DMD č. 15. pro 15. 4. 2020. Téma: Detektor citů

Je černý, mokrý a všude první. Umí najít i tu nejmenší granulku zatoulanou pod křeslem. Každou myší díru na louce. Cítí, kdo k nám jde, i když ho ještě nevidím, protože je někde za rohem.
Že to nejsou ty city, o kterých mám dneska psát? Ale jsou.
Můj čumáček umí poznat i jiné věci. Třeba jak se cítí moji lidi. A nemusí nic říkat, nic dělat. Protože voní jinak, když mají radost, jinak když se trápí, úplně jinak, když je něco bolí. Takže vždycky vím, jestli mám vyskočit a olíznout jim nos, nebo se raději přitulit a prostě jenom hřát.

Kapela se blížila k finále, a Erich usrkával ze sklenky brandy, když náhle odkudsi přilétlo šampaňské, a zasáhlo jeho obličej. Vyskočil z křesla, napůl tasil a rozhlédl se, aby identifikoval vrhače. Kadet Fraser, s jakousi mladou dámou po boku! Tasil úplně. "Co to má sakra..." rozkřikl se a pak si uvědomil, že za dvojicí postupují tři muži, kteří nevypadali, že se chtějí bavit. Nepotřeboval žádný detektor na to aby poznal, jak je ta slečna vyděšená. Jednal.

"Díky za pomoc," řekl John později. "Měli Elaine jako rukojmí, a nebýt tvého zásahu, nemohl bych ji bránit."
"Nemáš zač, kamaráde," ušklíbl se Erich.

Plop!
Leydenforz a Wertrankell se objevují na scéně.
Mokrý Hydraščuk jakoby nic jde k hromádce oblečení, zato Alaemmě z očí téměř fyzicky srší blesky.
"Co se tu děje?" znejistí Wertrankell.
"Víte, nechtěl jsem před nima, ale hrozí, že to tu bouchne znova."
"Do prdele! A - on?" kývne k naháčovi.
"Tak to by mě taky zajímalo."
"Mohli bychom se PROSÍM, zase věnovat problému? Je tu magické pole, které je třeba zkontrolovat!"
"Dobře, kde je ten zakopanej pes?" snaží se vzpamatovat Wertrankell.
"My něhledáme psa, to nás nězajímá. V jezírku dole ja našel skrytou, magicky stiněnou šachtu, co véde kamsi do podzem."

"Máslo mám taky!" volala z kuchyně křečovitě předstírajíc bezstarostný tón. Rychle skopl boty, které schovával pod peřinou. Nemohl se rozhodnout, zda je milosrdnější hrát s ní její hru nebo ji přimět... přimět vlastně k čemu?
Přišel za ní v pyžamu. Cestou si trochu rozcuchal vlasy.
"Nemusel ses bát. Vidíš? Stihla jsem to. Ještě není půl sedmé."
"Myslíš, že jsem se bál?" Zkusil veselý úsměv.
"No, měls obráceně knížku, když jsem vešla." Upustila pekáč. Tohle mu dluží.
Drželi se pevněji a déle, než jindy. Cítil, jak se pod jeho stiskem přestává chvět.
"Víš, bylas pryč týden."
Za oknem zahlédli známý sosáček.

„Hele,“ drcne do Dany Darja, „náš senzor Serbuska! Něco se dovíme!“
Přisednou k hloučku.
„Neříkala jsem to loni, taky na Silvestra? Luboš a Lída k sobě prostě emocionálně nejdou! A za rok? Mlátí ji a ona mu zanáší… Špatná chemie, chápete? Kdyby se zeptali!“
Počká, až se holky pobaví, a sedí s potrhlou sama.
„Ty máš děcko, Dano.“
„A debila k tomu. Mrtvý vztah! Ale Jarda po mě pokukuje!“
„Stodola? Toho se, děvče, střez! Je v něm něco temnýho!“
„Ve mně taky!“
„Umocnili byste vaše tmy!“

Pravila stařena tak emotivně, že Dana Jardovi ten večer nedala a navždy se vyhnula.

