Tip a Tap

Štěňata už dávno spala. Fido a pan Havran seděli na lavičce před domkem, ještě stále vyhřáté sluncem, a pozorovali první večerní hvězdu.
Pan Havran se cítil velmi zvláštně. Stále cítil po křídly Fidovy silné tlapy, když ho dnes vytahoval ze štěněcí “pasti na lvy”. Oči mu občas sklouzly od hvězdy k psisku vedle něj. Nedokázal se soustředit na hovor.
“Tu jámu už jsem zasypal,” prohlásil Fido trochu zahanbeně.
Pan Havran prudce zatřepal hlavou. “Měl jste se tam na chvíli zahrrrabat sám, morrrdyje!” zakrákal hlasitěji, než měl v úmyslu. “Pak byste nezapomínal, že máte na na lupárrrny svých synovců dávat pozorrr!”

Nejprve uložil štěňata. Následně po celém domě posbíral deky a usmíval se při tom jako idiot. Pak vyšel do vlahého večera směrem ke kůlně, kde ubytovali většinu zvířátek, kterým bouřka minulé noci vyplavila domovy, a kde musí strávit noc i on. Všichni už spali, když je opatrně přikrýval, ale pan Havran byl ještě vzhůru. “Jen trrouba si vytopí vlastní ložnici nezavřeným kohoutkem,” uvítal ho. Fido mu beze slova podal deku a uložil se vedle něj.
“A přestaňte se tak křenit. Jestli vám to zůstane, bude na vás hrrozný pohled!”
Ale bylo to černé křídlo, které vyhledalo pod dekou Fidovu tlapu.

Pan Havran zimu miloval, byl koneckonců zimní pták. Ovšem ta letošní byla docela divoká; ještě teď si třel tvář, kam ho zasáhla zbloudilá koule. Zatracená štěňata.
Vylétl na svůj oblíbený strom, daleko od obvyklých hracích míst Fidových synovců, a konečně zavřel oči. Do vzdáleného štěněcího výskání se mu vkrádal sen o pradávné zimě, kdy ohromoval kavky prudkým sjezdem ze střechy. Probrala ho mohutná rána do kmene, samozřejmě že si vybrali pro bouračku právě jeho strom! Když Fido vylovil štěňata ze sněhu, utkvěl pan Havran pohledem na zapomenutých saních. Opatrně se rozhlédl, a pak se s nimi pomalu vydal do kopce.

Fido si od mládí zakládal na tom, že nespěchá. Snažil se vše pečlivě plánovat, problémům předcházet, úkoly řešit včas a nepěstovat resty. V sousedství byl znám jako muž, který nikdy nespěchá, a přesto má vždycky včas hotovo. Udýchaného ho nikdo nikdy neviděl.
S příchodem štěňat se všechno změnilo. Neustále spěchal a neustále nestíhal. Zahrada připomínala během prvních dvou společných let bujnou džungli. A jakmile Tip a Tap začali chodit, musel zrychlit krok také Fido. Nejprve stačilo jen trochu přidat, ale brzy musel přejít do klusu. Měl štěstí, že svou schopnost letu objevil právě v době, kdy už jim přestával stačit.

Někdy kolem třetího měsíce, kdy už štěňata prospala kus noci v kuse, navykl si chodit Fido navečer na kus řeči k panu Havranovi. Prvních pár dní jen tak postával; pak pan Havran netrpělivě plácl křídlem na lavičku vedle sebe a bylo vymalováno. Nejprve se Fido snažil najít vhodné dospělé téma, ale nakonec stejně vždycky sklouzl k první teplotě, prvnímu zubu, prvnímu smíchu. Vždycky se pak hrozně omlouval.
“Nechte toho, kurrník,” zakrákal konečně soused. “Jsem rrád, že mi každý den potvrrzujete, že mé rrozhodnutí zůstat starrým mládencem bylo sprrávné. A těch párr rradostí rrodičovství můžu prrožívat bez prráce přímo s vámi.”

