DMD č. 15. pro 15. 4. 2020. Téma: Detektor citů

Ve vedení Asociace zase někdo myslel přímo hlavou. Tentokrát je napadlo, abych monitoroval vzestup pozitivního emočního rozpoložení pacientů a zaznamenával jejich pokroky. Poslali na to takovou věcičku, prý detektor citů.
Podle mě ten krám nefunguje. Postupně jsem ho vyzkoušel na všech.
Vlk vrčel, až se ručička toho bazmeku třásla strachy.
Voldemort jakoby ztuhl a přístroj se ani nehnul.
Santer mezitím roztrhal návod k použití.
U Otesánka se ale ručička rozběhla směrem k vyšším hodnotám. Zarazila se až o ten čudlík.
„Co se divíš,“ smála se Ježibaba, když vytahovala z trouby čerstvou várku perníčků. „I muži mají city. Cítí například hlad.“

Už se viděl pod koly, když narazil na stupátko pro lokaje.
Křečovitě se zachytil.
Démoni k jeho překvapení kočár nepronásledovali. Ihned je ztratil z očí.
V trysku ulice splývaly, záblesky světel střídaly temnotu.
Kočár téměř vlétl pod věžovou bránu a řítili se po mostě.
Evžen s úžasem pozoroval, že chybí sochy, ale jinak most vypadá navlas stejně jako v jeho světě.
I tady chodily bizarní postavy, strašidelné zjevy, nazí démoni.
Evžen se přitiskl k zadku vozu.
Předchozí útok určitě vyprovokoval použitím kouzla. Snažil se proto co nejvíc utlumit svou magickou auru, skrýt myšlenky, utajit pocity.
Jen nezřízenou zvědavost zkrotit nedokázal.

Trůn získáš jedině krví, řekla mi.
Je připraven mě skolit. Jsem já?

Jak mohu zabít vlastního otce? Sklonila oči. Poradím ti, až přijde čas.
Čas nadešel. Tak kde je? Čekám její ostrý smích, hledám záplavu černých kadeří.
Dav cítí můj strach a pochyby, kloní se k němu, přisuzuje mi prohru.
Náhle utichá.

Vlasy zšedivělé prachem, zkrvavený ret napuchá. Chytám ji, aby neklopýtla.
„Má rada, Martine. Zahub soucit, neoplatí ti ho. Nejdůležitější jsi ty sám.“ Prsty sjíždí po mém meči, spřádá kouzla. „Nikdo nehraje fér.“
Pochyby zmizely. Žádné kouzlo, jen Marianna.
Dav mění strany.
„Otče, přicházím převzít, co mi právem náleží.“

Dny jsou stále kratší.

Stromy shazují listí, zvířata mají hustší kožešinu, za chladných rán se objevuje jinovatka. Studený vítr prohání po nebi mraky, pastýři u ohňů se choulí do plášťů, a každý se stará, aby měl dřevo na zátop.

Smrtelníci to neslyší ani nevidí, jen cítí. Celá zem je smutnější, kapky deště jsou jako slzy, ve větru zní pláč a nářek bohyně nad znovu ztracenou dcerou.

Ani paprsky Héliova vozu už nezáří jako za horkého léta, nedokáží prohřát ranní mlhy.

Ale kdyby dosáhly až do Podsvětí, do Hádova trůnního sálu, ozářily by dvě postavy, stojící tu opět v láskyplném objetí.

Život v Týnku se příliš neliší od toho před vstupem spřátelených vojsk. Sem totiž nedorazila. Poškrábaná cedule „Smíšené zboží“ je zase pravdivá. Panika opadla. Paní Johnová se stejnou neochotou a tempem prodává opět i potraviny.

Silnice, která se provléká mezi domy, připomíná šňůru s korálky. Vojenské kolony sem nezabloudily. Zatím. Kostelíček lemovaný hřbitovem má z vršku přehled. Ve vsi se nic převratného neděje.

Přesto se něco změnilo. Celý den je zapnutá televize. „Vašku pozor, zacláníš.“ Děda sleduje zpravodajství. Bětku děsí záběry z boje o rozhlas v Praze. „Hlavně, aby se mámě a bráchovi nic nestalo,“ nervózně mačká kapesník – detektor citů.

Nahoru. Musím nahoru. Bože, ten bok mě bolí. Jdi! Nahoru! Krok. A další. Ten svah je strmý. Ale musím nahoru. Dokážu to. Ještě kousek…

Nic jsem neviděl. Jen světlo. Jasné světlo. A nic.

V těch žebrech mě řeže. Jako žiletky. Je to daleko. Jen jdi, člověče. Krok. A ještě jeden. Potácím se. Nohy mě nenesou. Kořeny. Zakopávám. Málem jsem upadl.

Byl jsem ožralý. Ano. Ožralý. A řídil jsem.

V hlavě mně buší. Pekelně. Kloužu se. Všechno – rozmazané. Je to větev? Chytám se. Ne. Drát. Jdu po čtyřech. Drápu se nahoru. Samá hlína. Pár drnů.

A? Silnice. Jsem nahoře. Vidím světla…

Šachy. Hráli 3D šachy znovu a znovu a Jim znovu a znovu prohrával.
„Nechal jsem vás vyhrát, pane Spocku, protentokrát.“
Spock zmateně zamrkal. „Nerozumím.“
„Nezahrajeme si něco jiného?“ Kirk měl pocit, že další prohraná partie šachů by ho zabila. Jakákoli další partie šachů by ho zabila.
„Co navrhujete, kapitáne?“
„Hru na pravdu a lež,“ odvětil nenuceně Kirk, jako kdyby Spock snad byl schopen vnímat emocionální nuance v tónu jeho hlasu.
Vulkánec přikývl.
Kirk si odkašlal.
„K někomu na téhle lodi chováte city,“ vyslovil konečně.
Spockův obličej byl bezvýrazný. Ale Kirk měl dojem, že v něm vidí trochu paniky.
Dobré znamení.

Nemohla říct, že se do něj zamilovala na první pohled (popravdě si ho nejprve ani nevšimla). Za pár dní se setkali znovu a tentokrát už ona pověstná jiskra přeskočila. Věděla, že to nebude mít snadné, že její milý je jiného vyznání, že česky umí prachmizerně, že… Byla připravená všechny nesnáze překonat. Milovala ho.

Poprvé ji viděl na úřadě. Její zrzavé vlasy až příliš upoutaly jeho pozornost. Dal si záležet, aby se potkali znovu. Marie Valerijanovna byla daleko a on se nudil. A co má být? Konvence… Tak ji požádal o ruku. Vlastně mu na ní nezáleželo — poskytovala ale vítané rozptýlení.