DMD č. 27. pro 27. 4. 2019. Téma: Zvíře které nechce odejít

Aby eliminovali nebezpečí, že se „někdo“ bude služebnictva moc vyptávat, rozhodli
se poslat s nimi na nákupy stráže, které pověřili nakoupením nutných surovin pro Longinina oblíbená jídla. Ty vyzjistil Caes v kuchařské knize. Účelem bylo, připravit vše svépomocí.
Dominus pak dostal ten nejtěžší úkol. Držet se sestry jako klíště, které se nedá za žádných okolností vykroutit, a dávat pozor, aby se ke kuchyni ani nepřiblížila!
Což nebylo vůbec jednoduché. Zvlášť proto, že Gina nebyla hloupá a fakt, že bráška, který se pokouší normálně hlídání uniknout, nyní chce trávit čas s tou nejnudnější z nich, působil poněkud podezřele.
„Je ti dobře?“

Vypravěč se už nedokázal tvářit klidně.

„Je po všem,“ hlesl tiše a oči se mu zalily slzami. „Můžete se vrátit zpět,“ dodal a zvedl se. Všiml si překvapeného pohledu svého společníka.

„Řekl jsem, že bych bez váhání chránil město,“ vysvětlil mu. „Nemluvil jsem však o tom, že jsem hrdý na to, co jsem provedl. Ta bolest a nenávist k sobě samému tu bude napořád. Jako toulavá kočka, kterou pohladíte, dáte ji trochu najíst a nemůžete se jí pak zbavit.“

„A chtěl byste se té bolesti zbavit?“ zeptal se Čestislav.

„Ne. Nechtěl. Ta bolest mě nutí nikdy na své činy nezapomenout!“

Stodola není, kolíbka už není. Spáleništěm tančí poslední plameny. Chtěla zůstat. Co teď? Křičeli, že je zvíře. Všichni že jsou zvířata. Že mají táhnout tam, odkud přišli.
Zaklonil hlavu a pohlédl na ni. „No nic, tak vezmem nějaký věci a vyrazíme. Tady už bejt nemůžem. Pudem k vám. K vobrům“
„Tam ne. Zabijou vás. Oba. Jste malí.“ Sklonila se a položila spící nemluvně jeho otci do náruče.

Smrákalo se. K lesu mířily dvě postavy. Jedna obrovská, jedna malá. Když došly k nejbližším stromům, splynuly na chvíli v jednu.
Pak se rozdělily. Malá pokračovala kolem lesa, velká v něm zmizela. Navždy.

Ten vyzerá dobre. Tamten je trochu primladý, ale rozkošný. A henten má úžasné stehná a zadok. Nedá sa im odolať.
On to chce. Oni to chcú.
On chce viac.
Oni to nechcú dať.
Nechcú sa vzdať.
Začne experimentovať. Drogy nefungujú.
Keď sa zobudí, zobudí sa vedľa tela posiateho modrinami.
Konečne nechcú nič.
Bude to zobudené aj nasýtené?
Nie, je hladné. To zviera hladuje. Je hladný.
Nikdy nemá dosť, keď nie sú v ňom, nie sú s ním. Nechce ostať sám.
O to ide. Nik nikdy neodíde.
Človek kus zvera a kus ľudskosti v sebe stále má. A ďalší v chladničke.

Jsem vlk. Jsem svoboda, volnost i jistota smečky, nezkrotná síla a záruka dobrého lovu.

Jsem kočka. Nevyzpytatelná, náladová, hebká jako mech i ostrá jako břitva. Toulavá. Vybíravá. A láskyplná.

Jsem pes. Věrný až za hrob, s velkýma jantarovýma očima, ten, který se nikdy neunaví a vždycky dokáže utěšit.

Jsem vlaštovka, věčně nespokojená, putující, hledající.

Jsem orel. Nade vším a nade všemi, starý samotář, sídlím vysoko ve skalách, kam se nikdo nedostane. Letět se mnou má svou cenu, a ty ji znáš a platíš už mnoho let.

Jsme tví, tvá rodina, tvá duše. Jsme uvnitř tebe, s tebou, pro tebe, navždycky.

