Šumava tajemná

Je tady.

Uvykla jsem životu bez něj, jako člověk uvykne životu bez ruky. Bolestně, s žalem - ale jinak žít nelze. Každý den jsem znovu polykala připomínku jeho nepřítomnosti

Teď je tady. Chce se vrátit. Chce mě.
Neví, že není kam se vrátit. Neví, kým jsem se stala.

Nahmatá mou dlaň - já uhýbám. Nechci, aby pod rukavicí nahmatal zdřevěnělý prst.
Nechci, aby věděl, co jsem zaplatila.

Možná se také nechci vracet. K lásce provázející mě mými dny, pro kterou bych udělala - jsem udělala - cokoliv.

Ale i on se změnil. Zklamání projeví jen krátce. Pak s úsměvem zvedá vědro. "Kam ho chceš?"

Nechce, abych ji našel.

Věděl jsem to, i než mě probudil její dotek, její vůně - a její úlek spálil mou naději na popel.

Ale přesto ji následuji.

Vlky obcházím se zakrytým ostřím. Krouží, ale neútočí.
Mlha mě nezastaví. Najdu ji i slepý.

Nacházím ji u pramene a nic není stejné. Poprvé ji vidím venku bez věnce. Šarlat nahradila mechová zeleň. Vlasy má svázané, prosvítající šedinami.

Možná už nic nezbylo.

"Marianno," zašeptám. Tolik jsem chtěl říct - ale nevím jak.

"Neměl jsi sem chodit," říká.

Natahuji ruku k jejím vlasům. Tiše vzdychne a otáčí se.

V jejích očích září jiskra starých plamenů.

Šumavo Matko, prosívají rytíři. Ochraň nás.

Čarodějnice znají skutečnou Šumavu. Mocnou, zlomyslnou, magickou. Známe její věnec z ostnatého drátu.

K mým dveřím přichází před Vánoci, kdy Markétu váže rodina a samota doléhá.

Přichází nepozvána - ale nezastavitelná. Celá Šumava je její království

"Jak dlouho budeš vzdorovat, děvče? Čekala jsem, že tě les dávno stráví," protáhne skřípavě.

"Nevzdám se," říkám zdvořile - ale pevně.

"Dlužíš mi. Šumava potřebuje strážce lesa."

Mlčím. Neuhýbám.

"Slyš tedy proroctví, pyšná Marianno, má nejlepší a nejkrutější následovnice!" Její hlas zaduní jak vojenské boty.

"Cos ztratila, bude navráceno. Cos přísahala, porušeno. A nakonec vždycky zůstaneš sama, Marianno - a podlehneš."

Divizna došla.

Ve snu jdu blaty k doutnajícímu ohni.

Jako první cítím bolest. Bodnutí v jizvě, která nás spojuje.

Martin spí. Nedovoluji mu otevřít oči. Dokud mě nespatří, není vše ztracené - čarodějka má jistou moc i ve vlastním snu.

Prohlížím si ho. Zestárl, vlasy mu prokvetly. Kde dřív byl jako mladý vlk, dnes připomíná spíše rysa zabijáka, posetého jizvami.

Bezděky se dotýkám té nad zápěstím, klikaté a nové. Jeho dlaň hřeje a mě zaplaví vzpomínka na mozolnaté ruce v mých vlasech, na mém krku, na mých ňadrech...

Vyruší mě ostrý nádech a pronikavý pohled černých očí.

Jasným tahem sen utínám.

Opustil jsem ji.
Opustil jsem je všechny. Svázán rytířskými přísahami, povinnostmi vládce. Rozkročen mezi láskou a zradou.
Nedokázal jsem to unést.
Nejprve jsem to nepřiznával. Jako bludný rytíř jsem konal hrdinské činy a zapomnění bylo stále lehčí.
Jenom ji zapomenout nešlo. Její šípky, její vlasy, její slzy. Pouto, které nás svazuje, rány, které nás spojují.
Vždy dřív jsem věděl, kde Marianna je. Dokázal ji najít, jako divocí ptáci najdou jih. Jenže teď se mi skryla, naše vazby zpřetrhala.
Dnes už ji hledám neskrývaně. Sleduji každý klevet o čarodějnici, zlé či dobré – ale marně.
Ale nepřestávám. Jednou ji najdu.
Nemůžu jinak.

