DMD č. 30. pro 30. 4. 2021. Téma: Tenkrát poprvé

Poprvé vyjede z vrat svojí mateřské vozovny.
Poprvé zatahuje úplně jinam.
Poprvé sjede z trasy.
Poprvé zvedne vysílačku a mluví s dispečerem.
Poprvé musí jet odklonem a informovat lidi.
Poprvé mu cestující poděkuje.
Poprvé mu cestující plivne na kabinu.
Poprvé použije kolejnicové brzdy a zachrání někomu život.
Poprvé nedobrzdí a ozve se rána.
Poprvé projede čočky na stůj.
Poprvé zapomene v depu tágo.
Poprvé zaspí odjezd z konečné.
Poprvé řeší závadu na voze.
Poprvé čistí veksli a ta svině se ne a ne uzamknout.
Jsou věci, které si tramvaják bude pamatovat navždycky.
Přestože další epická poprvé už čekají za obloukem.

Tenkrát poprvé
jsem zahlédl tebe
Tenkrát poprvé
jsem chtěl modré z nebe
Tenkrát poprvé
srdce mezi mlýnskými kameny
Tentokrát poprvé
jsem doslova byl tebou zmámený
Tenkrát poprvé
ses proplétala myšlenkami
Tenkrát poprvé
jsme my dva spolu byli sami.

Tenkrát poprvé
když jsem tě náhle zřela
Tenkrát poprvé
v mém srdci láva vřela
Tenkrát poprvé
hladil jsi mne jemně beze slov
tenkrát poprvé
na mé ego podnikl jsi lov
Tenkrát poprvé
jsem byla hodně nesmělá
Tenkrát poprvé
jsem řekla to bych neměla.

Poslední dny pod nohama křupou
že všechno pro nás končí máme strach
Poslední zrnka v přesýpacích hodinách
se sypou….

„Co budeš dělat?“ zeptala se Tara.
„Budu čekat,“ odpověděla jsem. „Až se bude se schylovat k bitvě, připomenu se. Víš sama, že to se spousta vojáků snaží utéct. Pokud bude chtít, pomůžu.“
„Dobrý plán.“
Vrzly dveře.
„Riaggone!“
„Zdravím, Šejlo,“ usmál se na mne. „Přijel jsem pro tebe. Máme důležité poslání.“
Tenkrát poprvé jsem Gonnyho neviděla ráda.

Zastavila jsem na kopci a naposled se ohlédla. Hořkost mi sevřela hrdlo.
Zklamala jsem, Chrisi.
Nedokázala jsem Kristiánovi jeho rozhodnutí vymluvit. Vím, že bys nechtěl, abych to udělala násilím.
Ale já se vrátím.
Svůj slib splním.
Pobídla jsem koně. Tábor mi zmizel z očí.

Patrick v čele nasadil hodně rychlé tempo. Bude dobře, když ztratí ty, kteří mu nestačí, hned na začátku.
Claire vyrážela jako poslední a odškrtávala si ty, kteří s nimi dál nebudou pokračovat. Dva policisté na stanici bohatě stačí, ona teď jde na jih!
Peter se překvapivě držel, to běhání po kopcích mu asi k něčemu bylo.
K červenému kmeni na jižní křižovatce jich dorazilo pětatřicet.
Detektor mlčel.
Všechny detektory mlčely.
Stejně váhali. Červené kmeny jsou tabu.
Nakonec byla Claire tím, kdo udělal ten první krok. Detektor stále před sebou, překročila červený kmen... a ostatní ji následovali.
První výprava na jih.

Tenkrát, když do šatů oblékli nevěstu…
tepovku zrychlily dvě čárky na testu.

Tenkrát, když v náručí stiskla ho poprvé,
hormony štěstíčka vypluly do krve.

Tenkrát, když sevřela drobounký prst,
motýlci v břiše jí zježili srst.

Tenkrát když na rukách uspala miminko,
když klouček poprvé řekl jí: „maminko“.

Tenkrát když poprvé ručky se vzepjaly,
aby svou maminku důvěrně objaly.

Tenkrát když poprvé dostala pusinku,
dospěla k tomu, že štěstí má ve vínku.

