Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Dědečkova rodina byla za jeho mládí docela chudá. Deset dětí ve stavení, otec opilec a tak jediný jejich příjem zajišťovala maminka, trošku se starali ostatní příbuzní a postupně začaly pracovat nejstarší děti. Nikdy ale nebylo peněz nazbyt.
Teď, na stará kolena, je dědeček slušně zajištěn a nic mu nechybí, ale přesto škudlí, kde může, kdyby náhodou nouze znovu přišla.
Tedy, škudlil. Do té doby, než musel odjet na čtrnáct dní do lázní. Vrátil se někdo, kdo konečně objevil svou životní vášeň. Cestování. Od onoho památného června se dědeček doma spíše nevyskytuje. Na stará kolena zjistil, že si konečně může užívat.
„Sháním práci,“ pravil a přistoupil blíž k pultu.
„Vy jste z oboru?“ přeměřil si ho kriticky lékárník.
„No, dalo by se to tak říct.“
„A glejt máte?“
***
„Potřebuju práci,“ řekl a opřel se o pult.
„A co byste tu jako ráčil dělat?“ opáčila hostinská.
„Pracovat?“
„Hmm. A pintu natočit umíte?“
***
„Chci práci,“ vyslovil u přepážky poštovního úřadu.
„Tady?“ podivil se úředník.
„Mám klasické vzdělání.“
„Obávám se, že to zdaleka nestačí.“
***
„Kořalku,“ požádal zkroušeně.
„To nebude nutné,“ prohlásil stříbrovlasý cizinec a přisedl si. „Už jsi v ruce držel hůlku, Rino?“
„Ne.“
„Tak to napravíme.“
„Kdo jste?“
„Albus Brumbál. Tvůj nový zaměstnavatel.“
„Kůže líná!“ spílala hostinská pacholkovi. „Myslíš, že co nestihneš v mládí, ve stáří doženeš?! S takovou stáří nedožiješ!“
Éseld se do hostince vplížila zadem. Sebrat svých pár věcí a rychle pryč.
„A ty tu děláš co? Kde máš ryby?!“ zastavila ji zaměstnavatelka. Pak na ní spočinula dlouhým pohledem. Vydechla. Chytla ji za zápěstí. Zatáhla do kuchyně.
„Sud je prázdný, ten lenoch ještě vodu nenanosil. Nakonec dobře. Zalez dovnitř!“
„Ale…“
„Dělej! Já tě neprozradím, ty hloupá!“
„Jak…?“
„Od začátku vím, že jsi děvče,“ ušklíbla se. „Myslíš, že jsem úplně pitomá? A sypej už do toho sudu. Přiklopím víko. Nenajdou tě, neboj.“
Byla mladá, krásná a talentovaná.
Tancovala, zpívala, cvičila v Sokole a malovala.
Provdala se za báječného chlapce z dobré rodiny. Dokonalá svatba se připravovala půl roku.
Nemůže jít na ples, musí manžela doprovázet na setkání s voliči při předvolební kampani.
Není čas jet do Evropy, musí připravovat honosné večeře pro manželovy spolupracovníky a obchodní partnery.
Nemůže jít cvičit. Pro manželku amerického politika se nehodí, aby poskakovala v českém Sokole.
Dcery vyrostly, manžel zemřel. Opravdu má už jen čekat na smrt v penzionu pro seniory?
Navštívila vlast svých rodičů.
S přáteli začala hrát divadlo.
Ve dvaasedmdesáti poprvé tancovala před obecenstvem kankán.
„Dědo, je pravda, že když něco nestihneš v mládí, nestihneš to ani potom?“
Starý muž se smutně usmál: „Asi ano.“
---
Kdysi byl atletem a běhal sprint. Závodil, ale nikdy nevyhrál. Petr Myš, jeho největší rival, skončil vždycky první. Tak moc ho chtěl alespoň jednou porazit, ale nestihl to. Nejdřív byl pomalý, pak starý a nakonec pomalý i starý.
Vyprávěl to své vnučce a ona, s inteligencí sedmiletého dítěte, našla řešení.
„Připravit, pozor, teď!“ vykřikla a se zavýsknutím vypustila malou myšku koupenou ve Zverimexu.
Její dědeček se opíral o hůl a pomalu kulhal k zaslouženému vítězství. Konečně dohnal všechno, co nestihl.
Pak knihu zaklapne a vrátí na stůl. Přikryje zbylými knihami, na vrchu leží Svědectví o věčné blaženosti z Písma svatého a ze Zjevení světců. Matěj to chce brát jako znamení.
V místnosti je ticho, písař shání vojáky bůhví kde. Matěj usedne na židli, hlavu v dlaních.
Jeho klidný staromládenecký život obrátil vzhůru nohama kapitán Stein. Kde byl, když bylo Matějovi dvacet a chtěl a mohl létat po všech čertech? Dnes se cítí zvlášť unavený a starý. A nevědomost, kde je Stein s Jarošem, ta dívka a Joachim, ho ubíjí. Téměř jako kdyby byli rodina...
Matěj vzhlédne a začne se modlit.
