DMD č. 15. pro 15. 4. 2020. Téma: Detektor citů

„Asi už bych se nechtěla vrátit…“
„Odešla jsem jen s kabelkou, nechala jsem mu všechno…“
Světlo svíček se marně snaží naředit tmu. Malé kyvadélko, které přinesla Bibi, koluje mezi ženami, jeho cestu provází cinkot skleniček.
„Co radí mně? Rozvod?“
„Potkám ještě někdy někoho, s kým mi bude dobře?“
Kyvadélko se vychýlí doleva, doprava. Na lidské city nedá.
„Nevěřím tomu, ale… budu ještě šťastná? Co myslíš?“
„Jsem tu už dlouho, neměla bych odejít? Žít svůj vlastní život?“
„Kdy vlastně přijde to… štěstí? Nebo… už bylo?“
Kyvadélko se vychýlí doleva, doprava. Štěstí? Copak má ještě víc udělat, aby ho kolem sebe viděly?

Brett si vždycky zakládal na tom, že dokázal z každého vyčíst jeho pocity. Stačilo se na daného člověka podívat a hned věděl, jak k němu přistupovat a co si může dovolit. I teď, kdy na Kopra neviděl, v něm dokázal číst jako v otevřené knize.

Už to dávno nebyl ten vtipálek, se kterým strávil pár let života. Radost byl pocit, který ten člověk v sobě zadusil. Jediné, co teď dokázal cítit, byl vztek.

Nebude mu stačit, že zabije jen mě, pomyslel si Brett. Robin a Sandrik jsou v nebezpečí a já přísahal, že je ochráním.

Doufal, že se přátele nezklame.

Nad ránem Bernard opustil postel, chvíli se potácel, ale jakmile nalezl rovnováhu, zamířil do Clařiny pracovny.
Hermiona ležela na kanapi a tvrdě spala. Clara tu vůbec nebyla. Severus seděl za stolem. Ve tváři nepřirozeně bledý, se zavřenýma očima odpočíval.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Bernarda, když zaslechl jeho kroky.
„Po tělesné stránce mnohem lépe.“
„Na tuhle stránku ovšem otázka nemířila.“
„Jsi na mě naštvaný?“
„Ne.“
„Podvedl jsem tvou dceru. Pochopím, když mě zavrhneš.“
„To nemám v úmyslu.“
Severus mu přisunul židli. Bernard místo přijal.
„Já toho nelituju, Seve. Clara studí jako led. Vím, že ke mně nic necítí. Už dlouho.“

Kostel je plný.

„Otče náš, pomoz mi odolávat pokušení,“ modlí se kapucín, pohled upřený vzhůru. Vedle něho žena se skloněnou hlavou upřímně lituje svého hříchu.
V první lavici odevzdaně, bezradně sedí slečna. „Nevím, co mám dělat,“ přemítá nerozhodně.
Mnich pokorně poklekl na zem. Ani se neodváží vzhlédnout k nebi.
„Bože dej, ať se má holčička uzdraví.“ Žena, vroucně vzpíná ruce k oltáři. Bosá paní v plachetce je zdrcená žalem.
Ale Petrarka ty lidi nevnímá. Jeho pozornost upoutala klečící Laura. Zbožná, čistá děkuje Bohu. „Ta je krásnááá.“ Mladík se nemůže dívat jinam. Pohled - ručička detektoru citů se zasekl na stoprocentní zamilovanosti.

Drahá Pomono,

udělala jsem nejspíš náramnou pitomost. Nevím, jak to napsat… prostě mistr Harold se stal jen Haroldem. Určitě chápeš, co tím chci říct. Myslela jsem, že to dokážu udržet na nezávazné úrovni. Hmm… A nemám nejmenší ponětí, jak to vnímá on.
Jak bych tě tady potřebovala. Ty vždy dokážeš neomylně vytušit, co kdo cítí. Ty jediná jsi poznala, že miluji Albuse, a také jsi to byla ty, kdo mi řekl, že u něho nikdy, opravdu NIKDY, nemám šanci. I proto jsem z Bradavic na čas odjela. A teď jsem zase v průšvihu.
Řekni, proč takové věci dělám?