Díky těm poprvé zjistíš, že robě,
je malý andílek, co přišel k tobě.

Na tvých bedrech leží péče, výchova i osvěta,
nejtěžší však jednou bude vypustit ho do světa.

I on býval kdysi mladý. Myšlenky se rozběhly jako bujné neposlušné hříbě a on zasněně začal vzpomínat na své poprvé.
Byl to tehdy takový ten typický jarní den. Slunce píchalo do očí, ptáci řvali, div mu nepraskly ušní bubínky, a kytky smrděly tak, že se z toho rozpčíkal.
Vzrušení z toho, co ho čekalo, mu však pomohlo všechny rušivé vjemy překonat.
Za chvíli to přijde! Okamžik, na který tak dlouho čekal, po kterém toužil a kterého se trošku i obával.
Konečně to bylo tady.
Do smradu kytek se vmísila nasládlá vůně.
Konečně ji spatřil.
Svou první mrtvolu, oběť násilného činu.

"Zvláštní. Jsem tady poprvé po takové době, a dům má jinou paní."
Olena nalije Taťáně čaj. "Jen dočasně."
"Odstěhovala jsem se v osmnácti." Povzdech. "Roky jsem mámu prosila, aby od něj odešla. Nedokázala to. Nevěřím, že by byla schopná..." Tázaný pohled.
"To ještě nevíme," řekne Olena opatrně. "Ivan chtěl, co měl Taras. Celý jeho život. Měli to naplánováno do detailů. Pár narážek na Ivanovy podivné magické experimenty, pár hádek naoko, nakonec hlučně zahraný rozchod, aby všichni sousedi viděli Naďu odcházet. Dokonce Tarase zabili zašmodrchaným černým kouzlem, aby to vypadalo na nehodu při čarování. Vycházelo jim to, dokud nenarazili na nás."

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl tatínek.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, táto," pozdravila dceruška, "ploč jsi smutný?"
"Nejsem smutný," pravil domácí, "jen dojatý."
"Dojatý?"
"Jako smutný, ale trochu šťastně."
"Zase nové slovíčko?"
"Pamatuješ, co je pražma?"
"Stšíblná lyba!"
"A palankýn?"
"Taková nosítka!"
"A pinie?"
"Stlom jako bolovice!"
"A milíř?"
"Kopeček, z něhož se kouží!"
"Mošna?"
"Chudá kabelka."
"Vidíš! Dojetí je setkávat se s tak chytrou holčičkou, jako jsi ty!"
"A babička není chytlá?"
"Je! Máma a sestry také! Ale já až s tebou tak maličký, abych to poprvé viděl tak jasně!"
"Ty slzy... to je zase to dojetí?"

Od doby, co jsem tě poprvé zahlédl, nemohu na tebe přestat myslet. Vidím tě všude. Tvá krása se zrcadlí na klidné vodní hladině. Spatřuji tě i v oblacích.
Útočíš na mé smysly. Prostupuješ mnou. Celého mne pohlcuješ.
Moje důstojnost, symbolizovaná cylindrem vzala za své. Jsem schopen dělat nepředloženosti. Nepoznávám se.

Ochrnutý láskou, přeju si, abys byla stále se mnou, ale ty toužíš po volnosti jako racek poletující nad mořem. Vznášíš se v mých myšlenkách.
Rád bych tě polapil. Unikáš mi. A když tě uzamknu do klece svých přání a alespoň tam jsme spolu jako dva ptáci, odvracíš ode mne tvář.

Na počátku bylo slovo a jeho devadesát devět bratří, nadšených i nervózních. Ta první slova vyhloubila drobnou stružku, kam zamířily další stovky slov, slévaly se do sebe a utvořily první mohutný proud myšlenek. Čím víc těch slov bylo, tím větší hloubku i rozsah společně zaujímala, tím více příběhů a postav v nich ožívalo, tím větší stopy zanechávala ve svých čtenářích, tím více vířila stojaté vody jejich životů. Ta slova měla sílu měnit jim celý jeden měsíc v roce, unášet pryč všednost dní, vzbouzet v nich radost, nadšení i frustraci, kolébat i strhávat, léčit i otevírat rány, dávat smysl každému dni.