V listopadu Markéta přichází zamlklá, kruhy pod očima.

Když potřetí selže při rozdělávání ohně, zastavím ji. "Co se děje?"

Nedívá se na mě. "Měla jsem sen. Zase."

Mlčky drtím poslední semínka divizny. Vystačí mi sotva na týden.

"Kolem hořelo, já se nemohla hýbat," zatřese se jí hlas.

Už sedm let nesním. Skrývám se - před láskou. Před minulostí.

"Slyšela jsem ten hlas, Marianno. Byl hrozný, studený, natahoval ke mně prsty z hlíny..."
Ke konci jí přes slzy sotva rozumím.

Neohrabaně ji obejmu. "Nebreč, vlaštovko. Dnes jsi čarodějka - a čarodějka není nikdy bezmocná."

Večer odchází s odvarem z divizny. Nějak si vystačím.

Nikdy nezapomenu ten pocit. Let. Svoboda.
Ale pak jsem si vzpomněla na matku – nikdy nic nedokážeš – a let se změnil v pád.
Marianna zakročila vzápětí – silná, dokonalá, nezlomná. Chytila mě, dokončila kouzlo.
Do chaty došla vzpřímeně. Pak mě poslala domů.

Nevím, proč jsem neposlechla – ale našla jsem ji ležet před nezapáleným krbem.
Zůstala jsem u ní skrze zimnici, když vykašlala první listy. Když jí na krku vyrašilo dřevo.
Ráno se hořce, vyzývavě usmála. „Co tě může naučit čarodějnice, která nedovede čarovat?“
Podala jsem jí balzám. „Tohle používá matka jako líčidlo. Mělo by to zakrýt ty skvrny.“
Její smích připomínal vzlyk.

Prameny Šumavy vysychají,, řekl mi hejkal.

"To určitě dokážu!" Markéta nadšením vibruje. "Jen potřebuju víc moci."
Měřím si ji, zázračné dítě prolétávající kouzly, jejichž složitost ani nezná.

Nejsem si jistá - ale nechci ji zklamat.
A nechci, aby viděla následky mého čarování.

Podávám jí hůl a její oči zazáří. Zkušenou rukou vysypává kruh, vybírá byliny.
Závan její magie je silný jak vichřice, jak ptačí hejno.

Nejprve moc z hole čerpá jako klidnou řeku. Náhle zpanikaří, přehrada se protrhne, magie ji zaplavuje a ona se ztrácí. Vítr zaduje zuřivým poryvem.

Nadechuji se. Přímým řezem čiré síly přerušuji její zakletí - následky vem čert.

S postupem podzimu se naše dny ustalují. Mlhou procházím, kdykoliv mohu, a učím se. Marianna mě nešetří - ale přijímá mě.

Netrpělivost projeví jen jedenkrát - když přijde první prosebník z lesa, mechem porostlý ohava.

"Jak mu můžeš pomáhat? Je to zrůda! Zabíjí naše rytíře!" vyčtu jí.

Otočí se s blesky v očích. Vrací se mi její silueta tehdy pod stromem - strašlivá a planoucí.

"Chceš být čarodějkou, Markéto? Tak si pamatuj! Tví rytíři nejsou víc naši než hejkal! Naše je jen Šumava a té patří jedni i druzí."

Když vidí můj úlek, pousměje se - hořce, jako vždycky. "A zrůdy jsme tu všichni."

“Zapal oheň,” přikazuje Marianna. Stisknu artefakt a plamen zuřivě vyšlehne.
“Nepředváděj se, opatrně,” napomíná mě, skrývajíc potěšení.
“Kdy začnu cvičit s tvou holí?” ptám se dychtivě.
“Ještě ne, vlaštovko.”
“Ech... Byl tvůj učitel taky tak úzkostlivý?”
Zatmění v jejích očích vidím, než domluvím. Těchhle zastíněných chvil ubývá – ale už vím, že musím uhnout.
Ostře se nadechne.
“Nebyl. A už začni."
"Já zapomněla třezalku!" Strach vytryskne jak voda stále neutěsněnou puklinou

Marianna chvíli mlčí, oči zastřené. Les rozrušeně šumí.
"Nevadí, dítě, tady roste."
Žluté kvítky, jejichž období dávno přešlo, zazáří.

Neptám se. Vyřknu zaklínadlo, dotyk křídel, a stahuji vichr z oblohy.