DMD č. 17. pro 17. 4. 2018. Téma: Bodláčí

Noone in the control room, as usually at this time.
Thorne put the USB stick into one of the computers. Again. A program made by an unknown expert continued to install more an more into the network. Sending information out.
Which artifacts they keep tabs on.
Which they destroy.
Who they watch and what is their profficiency in magic.
And who they, meaning this branch, eliminate.
Is it really magic what is poisonous here?
He gave the sceen a piercing look.
They won’t continue for long with this.
True to his name, he will be a thorn in their side.

Vešel do jejích komnat. Otočila se, na rtech úsměv, v ruce sklenku vína. Přemýšlel, kdy ji naposledy viděl zcela střízlivou. Obvykle sice alkohol zvládala dobře, poslední dobou však měl pocit, že i tady došlo ke změně.
Vrhla se k němu, zdálo se, že ho chce obejmout. Pak si všimla, co drží v ruce.
„Myslela bych, že mi přineseš pořádnou kytku, když jsme se tak dlouho neviděli,“ pronesla napůl vyčítavě, napůl koketně.
„Myslel bych, že pochopíš, že tímhle se květiny trhají dost špatně,“ odpověděl, napřáhl zlatou pravici a zlomyslně dodal: „Navíc, tahle pichlavá věc se k tobě velice hodí, drahá sestřičko.“

Rozednění.
"Rejsku, kam mě to bereš? Děsně to píchá."
Rejsek si přiložil prst na rty a ještě chvíli Žabáka táhl za ruku porostem bodláků, než najednou poklekl a pokynul Žabákovi, aby ho následoval. Oba tiše seděli v zeleni, kolena zmáčená brzce ranní rosou, a když se Žabák rozkoukal, všiml si konečně barevných ptáčků vysedávajících na bodláčí.
"Snílka je tu včera odpoledne viděla," vysvětlil Rejsek šeptem. "Napadlo mě, že bys je chtěl vidět."
Žabák na Rejska pohlédl, úsměv od ucha k uchu. "Nádhera."
Do tábora se vrátili až o hodinu později, usměvaví, zamlklí, s ranním klidem v duši. Popíchaní od bodláčí.

"Tohle?" zeptal se Harry a ukázal na velký keř.
Ron jen zavrtěl hlavou. "To Snapeovo vypadalo jinak."
"Do háje, už je skoro devět! Já bych snad i radši drhl ty kotlíky."
"No jo. Proč to vlastně sbíráme? Vždyť je to jen bodláčí..."
Druhý chlapec pokrčil rameny. "Můžem se pak zeptat Hermiony."
---
"Cardus personata, Cardus... tady to je," zašeptala vítězoslavně a nalistovala příslušnou stránku.
Cardus persona se v lektvarologii využívá zřídka, nepostradatelný je ale do Lektvaru ochrany a Smrtícího dryáku.
"Lektvar ochrany?" podivila se. Chvíli překvapeně koukala na text, než knihu popadla a rozeběhla se do sklepení. Tohle si musí ujasnit.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si ovce na kopec pásť neodišiel. Včera sa mi sťažovali, že už dobré dva mesiace neboli. Že pošlú sťažnosť predsedovi, ak to takto pôjde ďalej.
- Však nech samy idú, keď sa im chce na kopec terigať. Mne sa nechce, tak som ich za salaš zaviedol. Však aj tam dačo rastie.
- Jáj, Pištík môj, ale iba bodliaky. Vari nevieš, že to ovce nejedia. To keby sme mali kozy, tie by veru aj to zožrali. Ale ovciam nemôžeš len tak hocičo podstrčiť.

Mladý král projel úvozem lemovaným lískovými keři. Ve svahu pod lesem se objevila roubenka.
Na zahradě stála překrásná dívka a stříhala růže.
Král oněměl.
Dívka na něj dlouze pohlédla a zašla dovnitř.
Od té doby král stůně.
Uzdraví ho prý jedině, když si přivoní k růži z té zahrádky.
Vyslali pro růži rádce. Hledal, hledal, svah pod lesem nenašel.
Vyslali druhého, chytřejšího. Ten svah pod lesem našel, utrhl nachově kvetoucí stvol s ostny a přinesl králi.
Král bodláčí zahodil a chřadl dál.
Vyslali třetího, nejchytřejšího. Roubenku našel.
Na zahradě stála dívka a řekla: „Pro svoji růži si musí přijít sám.“

„Pottere? Co je to za bodláky?“ zeptala se Lily odměřeně, bez jakýchkoliv emocí. Zdálo se jí, že Potter poněkud znejistěl. Vmžiku se ale nadechl a spustil:
„Bodlák - urazila jsi mě,“ pronesl obřadně James a bezděčně si sáhl na tvář, na které byl dosud otisk drobné dlaně. „Ale je zelený, to je naděje. Přemýšlel jsem o tom. Můžu si za to sám. Takže… Fialový hyacint, omlouvám se.“ Lily stála, neschopná slova.
„Rudá růže, Miluji tě. Iris, Věř mi,“ s těmi slovy a nesourodou kyticí ji James nechal stát na chodbě. Pravděpodobně u ní právě ztratil poslední ždibec vážnosti. Ale možná ne...

Po pár dnech v Talronu jsem si na těžkou práci zvykla. Sice mě každý večer ještě bolelo tělo, ale celkově jsem si zvykla. Nejvíc mě bavilo starat se o zvířata, i když to byla asi fyzicky nejnáročnější práce. Nejhorší mi přišla práce na poli. Byla nudná, jednotvárná a bolely mě z ní záda. A třeba vytrhávání bodláčí holýma rukama, tak to byla lahůdka sama o sobě. Rukavice tady nevedli, takže nic jiného nezbývalo. Když potom přišel Michael s tím, že Lucie a já s ním pojedeme na Wildaran, byla jsem už celkem natěšená, že poznám i jiný způsob života zde.

Pěší cesta s batoletem má své rituály, neopominutelná zastavení. Letos to jsou sklepní okénka a, samozřejmě, kanály. Loňské jaro to byly spáry v chodníku a bodlák. Rostl dva metry od asfaltové cesty a růžice jeho tmavých listů dobře kontrastovala s rašící trávou. Každý den jsme zkoušeli, jestli pořád ještě píchá, a pozorovali, jak se jeho základna po každém dešti rozrůstá. Pak vyhnal dva stvoly. Sledovali jsme, jak závodí o světlo a vzduch s rychle rostoucí okolní trávou. Díky neshodám Prahy 8 s firmou udržující zeleň jsme měli na svá biologická studia celé dva měsíce. Pak do romantických lučin vyrazily sekačky.

plop
"No a teď mi řekni, kde jsme."
"Vydrž, se rozhlídnu."
Dvě elegantní postavy se opatrně sunuly podél remízku. Z louky se ozýval hovor.
Na stezce se mihl šeříkový čepec.
"Zapadni," šupla Susan nevybíravě svou společnici do křoví. "Ššš!"
"Takže už víš, kde jsme?"
"Jo, pojď kousek blíž."
Opatrně se přiblížily do zad páru na louce.
"...já jsem jiná. Má mysl je rozhodná a odhodlaná!"
"Brzo bude praštěná," vrčela bezhlesně Susan.
"Nechej, nesmíš!" syčela její kolegyně.
Nakonec adeptku zasahovatelku rychlým chvatem uzemnila.
"Sss!"
Románoví hrdinové záhy odpluli jinam.
"Neplač, co je?"
Susan si odsedla. Paní Sigismund-Smithová uzřela parádní růžici pcháče.