DMD č. 4. pro 4. 4. 2021. Téma: Soumrak soumarů

Třírohý klobouk se chvěl v rozpáleném vzduchu daleko vpředu. Trén si musel pospíšit.
"Zvíře pitomý, táhni! Zatracenej písek! Zatlačte, chlapi! Všichni!"
"Zde, pane kolego, bude váš silový moment větší."
"Děkuji, příteli."
"Potěšení na mé straně."
"Je nejvyšší čas nahradit soumary. Což například pára? V Anglii již třicet let čerpá parní stroj vodu z dolů. A proslýchá se cosi o parolodi."
"Ach, parní samohyb! Bude, až zvládneme teorii hybné síly ohně, pane Conté. Hned, jak dořeším, co s tímhle vedrem..."
"Teoretické výpočty nenahradí technickou praxi, pane Fouriére."
"A kecy nenahradí fachu, vy dva flákači! Zaberte, fajnovky! Vědce nám byl čert dlužnej!"

Od dob, co pamatuji, co pamatuje moje máma, moje bába a bába mojí báby, vždy byla nad námi. Pokud ne všechna čtyři, alespoň jedno z nich. Svítila na úzké stezky, kde jsme museli opatrně klást jednu nohu vedle druhé. Jejich teplo prohřívalo naše unavená těla a těla našich zvířat, jen někdy nám žhavý sluneční vítr vháněl do očí nepříjemně štiplavý pot. Když někdo z nás padl pod tíhou nákladu, stačilo ho položit tam, kam zrovna dopadal snopec jejich paprsků. Odjakživa až dodnes, kdy pozorujeme pomalu, ale neústupně tmavnoucí vlnovku obzoru, očima rozšířenýma dětským strachem. Je to konec, nebo nový začátek?

Moc je na Šumavě život.
Bez ní je čarodějnice bezcenná. Desetiletí zrad a pozřených protivníků ze mě udělala nejmocnější čarodějnici v dějinách.

Moc je síla.
Sychravo je díky mně nejbezpečnější panství Šumavy. Chrání ho schované artefakty, zdivo propletené kouzly, očarovaná ostří. A Martin, čarodějnicí vychovaný. Stojí v mých dveřích, zbrocený prachem výpravy, v očích starost pána tvrze.

Moc je odpovědnost.
„Lesem se šíří temnota. Stromy umírají, vylézají zrůdy.“
Už týdny nedohlédnu srdce hvozdu. Uniká mi, zahalené tmou.

Moc je břemeno.
„Hanka je konečně zas samodruhá, Marianno,“ šeptá. Jeho víra v mou magii tíží jako balvan.
Co mohu, než ho nést.

Mlékařka má strhané rysy starostmi o živobytí. Ne, není to snadný život. Dnes museli jednoho osla prodat. Do dalších dnů však zasvitla naděje. Tak jako slunce dnes. Rodina ustrnula. Jako milník. Soumrak je za nimi. Mají ho za zády a snad i vše špatné s ním. Kéž mu už napořád uniknou.

Ne, už se nedokáže radovat. Je opatrná. Zkušenost ji radí, že během okamžiku může být všechno jinak. Ale není zoufalá. Musí uznat, že jiní jsou na tom hůř. Je vyrovnaná a odhodlaná.

Hlavně, že jako rodina drží pospolu, všichni jsou zdraví a že děti mají co jíst.
Bože, dík.

„Nechalas mě tu samotného!“ Jack soptí vzteky. „Dvě fouraire! Čtyři křídlatci! Těch nočních můr!“
„Promiň,“ přikrčím se.
„Nemít wigitor, dostaly mě,“ pohladí malou bambitku za pasem.
Zatrne mi. Nečekala jsem, že stvůry přijdou tak brzo.
„Našlas ho?“ zeptá se, už klidnější.
Zavrtím hlavou.
„Jdeme.“
Hodím na záda pytel, vezmu uzly s jídlem. Jack přehodí přes rameno mušketu. Vyrážíme. Voják a jeho žena.
Pochodujeme kolem příkopů, z kterých trčí koňská kopyta. Procházíme bojištěm, všude spousta roztrhaných mul, koní… Hořící vozy, převrácené truhly, lidi i zvířata v jedné změti.
Dotek knoflíku mě uklidní. Kristián pochoduje daleko před námi. Snad ho brzy dostihnu…