Předsevzetí, že už se nebude o létání pokoušet, vydrželo Tapovi přesně jeden den. Příliš po tom toužil. Neopouštěla ho naděje, že když se mohl zčistajasna rozlétat strýček Fido, dokáže to i on. Tentokrát se s tím ale nesvěřil ani Tipovi, natož strýčkovi. Poctivě každý den posiloval uši. Zkoušel mnohokrát za sebou vzlétnout z rozběhu. Skákal z vysokých pařezů, z balvanů i z větví stromů. Nevyhnutelné modřiny sváděl před strýčkem na vlastní nešikovnost.
Pan Havran sledoval jeho snahu se zájmem. Jestli Tap vytrvá, možná mu prozradí poslední nezbytnou ingredienci, kterou zná každé ptáče na okraji hnízda - nefalšovaný strach o vlastní život.

“Za to mohou ta mizerrná štěňata s rrýči! Co je to vůbec za dírru?” durdil se pan Havran, když ho Fido opatrně bral pod křídly.
“Past na lva,” odpověděl Fido trochu zahanbeně. Tu knížku o Africe dal Tipovi a Tapovi on. “Proč jste z ní ale sám nevyletěl?”
“Je zatrraceně úzká. Nerroztáhnu tu křídla.”
Fido zabral ušima a pomalu začal s panem Havranem stoupat vzhůru. “Vidíte, vrtulový pohon má svoje výhody.”
“Nemáte žádnou vrrtuli,” zamručel pan Havran, když ho Fido opět postavil na pevnou zem. “Jenom zatrraceně malé uši, vy přírrodní kurriozito. Ale uznávám, že dnes se mi oprravdu hodily.”

“Nevím, jestli to budu umět,” zabručel pan Havran, když si sedal do křesla.
“Je odpočatý, nakrmený a přebalený,” usmál se Fido, když mu do náruče opatrně vkládal Tapa. “A hlavičku už umí držet sám.”
“Je takový… teplý, “ konstatoval pan Havran nejistě. “Co s ním mám teď prrovádět?”
“Třeba mu něco povídejte. Dáte si čaj, nebo kávu?”
“Kafe,” zavrčel. “Ti zatrracení kosáci mě dnes vzbudili už v pět rráno.”
Fido pořádně přikryl druhé štěně, který podřimovalo v postýlce, a odešel do kuchyně vařit kávu. Když se vrátil, spal pan Havran v křesle se zobákem dokořán a Tap mu blaženě ožužlával křídlo.

Když si to konečně připustil, vlastně se mu ulevilo. Každé usměvavé nemluvně má svůj stín, který má se svým denním blížencem společného jen málo. Noční dítě. Pláče jiným hlasem, zoufalejším a úpěnlivějším, a pláče mnohem, mnohem déle. Zaručené tišící prostředky na něj zabírají méně nebo vůbec. Neusíná ani po uspokojení všech potřeb, občas dokonce ani po další láhvi ohřátého mléka.
Zkušené mateře z farmy sváděly všechno na zoubky, ale Fido na to nakonec přišel - Noční dítě se ze všeho nejvíc bojí samoty. A tak už několik nocí bral temné verze svých synovečků k sobě do postele a přikrýval je ušima.

I když to pan Havran nedával najevo, Fidovo nově nabyté umění letu mu imponovalo. Nikdy neslyšel o nikom, kdo by se naučil létat až ve zralém věku, notabene při statečné záchranné akci. Navíc byl Fidův letecký styl možná neobvyklý, ale nikoli nevzhledný…
Příští den do něj při raním letu Fido málem vrazil. “A dolů!” zakrákal pan Havran. “To si kurrník myslíte, že si můžete létat, jak vás napadne?” spustil, jen co se nohama dotkli země. “Prroč myslíte, že se ptáci nikdy nesrrazí? Existují prravidla, letové hladiny, přednosti, výstrrahy! Musím vás vzít pěkně do parrády, jinak zmrrzačíte sebe nebo někoho jiného!”