Jsou dobře ta velká písmena u knihy?
(A jsem v tématu?)
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Září 1590 - květen 2017 (aneb historie se opakuje...)
Moc se mi líbí citát od Gabriela Lauba:
Dějiny jsou jako moře. Zdálky vypadají monumentálně, ale když jste uprostřed, tak se vám dělá špatně.
"Vsadím se o sto liber, že to nedokážete!"
Sir Walter Raleigh se usmál.
"To bude velmi rychle získaných sto liber, Vaše Veličenstvo!"
"Takže sázku přijímáte?"
Sir Walter se mírně uklonil. "Přijímám."
"Dobrá. Zvažte tedy dým, který vychází z vaší dýmky! Pokud to nedokážete, je sto liber mých!"
Alžběta I. pečlivě sledovala, jak sir Walter váží tabák, který si posléze nacpal do dýmky. Tu labužnicky vykouřil a posléze zvážil vyklepaný popel. Rozdíl prohlásil jako hmotnost dýmu. Královna se rozesmála.
"Často jsem viděla, jak se peníze jiných mužů mění v dým. Ale změnit dým v peníze, to vidím poprvé! Výhra je vaše!"
První zákaz kouření vyhlásil papež Urban VII. v období mezi 15. a 27. zářím 1590. Zákaz trval stejně dlouho, jako jeho pontifikát, tedy třináct dní.
Dalším odpůrcem tabáku byl Jakub I. Stuart, který prvně kolem roku 1603 sepsal pamflet Protiúder proti tabáku, v němž kritizoval kouření. Vydal jej anonymně a věřil, že své poddané odnaučí kouřit silou rozumu. Jak se dalo čekat, nestalo se. Pamfletu si nikdo nevšiml. Král se proto rozzlobil - nejde-li to po dobrém, půjde to po zlém - a uvalil na tabák clo ve výši 1 libry šterlingů (cca dnešních 220 liber) na tři libry hmotnosti tabáku. Pamflet vydal podruhé, tentokrát již pod svým vlastním jménem. Tabák se na královském dvoře stal nepřijatelným a jeho spotřeba se snížila - hlavně pro jeho skutečně vysoké náklady.
Proti kouření se bojuje dodnes - u nás je posledním rozhodnutím protikuřácký zákon, který vejde v platnost v květnu letošníh roku. Norma zakazuje kouření v restauracích nebo na nástupištích, užívání elektronických cigaret v nemocnicích, školách či nákupních centrech či prodej cigaret v automatech, nelze-li vyloučit jejich zakoupení osobami mladšími 18 let.
Za sebe můžu říci, že jsem ráda, že jsem s kouřením skončila dobrovolně a sama od sebe před třemi lety. Protože pokud mě někdo k něčemu nutí "silou", je výsledek většinou opačný...
The air was warm and everything was quiet. The only sounds we could hear were birds chirping and buzzing of the bees.
Some people don't experience an exciting life. They work, get married, have children and the years go by. When they retire, they realise they want to travel or to meet somebody new, as they were married unhappily. Other people, like us, live an amazing life filled with adventures, accompanied by the love of our lives.
I squeeze his hand and he smiles back.
While living in London, we had to hide. Lie. Now we can just be. Together.
Docela spokojeně sedím v křesle a odpočívám. Větrné mlýny na kopci se točí pomalu a tiše a vůbec působí přátelsky. Upíjím čaj a jím sušenky. Chutnají obyčejně a vyvolávají jen nudu. Nespokojeně vstanu a přejdu k oknu. Venku fouká. Po nebi se prohání bílá velryba a hřmí. Vím, o co vám jde. Ale já se nedám. Už mám svá léta, mám nárok na chvíli klidu!
Prudce se odvrátím od okna. Když nečekaně zakopnu o stále stojící čtverhran a před pádem mě zachrání jen komín sestavený z Augustinových spisů, vzdám to.
Rezignovaně usednu za stůl a otevřu knihu. Dohnaly jste mě.
Doufám, že narážky jsou identifikovatelné. Akorát možná stojící čtverhran nemusíte všichni znát - ten je z Božské komedie.
Hermiona a Penny pobíhaly po kuchyni a připravovaly oběd. Hůlka a prsten se jen míhaly. Vzduchem poletovaly hrnce, omáčka se sama míchala...
Simon seděl u stolu a pozoroval je s výrazem rezignované závisti.
"Mohl bys nám trochu pomoct," nadhodila Hermiona.
"NE!" vyjekla Penny zděšeně.
Simon se ušklíbl. "Kdybych se vám pokusil pomoct, vyhodil bych to tu do vzduchu."
"Snad si nespleteš taková kouzla," mínila Hermiona.
"O to nejde," zabručel.
"Prostě se nerad učil a radši mával mečem," houkla Penny.
"To není pravda! Mně to od přírody nejde!"
"Ale mohl by ses aspoň pokusit to ovládat! Potom může být pozdě, Simone..."
Kdo četl Carry On, ví, že Penny neměla pravdu - opravdu to nebyla Simonova chyba, že nedokázal svoji obrovskou moc ovládat...
