DMD č. 27. pro 27. 4. 2017. Téma: Jen ať ti to nezůstane!

Dráždilo, že si ho prohlíží nahého. Nůž z prsou vytáhl a uložil do igelitového sáčku, krk ohmatal, teď zkoumá nehty, zdali si je vyčistil?! Vousy na tvářích mu rostly i po tom, co dodýchal. Musí vypadat příšerně, úpně nedomrle ostrništěný.
Ale co, žádný krasavec na pitevní stůl nespadl, chtělo se mu usmát, kdyby to šlo. Smířit se se vším, má-li někdy vypustit duši. Jen jediné nesmí připustit.
„Zavři pusu,“ říkala mu máma, „ať ti to nezůstane!“
Má, nemá? Ohledavač se naklonil, ve skle jeho brýlí zahlédl svou tvář.
Zatahal za rukáv.
„Sešijte mi prosím rty!“ šeptal vánek vznášející se vzhůru.

„Dovolte mi, děti,“ nadechne se Filcin, „využít dnešní téma k menší výchovné přednášce!“
„Nedovolíme,“ bezmyšlenkovitě okusuje tužku Linkva, „navíc nesnáším antinostalgická zadání. Já chci, aby všechno zůstalo, jak bylo!“
„V knize Přísloví ledacos nezůstane bez trestu,“ neposlouchá Thea, „třeba posměváčství chudému!“
„Výborný nápad,“ šklebí se Sikar, nahrben nad mobilem, „zabíjím tě, kámo, ať ti nezůstane vina, že ses na mě holedbal!“
„Já mám změnu rád,“ reaguje Apolo na starší sestru, škrábaje se pod zády, „kdo by chtěl mít pořád krátké vlasy?!“
Viktorka si dudlá paleček.
„Děti,“ praví káravě Taura, „nechte tatínka domluvit, nebo mu ta brunátnost z tváře nikdy nezmizí!“

Po Londýnském mostě kráčely dvě ženy.
Jedna s vlasy barvy skořice.
Druhá s vlasy rezavými jako cihelný prach.
Obě v bílých květovaných šatech, tváře rozjasněné odpoledním sluncem.
Lidé, kteří je míjeli, by nikdy nehádali, že pod perlovými náhrdelníky ukrývají srdce vdovy.
Pán, který se na ně usmál, by nejspíš ztuhl překvapením, kdyby zjistil, že teprve před dvěma týdny ztratily své milované muže.
Držely zmrzlinu a několik kroků před nimi hopsaly malé černovlasé holčičky, jedna k nerozeznání od druhé.
„Brečíš aspoň, když jsi sama?“ zeptala se Lily.
„Ne,“ odpověděla Hermiona. „Severus nesnášel, když jsem plakala. Říkal, že mi ty vrásky zůstanou.“

Tu máš babu, pojď hrát s námi, trháš partu, mladý pane,
říkali mi kamarádi: "ať ti baba nezůstane."
Mě zajmaly spíše holky, plenil jsem jim plémě,
vrchovatě rozséval jsem svých talentů sémě.
Jedna přišla s tím, že čeká se mnou přílet čapí,
od té doby jenom stárnu a čas divě kvapí.
Pod nohama horká půda, doma žena, pěkná zrůda.
Otrokem jsem po ty roky rodinného krbu,
peru, krmím, smýčím, žehlím, taky záda drbu.
Kluci když viděli manýry její,
strouhali mrkvičku, doteď se smějí.
Rok od roku pochybností fůra ve mě vzrůstala,
teď vím jistě, chyba byla, že mi baba zůstala.

"Soví poštmistr mi to vždycky kladl na srdce," bědovalo Sovátko. "Hlavně ať nic nepřebývá. Zkontroluj si balíčky!"
"Co teď s těmi slovy?" zeptal se Myšák.
"Když se nepoužijí, jsou mrtvá."
"Kolik jich zůstalo?"
"Třiatřicet."
"To není moc. Ale když se zamyslíme..."
Zamysleli se a napsali:
Pan Paškál kráčel sám. Bolela ho noha. Jak lvové o mříže bily do lebky Morgensternovy verše. Koleno samo světem jde, jen koleno, nic víc.
Doma měl ženu a mast. Bolest i samota pominuly.
"Myslím, Sovátko, že se povedlo."
"Také myslím. Nejdřív mi bylo pana Paškála líto, ale nakonec všechno dobře dopadlo."
"Tak to má být!"