Marcel pohlédl na pergamen:

Vybrat zvíře, zavěsit zvon a zazvonit. Jednoduché. Ale které zvíře vybrat? Se kterým z nich odejít? Ve znaku Školy umění mlčenlivého byl skutečně vlk, je možné, že to bude ta pravá cesta? Ale proč by tu tohle všechno bylo? Jen kvůli němu?

Rozhodl se a zavěsil zvonek do vlčí tlamy. Už už chtěl zazvonit, když mu myslí proběhl druhý verš z pergamenu.

Takže nejdřív opatrně vyndal ze zvonku srdce.

"Tak jsem tady," zahlásila kolegyně.
"Neštvi. Zase králičí chlupy?"
Povzdech.
"Vždyť vám to funguje! Kloboučnickou plsť dokážete utlouct nejen po naleptání srsti v kyselině, ale i po plazmovém opracování. Lepší, čistší, ekologičtější. Funguje poloprovoz, chystáte provoz. Co tu ještě děláš?"
"Pořád nevím, proč neopracovaná srst neplstnatí a opracovaná ano."
...
"Takže: dvaadvacátý typ krycí srsti a desátý podsady. A všechny stejné jak opracované, tak neopracované. Žádné změny v prvkovém složení, žádné změny ve struktuře."
"Přijdu ještě s..."
"Ne, běž... jinam!"
...
"Byla jsem na rentgenové fotoelektronové spektroskopii. Umí určit změny v chemických vazbách. Ty nastaly, prvkové složení se nezměnilo."
"Uf. Sbohem, králíci."

„Tvůj bratr vás zaklel?“
Hadí muž přikývne. „Ona… bývala jeho ženou, jenže já… ale nešlo jen o banální trojúhelník, ve hře byla nesmírná moc, obrovské bohatství, osud celé Evropy. Hráli jsme velkou a nebezpečnou hru. On vyhrál.“
„Vyhrál nad námi a jeho pak rozdrtili jiní,“ ozvala se žena tiše. „Přišla jsem za ním, když umíral. Prosila jsem, zapřísahala ho, ať tu kletbu sejme. Vysmál se mi a umřel.“
„Rozumíš tomu, liškomágu? Celá staletí se potácíme po světě každý sám. Jsme jako mátohy v téhle polohadí podobě. Z naší čarodějné moci zůstal jen stín. Nemůžeme žít a nemůžeme umřít. Pět století.“

„To mám vyhlásit rozhlasem Uteklo nám takové zvířátko, velké jen jako náklaďák, na ocasu má jedovatý trn, neberte si ho domů, protože miluje lidi až nezdravě?“

Hádali jsme se, jak varovat obyvatelstvo, ale vtom jsme ji konečně zahlédli.
Jenže.
Než jsme ji našli, sežrala:
- náměstka v tatrovce
- fízla
- dělnického kádra
- svátečního myslivce pif paf bum
- svazáka, co místo sázení stromků žvaní
- babku udavačku.

Když jsme ji konečně chytili, koukla krhavým okem, odříhla, vyplivla boty, pozvracela se. Takovou nálož aktivních blbů nesnese ani žaludek mantichory.
Bylo nám jí vlastně líto, tak jsme otevřeli prostup a přes její protesty ji šoupli domů.

Moje zvieratká ma ľúbia.
Havran ma ťahá za vlasy; kričí pozri, čo si skazila.
Pes mi zaťal zuby do nohy, ťažko sa kráča s beznádejou, ktorú má v slinách.
Potkan sa skryl - jeho dotyky pália ako neviditeľný cejch.
Kone ma prinútili lapať po dychu, moje srdce bolestivo búšiť o jeho klietku.
Chichot hyen sa ozýva v Ich hlasoch, netopiere miznú žmurknutím za viečkami.
Červom robím rubínové cestičky.
Obrom je vadnosť inakosti.
Rosomáky sa smejú skravavenými papuľami, hryzú slovami.
Líškou som sama, ja, ktoré nechce byť.
Dym krídiel ľahších než realita pomáha nevnímať, nepamätať si.
Moje zvieratká ma ľúbia. Nechcú odísť.