DMD č. 22. pro 22. 4. 2017. Téma: Co jsi v mládí nestihl ve stáří musíš dohnat

Probudil se náhle, uprostřed noci. Po chvilce paniky si uvědomil, kde je - už žádná bitevní pole, nebezpečná stvoření, podivné kraje.
Je doma. Od včerejška. Po dlouhých letech, zbytečně ztracených, promrhaných jen kvůli závisti, chamtivosti, a nezkrotné pýše jiných.
Dvacet let bez domova, bez ženy, bez syna. Ale teď se konečně dočkal. Je opět s nimi.
Tu noc už neusnul. Ležel a přemýšlel o minulosti a budoucnosti, dokud nad východním obzorem nezačalo svítat.
Zadíval se na ženu, usmál se, a jemně ji probudil.
"Půjdeš se se mnou podívat, jak nad Ithakou vychází slunce?"
"Půjdu, Odyssee. Dnes, zítra, a každý další den."

Sirény vřískaly, lidé se snažili spasit své životy, on ne. Pochopil, že nemá moc času. Jeho velké, těžké tělo se zhroutilo k zemi. Syn se ho pokusil zachytit, ale klesl pod jeho vahou.
"Lituješ toho všeho?"
Přišla ta chvíle, život mu proběhl před očima. Byl temný. Nepředstavitelná spousta bolesti, hrůzy, tisíce mrtvých a dlouhá léta plná nenávisti, nejen k ostatním. Všechno to utrpení začalo u jednoho muže, který se bál ztratit to nejcennější co měl, a u jedné lži, která ho o to nejcennější připravila.
"Sundej mi to, chtěl bych tě aspoň jednou vidět svýma vlastníma očima," požádal svého syna.

„Já jsem pořád mladý!“
„Samozřejmě, Jájínku, ale přece, tvých odhadovaných 14 let je dost, víš? Tak co jsi v mládí nestihl?“
„Já stihl všechno! Spoustu koček! Spoustu koťat! Až na tu mrchu proradnou rezavou teda!“
„Myslíš Slsku z pekálny?“
„Nech si toho, už nekulhám!“
„Netrap mě a popřemýšlej, co jsi v mládí nestihl a ve stáří musíš dohánět, udělej to pro mě!“
„A když jsem se tehdy porval se Silverem, to já mu natrh ucho! To všechno jsem dokázal!“
„Jájo, já potřebuju vědět, co ses musel naučit teď, na starý kolena!
„Válet se v posteli! Páč jsem žádnou nikdy neměl!“

Stáli nad kolébkou.
Pozorovali spící nemluvně.
"Má vaše oči," pronesla hraběnka ke svému dlouholetému příteli.
"Podle čeho soudíte? Přeci jen je má zavřené," zeptal se pobaveně.
"A váš zamračený výraz," dodala klidně. "Závidím vám, příteli."
Soudce mlčel. Ve vzduchu viselo nevyslovené jméno jejich dcery.
Nedokázal se hraběnce podívat do očí.
Dítě se s pláčem probudilo. Hraběnka se naklonila nad kolébku a vzala nemluvně do náručí.
"Ačkoliv," pronesla s potuteleným úsměvem. "Jsou věci, které mi neschází. Potřebuje přebalit," dodala a vložila vyděšenému soudci dítě do náručí.
"Oproti vám nemám z mládí praxi. Předpokládám, že je na čase to změnit," pronesl soudce.

Cesta z Lazska na Stříbrňák je krátká, ale náročná. Vede kolem Hubeňáku, a pak do kopce. Kaplička na vrchu je malebná, jako malovaná. Místní ji postavili a také se o ni starají. Karl s Česťou jdou ale dál. K vodě. Je průzračně čistá a už od pohledu ledová. Česťa se vypraví pro dřevo na oheň, Karl rozbije tábor. Pak vytáhne knihu a povzdechne si. Musí ji přečíst, a to co nejdřív. Jeho otec se ho snažil přinutit ke studiu. Ale pro mladého vodníka, který se zařekl, že nikdy nikoho nezabije, bylo studium tvorů záležitostí podřadnou. A nudnou. Kéž by poslouchal.

Thorne couldn’t wait to be on the move again.
Here is where he had to stop the last time. Years ago, when he was younger, ready... he could feel his father’s presence. Almost. And then he lost him.. again and for the last time.
Now he will find him. He needs to find him before it’s too late.
They had a map and could read it. They knew where to go.
And the rookie started to be useful. Now she could even shoot.
He should teach her to use transmitter. It could be useful.
When they find his father.
Tomorrow.

Rex se pokývnutím hlavy rozloučil a vskočil do stíhačky. Čekala ho sice krátká cesta - z Atollonu na Malachor to nebylo daleko - ale o to větší úkol ho čekal na samotné planetě.
Stíhačka přistála v troskách, smrtonosná sithská zbraň se zhroutila sama do sebe. Rex opatrně prohledával trosky a pátral po sebemenší stopě. Nakonec ji našel. Seděla na kusu sloupu a vypadala hrozně.
Rex vztáhl ruku.
"Ahsoko..."
Vzhlédla a po neskutečně dlouhém okamžiku se k němu přitiskla.
"Rexi..."
Sevřel ji v náručí.
"Zmeškal jsem toho tolik... ale teď už čekat nechci. Ahsoko, já..."
"Šššš...," přitiskla mu prst na rty, "já vím."