DMD č. 27. pro 27. 4. 2017. Téma: Jen ať ti to nezůstane!

Dlouho bojoval, přesto nakonec neodolal a přísahu porušil. Je zrádce. Měl by se cítit zle, mít výčitky. Věděl, že na ně dojde. Ale ne teď. Ne s ženou ležící mu po boku.
„Ty nic nevíš, Jone Snow,“ zasmála se a pohodila vlasy.
„Možná přece jen něco,“ řekl líně. „Líbilo se ti to, přiznej se.“
„Líbilo,“ přikývla a přísahal by, že mírně zrudla. „Byl jsi dobrý… na to, že šlo o tvoje poprvé. Ale doufám, že ti ta nesmělost nezůstane. Byla roztomilá, ale radši mám chlapy, kteří vědí, co chtějí.“
Věděl, co chce. Věděl to velmi přesně. Jen to bylo neuskutečnitelné…

Později si říkal, že klika, která mu zůstala v ruce při vstupu do Hermioniny kanceláře, ho měla dostatečně varovat.
Jenže nedbal. „Grangerová?“ protáhl místo toho rozmarně. „Vypadá to, že jsme spolu zůstali zamčení. Co podnikneme?“
Mile se na něj usmála. „Já zavolám údržbu, aby přišli prolomit bezpečnostní blokační kouzla. Ty zatím můžeš prostudovat tohle.“ Hodila mu do klína úplně novou dávku povídek.
Otočil první list a zděsil se.
Zamčení. S Grangerovou. V přístěnku na košťata.
Hádka.
Muchlovačka.
Uvízlí ve výtahu.
Zuřivá hádka.
Velmi vášnivá muchlovačka.
Povídku, v níž s Hermionou zůstali omylem uvěznění pod začarovaným jmelím, se už dočíst neodvážil.
***

První hodlal projít Alois. Otočil se k chlapci a poplácal ho po rameni. Pak podal ruku Vypravěči.
S úsměvem se vrátil do své doby. Než se průchod uzavřel, všiml si Vypravěč, jak naskakuje na bicykl značky Tripol Hering.
„Teď jsi na řadě ty,“ pronesl Vypravěč, klekl si a pevně sevřel chlapce do náručí. „Děkuji za pomoc.“
„Stejně jsem byl na obtíž,“ prohlásil chlapec. „Slibte mi něco,“ zašeptal. Vypravěč ho pobídl, ať pokračuje. „Je to váš bratr. Zachraňte ho. Jinak vám zůstanou jen výčitky.“
„Pokusím se. Když mi řekneš tvé jméno,“ usmál se Vypravěč.
„Jan Rokycana,“ odpověděl chlapec a prošel branou.

Mladičká, choulostivá arcivévodkyně protančila noc. Nachladila se a vážně onemocněla. Matka se modlí, aby dcera nezemřela. Uzdraví se, jenže nemoc poznamenala páteř. Nahrbenou dívku nikdo nechce.
Hezká sestra si užívá života. Je drzá, kráska si přece může dovolit ledacos. Náhle udeří zlá nemoc. Zabíjí i sourozence, matka šílí bolestí. Tahle dcera přežije, ale za strašnou cenu. Navždy zohyzděná neštovicemi.
První se věnovala vědám a dobročinnosti, druhá se dlouho uzavírala světu. Nakonec šly každá svou cestou. První našla domov v Korutanech v sousedství kláštera, kde se cítila nejlépe, druhá vedla dívčí ústav v Innsbrucku. Časem se také smířila se svým údělem.

„Jak to, že vypadáte takhle?“ zeptal se zvědavě.
„Proč mi vykáš?“ odpověděl anděl otázkou.
„Vidím vás poprvé v životě,“ namítl chlapec.
„Ale vždyť jsme spolu přece pořád. Stín v pokoji, který často pozoruješ, je můj. Broukám ti za dlouhých nocí a držím tě za ruku, když se ti třese. S nikým na zemi jsi nestrávil tolik času jako se mnou.“
„Stejně by mi přišlo zvláštní vám tykat.“
„No, jen aby ti to nezůstalo, mám taky své city... A vůbec, jsem starší, takže mi prostě tykej!“
„Nezlobte se, ale nemůžu.“
Anděl se uraženě zavěsil hlavou dolů.
Chlapec vyprskl smíchy.
„Vypadáš směšně!“

