DMD č. 4. pro 4. 4. 2021. Téma: Soumrak soumarů

"Vážení diváci, vítejte u přímého přenosu z nákupního centra.
Při troše štěstí spatříme samce soumara. A támhle přichází! Je to výstavní kus, povšimněte si vyvinutého zádového svalstva. Ano, a již usedá, odkládá nákupní tašky, nastává čas krmení. Jeho partnerka bude zřejmě v sekci kuchyňských potřeb.
Ale pozor, pozor! K odpočivadlu se přiblížil druhý samec! Sám má několik tašek... a obhlíží prvního samce! A jak vidíte, oba vyslali přátelské signály. Také nový samec je krásně vyvinut - je to vskutku podívaná...
Ale co to? Oba samci se zvedají... míří k východu! Tašky nechávají na odpočivadle - vážení diváci, toho je velmi netypická situace..."

Jakub zbavil těžké kožešinové boty sněhu. Rozhlédl se po síni, ale zahlédl už jen málo známých tváří. Ani hostinská už tu nebyla stejná. Kývl na pozdrav a usadil se do kouta.
Jen polévku a chleba. Sýr na cestu. Ne děkuji, nemohu se zdržet.
Ohřál oudy, nasadil beranici, rukavice a sevřel hůl.
Venku pohladil oslíky po huňaté srsti, zašeptal jim láskyplně do hřívy, že jsou stateční a že to zvládnou. Vyrazili do tmy.
Horským průsmykem chodil bezmála čtyřicet let. Prodíral se tmou a vánicí. Musel. Slíbil doručit sůl za patnáct dní.
Toho roku naposledy.
O rok později už údolí proťaly koleje.

Kde výš a výš k rtům stoupá díž,
v níž zeje temná díra,
tam muže zříš, jenž nese kříž
své žízně, pro niž zmírá.

Jak soumar táhl těžký kříž
a cíli nebyl stále blíž,
ač soumrak už se blížil.

Čím spíš jen spíš spěl k cíli blíž,
tím kratší zbýval čas,
teď ženu zříš, jíž v srdci víš,
že slzí pukla hráz.

Jak soumar táhl těžký kříž
teď cíli byvše bíž a blíž blíž,
víc temný stín ho tížil.

Čím blíž a blíž, tím klesal níž
tou tíhou zemdlen zmírá,
hleď, muže zříš, jak nese kříž,
však nadějí je víra.

Otec se u stolu věnuje účtům. Matka sedí v křesle, na kolenou položenou velkou knihu a na ní bílé papíry. Kreslí tužkou, hotové výkresy odkládá na stolek. Grigorij stojí vedle ní, dívá se jí pod ruce.
„Jé, tenhle je hezký.“
„To jsou beduíni se svými velbloudy. Mohl by se jmenovat třeba Večer na poušti, co říkáš?“ navrhuje maminka.
„To už to rovnou můžete nazvat Soumrak soumarů,“ zahučí otec, aniž by zvedl hlavu od svých počtů. Grigorij se nadechne k protestu – ale tatínek se na něj usměje a mrkne jedním okem. Griška se nahlas rozesměje.
„Jasně, mami! Bude to Soumrak soumarů!“

Hladina se leskne v zapadajícím slunci. Karl pod vodou pozoruje rybky. Připlují až k němu, stačí natáhnout dlaň.
Otec na něco netrpělivě čeká v rákosí u břehu vedle cesty.

Subjekt upadl do hlubokého spánku.

"Ein Saum. Mit den Saumtieren!"
Karl je maličký, nechápe, co se děje, když otec nadšeně vykřikne. Soumar ponoří tlamu do vody, s obrovským nákladem je žízeň silnější, než pánův bič.
Maminka vyběhne z domku, zakrývá Karlovi oči, ale je pozdě. Karl vidí a náhle, jako to umějí jen děti, chápe. A přitom ne.

Procedura postupuje přijatelně, výsledky budou... Sakra!

Karl se probudí uprostřed pokusu. Hořce pláče.

