DMD č. 25. pro 25. 4. 2017. Téma: Sedm osmin

Třetí den zdolali Aravis. Údolí byla poslední hrozba. Poblíž bezpečí hor vydechli.
Varoval je Dobryňa, než padl první výstřel. Záboj pohlédl na Annu – zradili kolaboranti? Štěstěna?
Namířil. „Odveď je,“ syknul. Poslechla.
Němců nebylo moc. Neměli psy. Vystřelil.
Do lesa přeběhly děti.
Stačí je zabít.
Annelisina sestra a matka.
Nebo zdržet. Vystřelil.
Sergej. Annelise.
Poslední Němec střílet uměl.
Anna pronásledovatele setřese.
Záboj padl do mechu, rameno probodla bolest.
Jsem přijatelná ztráta. Jsou horší konce.
Třesknul hrom. Anna mezi březovými kmeny pevně svírala Marju Morevnu.
Pak bylo ticho, mech bezhlučně vsakující krev.
A Anna. Obrátila ho, zaškrtila ránu.
„Není přijatelných ztrát, rozumíš?“

Posnídal mrkev, vyčistil si uši, vylezl na komín. Zaposlouchal se, rozhlédl. Paní Mráčková si povzdechla, pan Kočí nemohl najít cestu domů.
Pospíchal, ani modlitba se nezdržuje a dýmá vzhůru.
„Pojďte,“ podepřel vrávoru, „dokočíruju domů.“
Paní Kočí málem vzala válečkem, ale ráda, že starej nespí ve škarpě.
Babču Mráčkovou trápilo, že sama doma a ti mladí se nikdy nestaví.
Nanosil vodu, naštípal, sedl si, poslouchal.
Mladý Mráček zastihl při předčítání, ty špíno, chceš tu něco ukrást?!
Pohrabáč vzal, švihl, oko vypíchl.
Ráno vylezl na komín. Uši zaječí, oko ostříží, nohy rychlé, ruce pracovité. Vždyť jsem skoro celý, smál se do větru.

Očistili náhrobek, zapálili svíčku.
„Jaký byl děda, tati?“
„Byl statečný a… přísný.“
Ale on jeho lvíček, probuzen z noční můry hledal světýlko pode dveřmi pracovny, aby přišel, pomazlil se, mohl usnout.
„A byl silný?“
„Jeho slovo bylo mocné!“
Vždyť mocní se ho báli, i přes mříže povzbuzoval a burcoval, víš, řekl mu brácha, když zase křičel ze spaní, táta mi radil vymyslet si hrdinu, který všechny snové stvůry porazí. Rada na dálku pomohla, rytíř chránil spánek.
„Vzpomínáš na něj, tati?“
Z mozaiky vypadl střep, kruh bez výseče, zbylo sedm osmin. Každá z nich už neúplná.
„Vzpomínám. Ale teď mám tebe.“

„Tyhlety miny jsme ještě nebrali,“ zlobí se Apolo.
„To je jednoduché,“ poučuje Filcin, „když přijde tulák a rozdělíme dort, zbude na rodinu sedm osmin.“
„V žádném případě nedovolím,“ zvedne hlavu od žehličky Taura, „dávat Viktorce pevnou stravu!“
„Tak dva tuláci,“ nedá se otec.
„Trochu se ztrácím,“ pípne Apolo.
„Ach jo,“ kroutí hlavou Sikar, „rozčtvrtíš člověka, čtyři údy, trup, hlava, zvlášt uši. Jedno ucho se ti ztratí. Co ti zbyde?“
„To je absolutně nepřesné!“ protestuje Linkva.
„Osmička je každopádně šťastné číslo,“ vysvětluje Thea, „po potopě zachoval Hospodin osm lidí!“
„Jenže nás je jenom sedm!“ nechápe Apolo.
„Jenom?! Říkáš jenom?!“ strne Taura.

Frances seděla u Tomova lůžka. Psík jí ležel u nohou. V mihotavém světle lucerny zašívala rukáv uniformy. Jehla se míhala v uklidňujícím rytmu s přesýpacími hodinami. Zbývalo patnáct otočení do konce první hlídky.
Nechtěla budit spícího přítele. Ale samota kajuty tížila. A spánek nepřicházel.
Stíny se pohnuly. Tom otevřel oči. Vzepřel se na loktech. Podložila mu záda polštářem.
„Fanny, pořád jsi tady. Měla bys jít spát.“
V hlase měl upřímnou starost.
„Ty taky.“
„Zaspal jsem boj.“
Osten mrzení se ztratil v unaveném úsměvu.
„Byl krátký.“
„Kolik...“
„Patnáct.“
Odvrátil zrak. Jehla se blýskla příšeřím. Tiché pochopení. Ji čekala odměna. Jeho soud.