"Jsem mocný rytíř Jedi a vy všichni zlouni jste až po uši v potížích!" křičela na dvoře pětiletá dívenka.
Zlouni, další děti, s ní vesele šermovaly klacky. Byl z toho hluk a smích. Z okna vyhlédl otec.
"Večeře!"
"Ještě chvilku, tati! Prosím!" smlouval udatný ochránce míru a spravedlnosti.
"Dobře, ale až zavolám znovu, přijdeš!"
V kuchyni se chystalo na stůl.
"Zase se mlátí klacky?"
"Ovšem."
"Měla by toho nechat. Už je velká."
"Přejde ji to."
"Jen aby..."
---
Gwen skočila přímo mezi skupinu trandoshanů.
"Co jsssi zač?"
Vesele se ušklíbla.
"Jsem Mistr Jedi a vy jste až po uši v potížích!"

Do přístavu připluli na sklonku léta. Zástupy zvědavců mávaly na pozdrav. Spustili kotvy vedle Demoiselle.
Sullivan ji hnal s větrem o závod. Posel dobrých zpráv doufal v uznání. I když mu ji nenechají.
Čekal na ně.
„Madam!“
Už z dálky na ně zamával. Prodíral se k nim. Obličej mu zářil. Na levém rameni se blýskala epoleta. Vysvětlování bylo zbytečné. Srdečně si potřásli pravicí.
„Tu madam si strčte za klobouk.“
Teď si byli rovni.
„Musíme to zapít.“
Sullivanova radost byla nakažlivá. Z Tomovy tváře zmizely chmury.
„Tak v sedm večer U Královny. A, Georgi, ne že vám to vleze do hlavy.“

„Pohádku, Rubíku? Tak jo:
Žila, byla jedna princezna. Docela hezká a chytrá. Ale hádavá až běda. Šecko muselo bejt dycky po jejím, a dyž ne, byl kravál. Všici, i její táta král, jí museli voslovovat Výsosti. Takže její méno každej zapomněl, a dyž u toho holka nebyla, říkali jí Hádka…
Pak se do Hádky zamiloval jeden kouzelník. Hádka do něho taky, přestala se hádat, a stala se z ní Pohádka.“
„To je bezva, táto!“
„Jo. Bezva. To pohádky bejvaj. Jako děcko jim klidně můžeš věřit. Ale jako dospělej budeš mít hromadu problémů, dyž nebudeš kromě tý důvěry taky trochu přemejšlet.“

Už jako maličký byl zvědavý. Zatímco se ostatní děti držely máminých sukní, on už se batolil po vesnici.
Ze všeho nejraději utíkal na okraj vesnice, k osamocené chatrči. Bylo tam tajemné ticho, a někdy odtud vanula nádherná vůně. Vždycky bylo ovšem zamčeno.
Až jednou se mu poštěstilo. Okno bylo otevřené, a z chatrče to zase tak krásně vonělo. Vlezl oknem dovnitř. Nikde nikdo, jen uprostřed místnosti je z ohně odstavený obrovský kotel.
Chce se podívat, co to tak voní. Přistrčí si stoličku, vyleze, nahne se - ŽBLUŇK
***
"Co s ním bude, druide?"
"No, vylovili jsme ho včas. Trvalé následky snad nehrozí."

Unavené oči klouzají po změti slov, pohlédl na ni, na tu, krátké i, odešel od ní, od té, dlouhé, vybídl mě, tebe, tě, psal mně, tobě, co bylo, nebude, dvě slovesa v určitém tvaru, určitě čárka, cítila se, jako by právě porodila, jako bych právě porodil, třeba psát rozděleně…
Školy vystudoval, novinami prošel, textů se naopravoval, až z toho zle. Deformován, neviděl za zahrubkovanými větami jejich významy. Bolelo, když přes závoj pravopisných chyb zahlédl krásnou mimésis.
A pak napíše příklady táhli, tchán a tchyně vytřeštily oči.
Chyběl měsíc ve třetí třídě.
„Douč se to,“ nabádala matka, „ať ti to nechybí!“