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Soumrak soumarů.
"Hlom do Blestu," napodobila holčička kapitána Haddocka, "jestli ty nejsi stlašidlo, tak já jsem plažská plažma! To je stšíblná lyba, víš, z japonských pohádek!"
"Kéž bych byl strašidlo," vzdychl host, "ale to by ses mě bála. Jsem tmavý, hodně pracovitý a pořád cestuji. Kdo jsem, to nevím."
"Ty neznáš svoje jméno? A co když zabloudíš?"
"Znám. Soumrak soumarů. Líbí se ti?"
"Nelíbí. Z mlaků plší a to dluhý slovo vůbec neznám. Budu ti žíkat Malek."
"A kdo je Malek?"
"Můj nový kamalád."
A tak se Viktorka a Soumrak soumarů spřátelily.

Co si sedlák kdovíodkud přivedl toho bílého koně, začaly změny. Zpočátku si pochvaloval, jakého získal skvělého soumara. Po nějaké době ale začal sedlák scházet. Nejdřív býval unavený, pak začal hubnout a jeho kůže dostávala skoro bílou barvu.
Ostatní si začali šeptat, že to není samo sebou. Že ten kůň není jen tak ledajaký soumar. Že je prokletý.
Jeden odvážlivec nakoukl sedlákovi do ložnice, aby viděl, jak se mu daří. S křikem utekl, když uviděl u postele jakýsi temný stín naklánět se nad tělem.
Sedlák zemřel, bledý a vyzáblý na kost.
Jeho stáj našli prázdnou. Bílého koně už nikdo nikdy neviděl.

Procházím kolem naší vinárny. Mám toho dnes docela dost, metaforicky. Bohužel ale i fyzicky. Na zádech batoh s nákupem, v ruce taška se zbytkem nákupu. (Jak se to stalo? Měla to být procházka do parku a cestou zpátky jen maso, jogurt a rohlíky!?) A mrně. To mrně, které jsem šla uspávat. Vyklání se z nosítka a nadšeně ukazuje do dáli. "Haf, haf," šeptá. "Ano, je tam pejsek! (Dnes teprve patnáctý). Ty jsi moje šikulka!" Unavená matka, poskakující dítě.
"Uíííí!" zaklání se dozadu a zůstává viset jako netopýr. Kolemjdoucí se otáčejí.

Merlot přihazuji k nákupu.
Mládě usnulo sto metrů před vchodem.

„Leonarde, říkal jsi, že tady na nás bude čekat rolba a vyveze nás i se zavazadly nahoru do chaty!“
„Promiň Sheldone, ale teď oznámili, že je rozbitá.“
„A jak tam dostanu svých šest kufrů?“
„Budeš si je tam muset vynést!“
„Copak jsem nějaký soumar? Nosiče dělali vždy méně vzdělaní členové skupiny. Howarde, mohl bys…“
„Neopovažuj se doříct tu větu, Sheldone.“
„Kluci, když každý z nás vezme svoje batohy a jeden Sheldonův kufr, tak to zvládneme.“
„Tobě se to řekne, Penny, ty máš všechny věci v zavazadlech u Leonarda, ale mně matka zabalila tunu bůčku!“
„Nefrflejte a pojďte, začíná padat tma!“

Toho dne město leželo ve stínu únavy.
Lidé se hrbili, oči měli rudé. Zedníci se netěšili, až večer spláchnou prach v hrdle v nejbližší putyce. Utržená markýza nad dlouho zavřenou kavárnou povlávala ve větru jak smuteční prapor. Každý měl kruhy pod očima, jako by nespal celé dny.
Pan Grenadin je mocný, ne všemocný. Neumí měnit svět, jen sebe.
Bylo poledne, když se proměnil v soumrak.
Přitlačil se na víčka, utišil úzkost, kašel, horečku.
Město usnulo.
Aby všichni pokojně spali, musel pan Grenadin bdít, jak nikdo nikdy nebděl.
Ráno se probudili osvěžení.
Ale slečna Inkognita našla na svém prahu nehybné tělo.