"Já si ji nenechám. Nehodím ji do chřtánu čalounické kreatuře..." rozčiloval se Laue.
"Zakopej ji!" radil Hevesy.
"Nemůže," oponoval Bohr, "je na ní jeho jméno. Najdou ji a Laue bude v průšvihu. Ale vy jste chemik! Rozpusťte ji v něčem!"
"Báječné! Vezmi i moji! Roztok schovej tak, aby ho u tebe nenašli!" nadchnul se Franck.
"Kolegové, rozpouštěli jste někdy zlato? Víte, jak je nereaktivní? Snad jenom..."
Zatímco Kodaní pochodoval Wehrmacht, Hevesy rozpouštěl nobelovské medaile v lučavce královské.
"Kde jsou medaile?" hřímal nacista na Bohra.
"Prodal jsem je pro dobrou věc. Finský pomocný fond. Chtěl byste je upřít vdovám a sirotkům?"

Pokoj plul v zamlženém oparu poletujícího prachu.Částečně zastřeným oknem proniklo chabé slunce.
Evžen usedl na špinavý koberec.
Probdělá noc si začala vybírat daň. Rozjitřené smysly ostře vnímaly těžké ticho. Stopy Břetislavova utrpení. Lačnou touhu i šílenou hrůzu jeho mučitele. Nelidskou prázdnotu obklopující zachmuřeného Strážce.
„Proč mě poslouchá?“ ukázal na knihu.
„Vysloužil jste si ji, patří vám.“
Evžen porozuměl, znal kouzla vázaná na vlastníka.
„Vostrý kvůli druhé polovině vraždil. Vy jste mu ji pak ukradl.“
Strážce přikývl. „Varujte se využít bránu sám pro sebe.“
Výhružná slova, avšak v tónu Evžen vycítil obavy. Nekonečnou únavu. Prosbu.
Pousmál se: „Pomůžu. Cenu znáte.“

„Můžeš mi říct, cos to zas vyváděl?“
Jako by nevěděla. Může za to ona, neměla mi toho sejra dávat do největší misky. Jak jsem ho tam honil sem tam, tak se mi ho kus přilepil na čelo. Jo, támhle, už ho vidím, škoda té dobroty. Počkej, já tě slíznu…
„Ježíši, nešilhej tak, nebo ti to zůstane, to je strašný, pocem!“
Nepudu! Znám tě, ty mi sejra sebereš a nedáš! Tůdle!
„Kam ses zašil? Ty lumpe černá, kam jsi s tím zapraseným čelem proboha vlezl?“
To ti budu povídat, ani nemuknu! Tady se zavrtám, tak…
„Mě šlehne! Kdo nezavřel tu skříň?“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa furt o toho psa staráš, čo sme boli pred dvadsiatimi rokmi kúpili.
- Starý môj, to už ti je aspoň tridsiaty.
- A mne sa ti videlo, že nejak dlho žije. Ale aj tak sa mi vidí, že furt to isté v rukách držíš.
- Jáj, ale to nemusíš nové kupovať. A dnes už ho ani v meste nemajú.
- A pamätáš si, ako predseda hovoril, že to máš nechať, že máš robiť rozumné veci.
- Pamätám. Ale mne už ten Tamagochi nejak zostal.

Olenina matka Iryna otevře knihu na stránce, kterou Olena včera založila fotografií, a otočí knihu k Aleksandrovi.
„Znáte to kouzlo?“
On přikývne. „Pečetní kruh. Zamyká čaroději přístup k jeho vlastní magii. Je složité na provedení. Olena je našla před časem. Chtěla někomu pomoci.“
„Může pomoci tobě.“
Aleksandr se ostražitě narovná. „Nenechám si vyrvat magii z těla.“
„Ne bez vašeho souhlasu.“
„Víte, jaká je cena?“ nadhodí Aleksandr.
„Vy ji platit nebudete.“
Aleksandr se předkloní a zavře knihu. „Ale ano. Žiju díky magii. Zabili byste mě. Chci vidět Olenu.“
„Pak ji uvidíte.“
„Na to nepřistoupím,“ odsekne Aleksandr. „Všechna moje magie mi zůstane.“