Vývoj a rozvinutí ras sebou nese povšechně společné rysy. Ať je rasa jakákoliv, vyvíjí se od prvotně pospolných společností, přes zemědělské společnosti k čím dál tím větší a technologicky vyspělejší civilizaci. Pak, dříve nebo později, přijde průmyslová revoluce, překotný vývoj a s ním spojené překotné znečištění. Pak už je jen na té které rase, aby vzala rozum do hrsti a začala se zajímat o ekologii dřív, než bude pozdě. V některých aspektech ale stejně zvítězí pohodlí nad životním prostřením. Protože repulzorový vozík stačí strčit jen tak do garáže. Ronto, bantha nebo dewback potřebuje péči, lásku a také čas k výcviku.

„Už nikdy,“ drtím mezi zubama, „mě tady nikdo neuvidí!“
„Nekecej a pádluj,“ odvětí nonšalantně můj kormidelník, pádlo zanořené do vody.
„Ten volej je už kilometry, kdo měl ten blbej nápad jet od Soumaráku, no?“
„Břeťa,“ dostane se mi odpovědi a já se vztekle podívám před sebe, kde v šeru mizí bílé tričko našeho kamaráda.
„Soumarák už nikdy nechci vidět! Lipno taky nikdy nechci vidět! Pádlovat přes kus Lipna, to byl nápad! Proč nezůstaneme v Nový Peci, ha?“
„Protože máme auto v Plané a ráno jdeme do práce?“
„Umřem tady!“
„My ne. Ale ti za náma na tom raftu možná jo.“

Hru si, jako ostatně většinu lumpáren, vymyslela malá Roxy, ale ostatní Arthurova vnoučata ji okamžitě musela vyzkoušet také.
Ze zahrady se ozýval nadšený výskot. "Uíííí, děda je Nimbus 5000!" povykovala malá Lily, sedíc Arturovi na ramenou. "Přidej, nebo tu zlatonku nikdy nechytíme!" povzbuzovala a kopala ho drobnýma nožkama. "Zlatonka" Viktorie se kolem nich provokativně prosmýkla.
"Teď zase já," prohlásil Hugo a natáhl k dědovi ručky. Artur tak během odpoledne spravedlivě podělil všechna vnoučata.
Slunce zapadalo a Doupětem zněl spokojený dětský spánek. A tichý sten pana Weasleyho, když mu Molly láskyplně léčila zničená záda.
"Zítra už Nimbus nepoletí, slib mi to."

Tady, mezi skalami, splývaly jejich pláště s okolím, pomalu tmavnoucím soumrakem. Poblíž se na suchých trsech trávy pásly divoké Banthy.

Anakinovi to trvalo celý den, než se naučil pomocí Síly splynout s okolím tak, aby ho Banthy nechaly sáhnout na mladé, což jeho mistr s potěšením kvitoval, ale z nějakého důvodu tu ještě zůstávali.

"Mistře, jak dlouho-" zašeptal Anakin, ale než stačil dopovědět, ucítil záchvěv Síly. Zmlkl.

Jeho mistr se vědoucně usmál.

Na obzoru se objevilo několik siluet na vznášedlech. Blížily se a rozestupovaly, aby stádo obklíčily.

Anakin sáhl po světelném meči, jeho mistr udělal totéž.

Dnes vyjdou lovci naprázdno.

Bezradně přejíždím pohledem regály plné zboží. Ubrousky vlhčené, neparfemované, s heřmánkem, s mandlovým olejem…, chybí už jen s chloroformem…, ekonomické balení, ne až tak ekonomické balení. Zrak se mlží. Začíná mě bolet hlava. Náhle mě kdosi poklepe na rameno.
Poprvé?“ zubí se na mě vousatá tvář manažera na nákupech. „Pojď se mnou.“
„Tohle neber,“ vyhazuje z košíku jedinou věc, kterou jsem si byl jistý, „to hned prokadí.“
Cupitám za dobrodincem jako gejša. Pokladna záhy spolkne měsíční předplatné do fitka, ani nemlaskne. Venku se rozloučíme. Neznámý samaritán mizí do soumraku. Ověšený taškami stejně jako já. To jsem ještě nebyl v sámošce.