Byl jednou jeden muž.
Byl jednou jeden muž a ten dal své ženě dvě dcery. Dvě dcery krásné a milé.
Ale ženě to nestačilo, opustila muže i dcery.
Byl jednou jeden muž a dvě dcery. Těm dcerám chyběla matka.
I našel si novou ženu.
S novou ženou vychovával své dvě dcery a k tomu dal ženě další děti.
Dva syny a tři dcery.
Dohromady už ten muž a žena měli celkem dětí sedm.
Byl jednou jeden muž a ten dostal psaní.
Že není již s námi jeho syn - osmý, dříve nepřiznaný.
Tak zbylo sedm osmin dětí, jež mužovo jméno nosí.

Když bylo Eileen šest, ráda sedávala na kuchyňské lince a pozorovala nadýchané obláčky páry stoupající z kotlíku.
Když minul její jedenáctý rok, do chalupy vletěl výr nesoucí dopis se znakem Bradavic. Annie se rozpačitě usmívala, zatímco Rino skrýval dojetí v zástěře umouněné od přísad do lektvarů.
Když jí na Příčné k patnáctým narozeninám koupili tu obyčejně vyhlížející učebnici, netušili, jak důležitou roli sehraje.
Učebnice lektvarů pro pokročilé se stala jakýmsi deníčkem, kam zaznamenávala všechno, na co přišla.
Dá se říct, že sedm osmin tajuplných poznámek patřilo Eileen.
Hermiona správně usuzovala na ženský rukopis, když si tu ohmatanou Harryho knihu prohlédla.

Poslední. Poslední! Nejmladší a nejschopnější. Nejraději by poskakoval nadšením, kdyby necítil vladařskou povinnost zachovat si vážnou tvář a nutnost zůstat v charakteru.
Všichni mrtví. A on, sedmý. No dobře, osmý. Ztracená sestřička nikoho nezajímá. Zkrátka, trůn bude jeho. Jakmile najde kámen.
"Cože? Já... vždyť...," náhle průsvitnou rukou naznačí nesmyslnost situace.
Pět bratrů zmateně mumle a krčí rameny. Šestý je okřikne. Zábava pokračuje. Skoro by si chtěl hryzat nehty.
Ze Septima kape neviditelná voda.
Sedm bratrů se nestačí divit, k čemu se dá použít mrtvola prince se šermířským výcvikem. Jde do tuhého. Doslova.
Jenže...
"Uno?"
"Sestro!"
Tak přece je jich osm.

Osmý trpaslík se jmenoval Moula. Měl modré oči a zlaté vlásky a vypadal trochu jako cherub. Mezi svými bratry nebyl oblíben ani před příchodem Sněhurky, neustále si stěžoval a na krumpáč pohlížel s odporem. Když ale do jejich života vstoupila ona, situace rychle vygradovala. Moula se díky svému vzhledu okamžitě vlísal do Sněhurčiny přízně. Byl vyreklamován ze všech důlních prací a trávil celé dny uždibováním dobrot. A ke všemu na trpaslíky donášel, hlavně když si nemyli ruce.
Hned poté, co Sněhurku uložili do skleněné rakve, umlátili Moulu za kůlnou krumpáčem. Po probuzení jí namluvili, že byl pouhou halucinací z jedu.

„Vždyť jsem vám včera dávala dávku na osm dní!?“
„Víte… první prášek skončil ve dřezu, nestihla jsem ho chytit. Druhý mi prskl do čaje. Třetí jsem sice vytáhla z květináče, ale když jsem ho oplachovala, tak se rozpustil…“
Doktorka nevěřícně zírá.
„Potom jsme Tobiáše dlouho vymotávali ze záclon, takže čtvrtý prášek manžel rozšlápl. Pátý… paní doktorko, že lidem neškodí… jsem se nějak víc naklonila asi a on ho zrovna vyprskl, pitomec. Šestý jsme už nenašli a sedmý jsme smetli spolu se střepama skleničky.“
Nato se ale domácí na zkoprnělou veterinářku vítězoslavně usměje.
„Pak nás konečně napadlo zabalit osmý do sýra!“