DMD č. 17. pro 17. 4. 2018. Téma: Bodláčí

Considering he barely saw anything through the slit in the veil, things were going well.
Thorne kept distance, following the taillights.
She'll lead him where he needs to go, willingly or not.
The taillights suddenly disappeared. He slowed down to creeping pace.
He got just close enough to make out the silhouette of the jeep in front of him when its headlights flashed and it sped straight at him.
He barely had time to dive headfirst into the brambles on the wayside.
Cursing, he jumped up, covered in thistle heads, tore the headscarf off and glared after the disappearing jeep.

Běžela po louce plné lučního kvítí. Za ní se řítila velká bílá smršť.
„Poběž, Saeme,“ zakřičela, „dnes má první narozeniny, musíme jí popřát.“
Doběhla k řece a spěchala dál k lesu. Chvíli bloudila, ale nakonec našla ten správný kmen.
„Jsem tady, jak jsem slíbila,“ zašeptala do ticha. Saem se usadil vedle ní a mlčky ji pozoroval.
Gee položila na zem kytici bodláčí. Ostatní by se podivili výběru, ale jí připadalo krásné… na dotek drsné a na pohled nádherné, jako krátký život toho tvorečka.
Se slzami v očích sledovala vlastnoručně vyškrábaný nápis v kmeni:
Isla Clemens
Nikdy nezapomenu, s láskou Gee.

Ráno pozdního léto je mlha v brázdách polí.
Vítr vplétá Věře a Karlovi do vlasů nitky pavučinek. Odnesli srdce ke skalám a vrací se domů. Nemluví, ta chvíle je pro slova příliš něžná. Když se na sebe podívají, v očích mají lásku a příslib budoucnosti.
Ráno v podzemním bezčasí není poznat.
Odražená kouzla sypou Natálii a Františkovi do vlasů prach. Nemluví, na slova není čas, vyčarovaný štít se drolí. Když se na sebe podívají, v očích mají lásku a smíření.
Les zaduní, země se zachvěje.
Chuchvalec bodláčího chmýří se snese Věře k nohám, chvíli se líně převaluje a pak odvane.

"Paní Kleczková!" Otočili se, ona i Josipek. Čekal na ně. Cyril Vázler, dělník z cihelny.
Vypadal svátečně. Vlasy učesané, vousy oholené, cihlový prach umytý.
"Mohl bych Vám něco ukázat?"
Vedl ji za město, na rovinku u řeky. Bylo tam třináct domků a parcely na prodej. Josipek poskakoval jako kůzle.
Cyril kopl do bodláčí. "To vyklučíme. Šéf mi slíbil cihly za polovic. Měli bychom zajít za starostou, o parcely je zájem. A za farářem... jestli byste chtěla."
Josipek se přiloudal. "Chceš na koně?"
U zvoničky se zastavil, sundal dítě a nabídl jí dlaň.
Do kostela vstoupili všichni tři ruku v ruce.

Za počtem hor a řek, který se různí podle toho, kde se čtenář nachází, žil jeden král.
"Aničko," řekl princezně, "hlavně si neber blbce. Trůn bude tvůj, to jsem zadal právníkům, ještě někoho zaučovat, pch. Akorát - náš kancléř tvrdí, že musíme tvému ženichovi vymyslet úkol, formalita, ale lidi na to slyší."
*
Nadešel čas - princezna si vyhlédla ženicha. Bylo stanoveno, že musí princezně donést co nejlepší kytici.
Ženich se slavnostně dostavil - s náručí plnou bodláčí.
Kancléř omdlel.
"Synku," zamrkal král, "tento...?"
"Anče nerada řezané kytky. Donesl jsem bodláky - jako důkaz. Vyplel jsem zámecké bludiště."
"Jste měl recht," šťouchl král dojatě kancléře.

