DMD č. 22. pro 22. 4. 2017. Téma: Co jsi v mládí nestihl ve stáří musíš dohnat

Toph postávala v čele tělocvičny a se samolibým úšklebkem hulákala na své hekající svěřence: "Makat, snažíme se trochu! Necvičili jste, tak dohánějte!"
Aang vyšel ven zrovna ve chvíli, kdy vzducholoď Pána ohně přistávala.
Hope se nervózně ošívala.
Kéž by jako malá poslouchala maminčiny poučky o tom, jak se má chovat! Měla strach, že se zachová neuctivě nebo udělá něco, co Avatara naštve. Smázl by ji z povrchu zemského jako nic.
Když ho poprvé uviděla před branami Akademie ovládání kovu, zastavilo se jí srdce.
Přátelsky se pozdravil se Zukem. "Proč jsi tu?"
Zuko jen ukázal na Hope.
Aang se usmál. "Ahoj!"

“Je to nesnesitelné,” postěžoval si Steve.
Peggy si povzdechla. “Co se stalo?”
“Tony do mě zase rýpal,” přiznal Steve. “Říkal… říkal…”
“Ano?” vybídla ho jemně Peggy.
“Že si potřebuji… zatančit.”
“Nic si z toho nedělej,” chlácholila ho Peggy. “Tony je v tomhle jako Howard… nevidí si do pusy.”
“Jenže má pravdu,” hlesl Steve. “Jsem mnohem starší, než vypadám… a tolik věcí jsem nezažil.”
Peggy vzala svůj telefon a vyhledala jedno konkrétní číslo. “Zapiš si to,” ukázala ho Steveovi.“
“Co to je?” zeptal se.
“Kontakt na mou neteř. Víš, co se říká - co jsi v mládí nestihl, ve stáří musíš dohnat.”

Tak poslouchejte, děcka.
Jo, myslim i tebe. Tobě už bylo dvacet? To se vomlouvám.
Děcka a tady pan dospělej.
Prožil jsem si svoje. Možná jsem půlku zapomněl, ale i tak je toho dost.
Nepotřebuju žádný ucho, aby mi ukázalo svět. Nezačnu se víc usmívat jen proto, že mě někdo vezme do Grand Canonu.
Jestli jsem něco neudělal do teď, tak to možná nechci dělat vůbec.
Vobjevná myšlenka, co?
Tak padejte votravovat Profesora. Ten bude určitě nadšenej.
A jestli mě někdo zapíše někam na internet, osobně se vrátim v čase a kopnu jejich taťku do kulí. Dobře víte, že si nevymejšlím.

Život je příliš krátký na to, aby se člověk naučil všechno, co se může hodit.
A je nutné se alespoň trochu přizpůsobit nové době.
O tom národu kdesi daleko sotva vůbec slyšel a jeho řeč sem nikdy nepronikla. Kdo by se zajímal o podobné kuriozity, když bylo starostí nad hlavu. Války, rebelie, boje o moc, co v takovém světě se vzděláním.
Vypadá to ale, že právě jim patří budoucnost.
Času je teď moře. A hlava naštěstí pořád slouží dobře.
Kníže Dracula se pohodlněji opřel o okraj rakve a natočil učebnici angličtiny víc do světla svíček. Brzy sežene i rodilého mluvčího.

Teplo a hebko.
Šimrání a rty pomalu pátrají.
Cítí měkkou nerovnost. Svaly v tváři se napnou. Doprava…
Tam je!
Neomylně pátrá správným směrem.
Už neunikne.
Ještě kousek… a má ji.
Rty sevřely svůj cíl a reflex se spustil.
Pocit štěstí… známá vůně mezi rty, vůně… štěstí, rytmicky vystřikuje.
Ještě… polyká. Znovu.
Reflex polevuje, zpomaluje… konec. Štěstí.
Bradavka pomalu vypadává ze rtů a sliny kanou z koutku na dvorec.
Plácání po zádech a… úleva.
„A je to puclíčku“ usmívá se Monika. „Tak zase v pátek. Pleny si nechte, jsou v ceně.“
Doktor Vrábel se šťastným úsměvem na tváři odchází do práce.

