DMD č. 15. pro 15. 4. 2020. Téma: Detektor citů

Každým dnem na lodi byla do Brenta zamilovaná víc a víc. Usmála se, když si vzpomněla, jak toho kluka chtěla přehlížet, ale jak se jí čím dál tím více zarýval pod kůži, čím víc se snažila ho ignorovat. Nápad s tajnou svatbou v Tezárii dostala ona. Brent se ji přiznal, že neměl odvahu ji něco takového nabídnout, když je nejstarší královská dcera.

Netušila, jak její rodiče budou reagovat, až se dozví, že se bez jejich vědomí vdala, ani jestli vyluští tajnou šifru, ve které jim to sdělily. Ona ovšem o Brenta nehodlala přijít, ani kdyby kvůli tomu měli opustit Aldormu.

Pažout se nechal táhnout sestřenkou tu ke stánku s cukrovou vatou a tu zase dětskému kolotoči. Horáček se otráveně ploužil za nimi. Z donucení už musel absolvovat autodrom a řetízkáč. A taky sníst jednu cukrovou vatu, turecký med a mejdlíčko.
„Už půjdem," žadonil Horáček a pohledem prosil Pažouta.
„Já chci ještě štěstíčko." řekla Klára a táhla je ke stánku.
Oba si pod dohledem holčičky museli také zakoupit malé obálky.
Pažout vytáhl prstýnek a z legrace jej navlékl Horáčkovi na prst.
„Mění barvu podle nálady," vysvětlil stánkař. „Fialová znamená lásku. Nejspíš to moc nefunguje."
Horáček zrudl a Klárka se vědoucně zasmála.

“Opravdu není jiná možnost, madam?” zeptal se pan Keith u večeře. Lucerna hrála stínové divadlo. Otázka visela ve vzduchu. Frances zkoumala svůj pohár. Víno se lesklo zkroceným plamenem.
“Není.”
Odpověď říkala vše. A přece nic. Nedovolila nahlédnout za závoj mlčení. Myšlenky. Stínohra emocí skrytých před zkoumavým pohledem.
“Bude to nebezpečné.”
Na čele brázda starostí. O loď. O kapitána. Patří k sobě.
“To bude,” připustila.
Upila z poháru. Klidný tón odpovědi rozehrál struny neklidu. Oči se setkaly v hovoru beze slov. Ztupil osten nesouhlasu.
“Je na čase spustit čluny. Pašeráci nespí.”
Udělá, co je třeba. Splní rozkaz. Převezme velení nad lodí.

Hoši z Trpaslíka byli zavřeni v cele, kterou hlídali zabijáčtí roboti. Jejich vyhlídky vypadaly bledě.

"Možná bychom je mohli přemluvit, aby nás pustili," navrhl Lister.

"To je nemožné, neznají emoce. Zároveň proti nim ale nejsou imunní, takže teoreticky, pokud bychom přes tenhle zesilovač přehráli emoce jednoho z nás, mohlo by je to ovlivnit."

"Proč se všichni koukáte na mě?" ohradil se Rimmer.

"Dutohlave, každej ví, že největší zbabělec seš tu ty."

Plán fungoval překvapivě hladce. Jakmile vyložili Rimmerovi, co jim hrozí a robotům následující emoce přehráli, jednoduše utekli.

Chvíli vítězství přerušil Lister. "Řekl jste jim někdo, aby tu celu odemkli?"

„Svažte ho a připojte k detektoru! Musíme se dozvědět, co všechno zjistil.“

Hloupá chyba mne přivedla přímo do rukou agenta. Tedy tří agentů. Podcenil jsem situaci. Hledal jsem na správném místě, ale neopatrně.

S chladným štípnutím mne přísavkami s elektrodami napojují na přístroj. Obrazovku naštěstí nevidím. S vrněním se detektor spustí.

„Co víš? Co jsi zjistil?“ Zeptá se ten největší a pootočí ovladačem.

Nic.

Nemyslím na nic důležitého, vědeckého.

Vzpomínám na Kristy, zda ji ještě někdy uvidím. Představuji si ji před sebou.