[„To jsem blázen,“] kroutil hlavou Michurrin, když si tak procházel rozlehlou zahradu na Jolly Jediovi a zjišťoval, kde aplikovat své bohaté zkušenosti s rostlinnou výrobou, [„měl jsem pocit, že znám všechny kytky v týhle galaxii, ale co je zač tahleta, to je mi teda fakt záhadou.“]
Ukazoval při tom na pichlavou bylinu, kterou Simbacca pěstoval na pikantní salát, a právě dotyčný mu obratem všechno vysvětlil.
[„To je bodláčí, strejdo, to z týhle galaxie není, to jsem si přinesl z jinýho vesmíru od jednoho osla.“]
Michurrin tedy pochopil, že blázen je ve skutečnosti asi někdo jiný, a poklidně pokračoval v inventuře.

Objal Fingona, přitiskl se k jeho zádům a sjel mu rukou přes břicho. Jednou rukou mu rozepjal pásek u kalhot. Na zem ledabyle rozprostřel svůj plášť.
***
Maedhros na sílu protahoval hřeben kadeřemi, které svíral v pěsti. Na zemi se válelo několik zubů z hřebenu a chomáče rezavých vlasů.
„Nepotřebuješ pomoct?“ zeptal se Maglor, který celou dobu seděl v křesle opodál a četl si.
Vzal od vděčného bratra hřeben a trpělivě začal vyplétat z vlasů bodláky a rozčesávat zacuchané pramínky.
„Spadl si z koně?“ zeptal se starostlivě.
„No jo,“ zamumlal a pro sebe si dodal: ,A to nevíš, jak dopadl Fingon.‘

„Rejžo… já se bojím.“
„Podívej, Jiřinko, podle mapy tam už brzo budem. Jak to psali? Pařezová chaloupka z mechu a kapradí. To se komisi líbilo. Přiklepli nám grant. Jen je najít. Vochomůrko! Křemílku!“
„Z čeho to lezou? To je pařez?"
„Ne, Jiřinko, starý rezavý kamna.“
„A kde je ten mech a kapradí? Vidím jen bodláky!“
„Co teď? Vrátíme grant?“
„Klid, rejžo. Já to zařídím. Hele, vy dva: umejt, kamna kůrou obložit, bodláky vysekat. Uklidit, košile vyprat. Mech nanosit. Kapradí vysadit!“
Vochomůrka s Křemílkem jen nešťastně zírali. Takhle si to nepředstavovali. Chtěli si vydělat na rum a cigára, ne gruntovat les…

Šeřilo se a odněkud z dálky se nesl zvuk strun. Po chvíli se přidal zpěv. Zprvu jsem jej nevnímal. Snažil jsem se v chatrném světle čadícího ohýnku vyspravit přezku nátepníku.
„I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…*“
ozýval se tklivý hlas.
„Co to je za píseň?“ zeptal se a podal mi tupou jehlu.
„O Glorfindelovi,“ utrousil jsem. „Ty zlaté květy bych teda chtěl vidět.“
„Leda by si zašil semínka elanoru do prošívky,“ zachechtal se suše. „Možná to udělám taky. Až umřu, tak vykvetu.“
Rozesmálo mě to.
„I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…“
Na hrobech našich druhů vyrůstalo leda bodláčí.

Ona je nenáviděla. Fakt strašlivě moc. Vlastně byla přesvědčená, že ony ji musí nenávidět také - jinak by se neměnívaly v neprostupné chroští, které ji a babičku Evu
pokaždé stálo dvacet minut řevu a námahou ohýbaného hřebene. Ale nejstrašnější byly ty pohledy ostatních. A ty kecy!
"Ty jsi úplná princezna! Koukněte se na ty lokýnky..."
Nechtěla být princezna. Chtěla se dál úplně klidně plácat v blátě, lítat po zahradě a barvit si kolena tepláků nazeleno. Prostě žít jako normální člověk, kruci.
Proto teď seděla na rumišti, trhala bodláčí a lopuchové kuličky a pečlivě si je zamotávala do vlasů.
Štěstí přeje připravenejm.