„Zastav tady u silnice,“ zasípe Robert, „potřebuju hulit.“
„Ty se o to přímo říkaj,“ blyští se Milanovi oči při pohledu na chatky před nimi.
„Dole je koupání,“ vrací se z průzkumu Václav, „nepůjdem si zaplavat?“
Autobus zastaví kousek za trabantem.
„Hej, mládenci,“ vystoupí kyprá třídní, „jedeme správně k Jesenické přehradě? Má tam být rekreační zařízení…“
„Nezlobte se,“ odbývá Robert, „nejsme místní!“
„Viděls to?“ otočí se na Václava Milan. „Ta mě chtěla!“
„Co? Jak to poznáš?“
„Mám na to čich, vole. Jak chtěj voklátit, tak vysílaj nějaký ty fremony…!“
„Držte huby a nasedejte,“ velí Robert, „sledujem je! Zahlíd jsem tam mládež!“

Psal se rok 1974, kdy v denním tisku "Adevarat" vyšla zpráva o experimentu prof. Viorela Razvana z bukurešťské univerzity.

Bylo zjištěno, že záhadný transylvánský les Hoia Baciu doslova hltá lidi bez jakékoliv známky citu.

"S kolegy jsme se rozhodli o experiment s vězni. Ti nikomu chybět nebudou. Nahnali jsme je do lesa a čekali, kdy se vrátí. Spolu s námi šli i vojáci, kteří les obklíčili, aby nedošlo k úprku některých jedinců. Pozorování jsme po měsíci vzdali, nikdo se nevrátil a ani nikdo neunikl. Ten les požral ty bezpáteřní krysy." objasnil profesor.

Zpráva zapomenuta. Ceaușescu se tehdy zvolil doživotním prezidentem.

"Ůtok na cyty... synu, děláš si legraci?"
"Ne, já mám dneska špatnou auru!"
"Auru vynech."
"A co to vlastně je, mami?"
"Páni! Tak ty tvrdíš, že auru máš, a dokonce špatnou, ale nevíš, co to je. Aura přece obklopuje každého člověka, její barva popisuje jeho zdraví a city. Na fotografiích..."
"Jsem malej, ale ne blbej! Copak city jde fotit?"
"Našla jsem fotky, podívej se. Takzvaná Kirilianova fotografie. Snímek vysokofrekvenčního výboje mezi objektem a kovovou deskou."
"Mami, jaký je výklad barev? Modrá znamená nezájem, žlutá odpor, růžová optimismus... kurnik! Koukni na tuhle fotku! Podle ní mají peníze nejspíš pořád dobrou náladu!"

Syn rytíře z Gaskonie oplýval všemi ctnostmi mužnými: byl jest udatný, vtipný, mravů vyspělých, nadto i pěkný zdál se dosti, v etiketě zběhlý a k šermu postava jeho jako by od přírody sama stvořena byla. Se svou neteří dal ho král oženiti, panství Corwallské mu vykázal. Tak ideálním společníkem zdál se králi pro syna, že plnou důvěru do něj jest vložil.
I pookřál mladý Edward, pokaždé když s ním byl. Líce růžověly a oči nechtěly ho opustiti.
Pozdě uvědomil si starý král míru citů, jež syn jeho k rytíři chová. Když Gawestona od dvora vykázal, princ byl láskou zcela polapen.

„Láááska.“ Poklepala na znak srdce, významně mrkla. „Chárty vidí minulost, pšítomnost, budoucnost i lááásku! Chárty nééélšou, madmazel.“
Zato tahle ženská ve všem! podotkla v myšlenkách Toninka, na tváři pečlivě naaranžovaný úsměv zamilované sextánky. „Láska? Vážně?“
„Sééértsový kluk, mlááádenec s brýlemi. Pótkala jste cho pšed několika dny.“
„Nejste náhodou z Přemyšle?“ tázala se Doramo, pohled upřený do ženiných očí.
„Pšemýšle?“ zamračila se, ale byla z ní cítit nejistota. „To nééésmysel!“
„Kdepak! Váš otec Jan Chryže byl panský kočí. Maminka Magdalena pradlena, máte tři bratry,“ vysypala ze sebe Doramo perfektní francouzštinou a zářivě se usmála.
„Ven!!!“ zasípala žena.
„Chtěla jste říct: ‚fééén‘.“