Tvá Minerva

Lidské tělo umělo vždy nezaměnitelným způsobem detekovat emoce. Vezměte si, jak téměř s jistotou rozpozná lásku a dá zamilovaným nespočet signálů, aby si všimli, co se děje.

Třeba takové feromony. Tělo je vytvoří, aby přitáhlo pozornost opačného pohlaví. Ne náhodou nám někteří jedinci voní a jiní „zapáchají“ tak, že i kdyby se stokrát naložili do vany, odpudivost nezmizí.

Láska je obdivuhodným vynálezem tělesného detektoru. Dívce se nahrne krev do tváří, pociťuje nezvyklou horkost. Nepříjemný třes přechází do příjemného chvění. Nervózní chlapec se potí, rty se chvějí, špatně polyká. Jakmile se dotknou, úzkost polevuje, dvojicí prochází neznámý pocit. První impuls zamilovanosti.

Tom usedl na stoličku a do čela mu padla krempa Moudrého klobouku.
„Bojíš se?“ zazněl hlas v Tomově hlavě. „Strach není špatný. Jen když se bojíš, můžeš být odvážný. Jsi odvážný?“
Tom se zašklebil, jako by se mu na obličej nalepila pavučina.
„Nesmím se bát,“ poručil si. „Strach zabíjí myšlení.“
„Ano, myšlení…“ pokračoval klobouk. „Chytrý, to ty jsi. Moc chytrý. Co vychytralý? Jsi vychytralý?“
Tom nejistýma očima vyhledal Albuse Brumbála. Ano, Albus tu teď nestál jako otec. Byl tu jako učitel. Přesto však v jeho pohledu na okamžik ucítil záchvěv hrdosti… a lásky.
Klobouk vykřikl: „Ať je to tedy HAVRASPÁR!“

Ze sklepa se ozývaly podezřelé zvuky a Pleskot, vyslaná Elániem, sestupovala dolů, aby zjistila, "co tam, u všech čertů, dělá!".
Dveře do Igorova brlohu byly pootevřené a zevnitř se linul pach ozonu a roztaveného cínu. Stůl byl pokryt souvislou vrstvou věcí, v koutě doutnaly na uhel spálené objekty. Na tabuli jeden nákres překrýval druhý a jediné, co chybělo, bylo tělo na stole a dráty vedoucí k bleskosvodu.
"Dho hháje!"
Igor seděl a koukal na zkroucenou hromádku.
"Igore, co to vlastně děláš?"
"Vhynalézám! Detektor chitů*!"
"Igore, i když přiznávám, že by se hodil, zůstaň u své specializace, ano? Už kvůli veliteli."

„Toto tu je môj najnovší vynález.“ hrdila som sa.
„Volám ho ‚Detektor citov‘.“

Renáta sa naklonila, prístroj začal okamžite blikať.
„To čo znamená?“ zarazila sa.
„To znamená, že si zamilovaná.“

S Renátkou sa poznám od detstva. Sme najlepšie kamarátky.
Trochu ma zamrzelo, že mi nepovedala o svojej tajnej láske.
Preto som ju pozvala na večeru a vyzvedala.

Nezistila som.
Po pol roku ma prišla znovu pozrieť do laboratória.

Obzerala si môj detektor citov. Znovu blikal.
Znovu som vyzvedala.
Znovu sa vykrúcala.

Zrazu sa ku mne nahla cez stôl a pobozkala ma...
„Do teba, blázon.“ zašepkala.
Môj vnútorný detektor citov expolodoval...

Sestra Mína předříkává modlitbu.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes,

ještě je teplý a voní kvasem.
Zavřu oči a jsem zpátky doma,
tatík živ a máma u plotny v bílé zástěře.

Odpusť nám viny naše.

Protože jsou k neunesení.
Je vůbec možné něco tak strašlivého odpustit?

Jakož i my odpouštíme viníkům našim,

bolševikům zatraceným, odpusť, Bože, rouhání,
to že mi v noze cuká jako čert.

A neuveď nás v pokušení

s očima tatarských krasavic,
s něžnýma rukama a srdcem anděla.

Ale zbav nás od zlého,

od fronty a od šibenice. To hlavně.

Amen.

Zvednu oči: anděl se na mě dívá.