Eliškou ve svém lůžku se brzy dočká dalšího.

Už ani nedokázal spočítal, kolik osamělých večerů takhle strávil u okna své kanceláře, když hleděl do tmy na osvětlený Golden Bridge a snažil se nedívat na oblohu plné vzdálených světů. Mládí plynulo den za dnem, tolik promarněných příležitostí. Na tu sžíravou bolest už si začínal zvykat.
Ne dneska. Bolest byla pryč, ale když mu oči padly na známý výhled, stejně to trochu zabolelo.
Po tolika letech pochopili, že nemá smysl snažit se žít s bolestí. Ne, když jim nic nebrání.
Kirk se usmál, když se za ním otevřely dveře. Na stará kolena budou muset dohnat vše, co tak pošetile promarnili.

Pokud máme v životě štěstí, některých věcí si užijeme třikrát. Nejprve jako děti – kdy objevujeme svět, sáňkujeme, jezdíme na kole a podnikáme spoustu věcí.
Jenže najednou jsme velcí a už se to jaksi nehodí, nebo není s kým, případně se nám nechce. Pak se nám narodí děti a zanedlouho s nimi podnikáme spoustu věcí. A kolikrát mnohem víc, než v našem mládí, protože teď vyděláváme a můžeme si to dovolit. Jezdíme k moři, chodíme na různá cvičení a provozujeme drahé koníčky.
Naposled můžeme chuť dětství ochutnat jako prarodiče. Sil už máme sice méně, ale o to víc si to užíváme.

Táhlo mu už na osmý křížek a tak většinu volného času trávil na krátkých procházkách a krmením holubů v parku. Hřál se na sluníčku a bezmyšlenkovitě házel kousky rohlíku. Vtom na něj padnul stín.
„Jaroslav Hromádka?“
Před ním stál další sešlý osmdesátník. Odpověděl kývnutím. Nově příchozí vytáhnul diář a zalistoval.
„Chodili jsme spolu na základní školu. V padesátém prvním jsi mě shodil ze schodů a já si zlomil nohu.“
„To mě mrzí.“
„Mě taky. Na stáří jsem se rozhodl splácet staré dluhy.“
Zapískal a ze země vyrostla gorila v teplákové soupravě.
„A protože mi zdraví už neslouží, pozval jsem vnuka.“

Popravdě se přiznám, že na toto téma mě nic nenapadá. Totální mlha. Nikde nic. Inspirace zmizela. Múzy spí?
V dětství mi prarodiče, v důchodu, říkali „Na "to" budeš mít času v důchodu.“
„Chtěla bych se naučit hrát na klavír, malovat, balet, chci fotit, cestovat, poznávat svět.“
„Až budeš stará, v důchodu, budeš mít čas a všechno doženeš. Teď máš ale jiné povinnosti.“
...
Já nevím, snažím se žít tak, abych pak ve stáří nemusela nic dohánět. Abych se pak jen ohlédla nazpět a vzpomínala na to, co všechno jsem právě stihla. A snažím se, aby to bylo vše, co chci stihnout.

Jako malá jsem poslouchala. Byl to koneckonců nejjednodušší způsob, jak vyjít s okolím.
Dobře jsem se učila, protože to bylo snadné, a když už jsem s tím jednou začala, tak se to očekávalo.
Nevznášela jsem požadavky.
Utíkala jsem do literárních světů, protože vztahy s knihami byly tak nekomplikované. Nic po mně nechtěly a nic nežádaly. Nemusela jsem se jim přizpůsobovat jako lidem.
Trvalo příliš dlouho, než jsem si uvědomila, že jeden z lidí, na které bych měla brát ohledy, jsem taky já sama.
Jak stárnu, zjišťuji, že nejtěžší je naučit se být sama sebou.
Myslím, že se tomu říká dospívání.

"Jsi si tím jistá?" zeptal se asi po osmé a zkoumal ji něžným, nijak nesoudícím pohledem.
Nejsem, to víš, že nejsem. Vůbec nevím, co to dělám. Je mi třicet a ještě jsem neměla příležitost jako je tahle a jsem nervózní a bojím se, křičelo její vnitřní já, ale nahlas neřekla nic. Cítila, že se celá trochu chvěje, ale její paličatost jí nedovolila couvnout.
"Ano, jsem si jistá," pípla.
Pevně si ji přitiskl k sobě a chytil ji za ruku. "Tak dobrá, nech se vést, pustím hudbu. Slyšíš? Raz... dva, tři... Raz..."
Trvalo to půl večera, ale poprvé si zatančila valčík.

Za sestrou zapadly dveře, zůstaly jsme se stařenkou samy.
Zkoumavě mě pozoruje. "Taky jsi tu za trest?"
"Za trest." Jak to může vědět? "Měla jsem průšvih ve škole, vymyslel to třídní."
"Třídní nepřítel, jo?"
Babča je vtipná, začíná se mi líbit.
Najednou změní téma.
"Hrozně ráda bych ochutnala banány. Nikdy jsem nejedla banány, ty ano?"
"Jasně." Dělá si ze mě legraci?
"Vyprávěj, jak chutnají?" Vypadá upřímně.
"Nějaký vám seženu."
"To bys dokázala?" vydechne stařenka. Dívá se na mě jako na poloboha.
Nějak mě začalo škrábat v krku. Snad to nebude angína.
Příště jí nějaké banány donesu, i kdyby nevím co.

Seznam věcí, které jsem se ještě nenaučil a měl bych:
Jíst vařenou brokolici.
Pouštět starší lidi sednout v MHD a nebýt naštvaný, že to musím dělat.
Dávat si vyprat dřív, než mi dojde čisté prádlo.
Uklízet i jindy, než těsně předtím, než přijde návštěva.
Chodit včas.
Jíst špagety vidličkou a lžící.
Utřít si ubrouskem pusu, dřív než se napiju ze sklenice během jídla.
Jíst hůlkami.
Čistit si zuby pravidelně mezizubním kartáčkem.
Chodit na prohlídky zámků a vážně poslouchat, co průvodce říká.
Říkat "ježkovy voči" místo "kurva do prdele".
Naučit se hrát na kytaru.
Odnaučit se hrát na hoboj...V noci.