Elizabeth Gaskell: Wives and Daughters

Molly a Roger se teprve nedávno rozloučili s Mrs Meadows, ovšem toulavé objevitelské boty je obratem vyhnaly na několikaměsíční výpravu do afrického vnitrozemí.
Dlouho nepotkávali mimo vlastní výpravu nikoho než domorodce, kteří naštěstí takový výstřední anglický manželský pár bez dobyvatelských ambicí přijímali celkem přátelsky.
Na nepatrné návrší v síti zelených paprsků protínajících savanu je doprovodil stařešina blízké vesnice.
"Tam nová voda," ukázal k tmavé prohlubni.
Na opačném břehu zarostlého jezírka seděla kudrnatá bledá dáma v pánském oděvu.
"Kdo je to?" ptala se Molly skrze tlumočníka.
"Paní Margaret," zněla odpověď, "u nás chvíli, pak jinde. Navštívit všechny nové vody. Zvědavá paní."

"Pssst, pane Hamley, nechoďte tam," sykla Miss Rowen od pergoly a gestem pozvala pána domu, aby se připojil k přátelům ve stínu.
"Co je špatně se skleníkem?" ptal se a nahlížel dovnitř.
Na obrubníku u indonéských palem seděla Mrs Burnwood, oči zavřené, tváře zrůžovělé. Vše se zdálo v pořádku.
"Nerušit, pění," vysvětlila Miss Gwendylon.
"Aha. Co se stalo?"
"No, včera nezabila syna," vypočítávala na prstech Tess.
"Dnes se probudila s chrapotem."
"Rozbil se kočár."
"Koncert je zrušený."
"A před chvílí přišel třístránkový dopis od babičky," uzavřela kroužek Mrs Stronghold. "Prohlásila, že chvíli nechce vidět nic než kytky, maximálně nějakou housenku."

Těžko se píšou upřímné dopisy, když tajnost skrývá tajnost.
Osborne si povzdechl a zahodil další papír ke krbu. Básně mu zpravidla šly lépe.
Aimée ho pohladila po ramenou. Děťátko už o sobě dávalo vědět.
Musí to Molly říct. A ještě něco jiného. Znal bratrovo srdce.

Těžce zkroušená, avšak odhodlaná, přivedla Molly Osbornovu vdovu pod střechy Hamley Hall. Připravena na hněv, dostala z té nejméně očekávané strany vděčný úsměv a zalepenou obálku. Vzkaz opatrného přítele ze záhrobí.

Porovnání s růžolící Cynthií bodalo na úvod. Pak ale povzbuzení, pobídka k vlastnímu rozkvětu, chvála, úcta. Slzy změnily charakter. Četla do zapamatování. Hltala naději.

Nová paní Gibsonová měla štiplavou náladu, ale skrze deštěm zamžená okna nenacházela aktuální důvod ke komentáři. Jako obvykle se uchýlila k planému přežvykování starých témat.
Jako obvykle by pan Gibson byl i skrze bouři u pacienta raději, než s novinami doma u krbu.
"Takhle sama na koni. To by si dívka za mých mladých let nedovolila. Sama si opatřuje knihy, kupuje dopisní papír. To za mých časů..."
"Má drahá," zavrčel lékař pobodnut opětovnou zbytečnou kritikou milované dcery, "vaše mladá léta se konala přibližně ve stejné době, jako ta má."
Návštěva v koutě vyprskla do svého háčkování.
"Pamatuji si to jinak."

Pozdě v noci, když se tatínek vracel od pacientů, slýchal jejich domov jen pramálo slov. Oba se báli roztrhnout ticho po cvaknutí zámku. Porušit kouzlo nevyřčené modlitby nad vyčerpanou matkou dvojčat, či nad starou sousedkou v těžké horečce. Jen oheň v krbu, na který Molly od osamocené večeře trpělivě dohlížela, promlouval vytrvale do unavené půlnoci.
Nebylo třeba slov. Poznala, kdy má postavit na čaj a kolik cukru připravit. Kdy má raději zalít kávu nebo nakrájet chléb a silné plátky sýra. Věděla, kdy má ponechat ve vyhřátém křesle pléd a tiše se vytratit.
Tatínkova ramena hovořila za něj. Útržkovitě, ale přesně.