„Co to je za krám,“ bouchne vzteky pěstí do přístroje potetovaný. „Tohle nemá být detektor citů! Zasranej šmejd.“

Zaklínači nebyli zrovna vyhlášení překypováním emocemi. Spolu s tím šlo ruku v ruce i vyhodnocování emocí ostatních a často také podceňování míry nasranosti, které mohli u druhých dosáhnout nevhodnou replikou.
Geralt se snažil a časem se v tomto ohledu zlepšil, ale jak došlo na Yennefer, zdálo se, že má patent na to ji vytočit do běla.
„Tak ty sis myslel, že kdybys mi to řekl, budu naštvaná?“ ječela na něj, když vyšlo najevo, že před lety měl cosi s jednou čarodějkou, která nebyla Yennefer.
Geralt si povzdychl a vyhnul se letícímu železnému svícnu.
U ní na to nepřijde snad nikdy.

Toho dne bude slečna Inkognita číst básně ve staré hale Jižního nádraží v Západním Městě.
Zatímco se připravuje, pan Grenadin se toulá.
Uprostřed města náměstí, uprostřed náměstí katedrála, u katedrály zábradlíčko zdobené hlavami andílků. Rysy jednoho jsou vyhlazeny do bezvýrazna.
Pan Grenadin vztáhne ruku. Když se v ní unavený anděl zahnízdí, zaujme jeho místo.
Lidé hladí pana Grenadina, pro štěstí.
Cítí strach, tíseň, smutek, radost, naději.
Ze všech sil vysílá do střídajících se dlaní povzbuzení.
Pak ucítí dlouhé prsty slečny Inkognity.
Anděl nemá oči, ale pan Grenadin ano. Křídla rozepjatá k obejmutí, dívá se, jak odchází, šťastná a plná básní.

"Voníš vanilkou," zašeptala do horké letní noci.
"Takové věci bych měl říkat já..." upozornil ji Aaron, zatímco se zaobíral všemi vynalézavými věcmi, které drželi její živůtek.
"Au!"
"Deset špendlíků," připomněla. "Což je nic v porovnání s tvými šestnácti knoflíky."
Nikdy neměla trpělivost, zatímco u Aarona tvořila tahle vlastnost polovinu charakteru. Přesto si nějak nedokázal vybavit, proč tak dlouho otálel. Theodosia si naopak přesně vybavovala, že použila všechny způsoby, jak dát najevo, co cítí. Některé opakovaně.
Teď aspoň nemusela pochybovat, co cítí on.
Cítil touhu, vůni jejích vlasů a bolestnou nejistotu, jestli chce Theodosia jeho nebo kohokoli, kdo jí zahřeje postel...

„Dost,“ prohlásil dron Pedron, který dohlížel na celou tovární halu, „takhle se nikam nedostaneme. Pokud se B.N a B.A nezačnou chovat jako spořádané stroje, musím je poslat na detektor.“
„Detektor. Detekovat. Co?“ zeptal se B.N. Jeho výmluvnost byla všeobecně známa.
„Detektor zjistí, jestli se u vás neobjevila závažná chyba. Jestli se u vás nerozvinuly...“ ztišil svůj zvukový výstup Pedron, „city.“
B.N a B.A na sebe zděšeně upřeli své vizuální senzory.
„City. Stroj. Co?“
„Uspořádáme vám hezkou svatbu, děťátka.“
B.N a B.A povolili šrouby utažené nadoraz.
„Ve šroťárně! A sežeňte mi někdo sérii C!“

Kdysi milovala prince Joffeyho a obdivovala jeho matku. Královny a budoucí králové přece zasluhují úctu.
To „kdysi“ nebylo tak dávno, jak by si přála. Pořád ji bolelo srdce při vzpomínce, jak jí náklonnost oplatili tím, že popravili jejího otce.
Ser Loras jí na turnaji daroval růži. A do jejich dalšího setkání na to dočista zapomněl.
Lady Margaery se těšila, že budou sestry, až se Sansa přivdá do jejího rodu. Jakmile z toho sešlo, Tyrellové ji zapletli do královraždy.
Když ji teď její snoubenec Harry Hardyng nazval „Malíčkovým bastardem“, usoudila, že už se nechce zavděčovat.
A musí své srdce lépe chránit.