Byl muž, kterému se neříkalo kobliha, ale mohlo by se. Byl totiž odulý, zvenčí ulepeně cukrovaný, zevnitř cukerínově sladký. Zkrátka trnul mezi zuby. V mládí nosil na obličeji svraštělý škraloup starostlivosti, mezi lidi chodíval, tak plný dobré vůle, až nadmutý říhal. Uplácel, lichotil, hrozil, po zádech šplhal, až se vyšplhal úplně nahoru. Oblékl nový šat, se vzorem samovarů, nasadil novou tvář, dvoutvářnou: na jednu stranu úsměv, na druhou zamračení, obojí škleb. Kdo mu v mládí stéblo přes cestu, on jemu ve stáří sekyru k hrdlu; takové dluhy splácel, jiné opomíjel.
Že ho znáte? Má mnoho těl. Kráčí dějinami, podobu mění.

Karkulka Červená dala pryč čepičku,
do šátku halí svou šedivou hlavičku.
V mládí uplé silonky a punčocháče nosila,
až ve stáří vlk ji dohnal a vyrážka zkosila.
Zlatovlásku v dětství hřeben rozpaloval doběla,
zlaté vlasy rozčesávat času příliš neměla.
V reklamách vtírala do vlasů jedy,
na hlavě vznikly jí zlaťounké dredy.
Na závěr své kariéry potkala se s veškou,
po chemickém ošetření sžívala se s pleškou.
Popelka žehrala na mladá léta,
po svatbě že bylo s radostmi veta.
Královské starosti pro jedny střevíčky,
stranou šly veškeré dřívější koníčky.
Kralování připadlo jí horší nežli poroba,
o rozum ji připravila Alzheimerova choroba.

Někteří připíjeli na jeho zdraví, jiní na smrt.
Tajně.
Vévoda si oslavy nepřál.
Velmi důrazně.
Tu noc vzpomínky ožívaly: biče, pouta, hlad, strach.
Vzpomínky z doby předtím byly mrtvé.
Bloumal Palácem.
V místnosti stráží halas a smích. Na stole mince, karty, víno.
Ztichli, když vstoupil.
"Slavíte?"
"Eeee... narozeniny...tady mladej má."
"Jak jsi starý, chlapče?"
"O žních dvacet, pane."
Seržant obrátil oči v sloup.
Nechal to být.
"A co hrajete?"
"Kučíbr, pane. Určitě jste jako kluk..."
"Ne."
Vysvětlili mu pravidla. Zřejmě šlo o to poznat, kdy protihráč lže.
Odcházel k ránu, v kapse mu chřestily drobné.
Tentokrát si narozeniny užil.

„Vodpusť Olympo, já zaspal!“ Hagrid se vyhrabával z peřin, oči zalepené, zatímco Olympa už krmila kaší jejich trojčata usazená v dětských stoličkách.
„Ale vždyť se nic neděje, Agrride. Ty jsi děti večerr uspával, a já si šla dřříve lehnout. Nemusíš zvládat všechno.“
„No jo… Jako mladej sem si ňák nedoved představit, že by mýmu tátovi někdo s něčím pomoh. Von musel dělat šecko. Byl máma i táta. Takovej dva v jednom.“
Olympa si z hábitu hůlkou odstranila cákanec ovesné kaše a usmála se. „Já vím. Ale co ses nemohl naučit tehdy, naučíš se teď. My jsme naopak jeden ve dvou.“

Jaubert měl pocit, že se mu vše bortí pod rukama. Nikdy za celý svůj život se nemusel vzdát. Potupně stáhnout vlajku. Vydat se na milost nepříteli. Neuměl prohrávat. Nechtěl se to na stará kolena učit. Vzedmula se v něm vlna vzdoru. Nevzdá se tomu zrzavému skrčkovi, kterému ještě teče mléko po bradě.
Přijal výzvu. Šavle zazvonily. Svět se rozplynul. Pak ucítil na krku chlad. Jeho pohled se střetl s očima protivníka.
„Je me rends.“
„Není ti rozumět, bastarde!“
Tlak hlavně na prsou. V očích ocel.
„Je me rends... Vzdávám se...“
Lekce jeho ctižádosti rozbila pýchu na kusy.
„Ať stáhnou vlajku!“