DMD č. 30. pro 30. 4. 2021. Téma: Tenkrát poprvé

V obrázku motýlí louky se čtyři usadili na keři plané růže.
Červený na samém vrcholku. „Tohle se povedlo. Nakonec se Hagrid ukázal jako pravý Nebelvír.“
Zelený chvíli hledal vhodné místo. Pak si vybral takové, které z pohledu zvenčí vypadalo, že nejvýš je on. „No jistě. Nebelvír. Přiznám se, že když jsem ho na naší louce spatřil poprvé, nevěřil jsem, že pochopí, co se mu snažíme naznačit.“
Modrý si spokojeně natřásal křídla. „Ale pochopil a všechno zvládl, ne?“
Žlutý oblétl keř, jako kdyby se chtěl ujistit, že se ostatním dobře sedí. „Však proto tady přece jsme, abychom pomohli, když je potřeba.“

Dlouhá šňůra bitevníků připomínala masakr předchozího dne. Rozvláčný konvoj zajatců i těch, které potřebovaly zručnost tesařů. Těžkopádně se šinuly k jihu. Některé ve vleku svých zdatnějších sester. Ty, které vyvázly bez šrámů, je doprovázely.
Skřivánek se držel poblíž Královny.

“Vypadáš příšerně.”
Pronesl Tom. Namáhavě vstala.
“Už jsem vypadala i hůř.”
Pobavený úšklebek. Srdečné potřesení rukou. Přátelství trvzené od dětství. Kolikrát ji takhle viděl? A kolikrát ona jeho? První šrám z boje si odnesla už jako děvčátko. Tvář jí zdobil do dneška. Od té doby jim jizev přibylo nepočítaně.
“Dlužím ti poděkování, Tome. To byla dobrá trefa.”
“Udělala bys to samé.”

„Jaký eště nebezpečí?“ vyjevil se Hagrid.
„Bradavice jsou nejmagičtější místo na světě,“ začal vysvětlovat Filius Kratiknot. „Velice silná magie už víc než tisíc let proudí všemi zdmi. Napadlo mne už tenkrát, když jsem tu zarámovanou fotografii poprvé spatřil, že by mohla způsobit problém. Je jiná než malby.
A měl jsem pravdu. Těsným kontaktem s magickou zdí vytvořila průchod mezi naším světem a světem obrazů.“
Minerva se zamyslela. „Filiusi, dokážeš vymyslet nějaké ochranné kouzlo? Něco s tím udělat?“
„Ale jistě. Nicméně jednoduché to nebude.“ Maličký profesor se pousmál. „Musím přesvědčit kolegyni Prýtovou, aby svůj suvenýr z dovolené ze zdi zase sundala.“

Když tehdy před ním spadla v šoku do říčky, Creagan netušil, že se to bude ona, kdo mu změní celý život.

Když poprvé opustil hranice lesa a bezpečí poskytované rudou dračicí, věděl Trivet, že se může spolehnout na její pomoc.

Když při pohřbu omdlela a Samuel ji chytal do náručí, poprvé v ní viděl obyčejnou ženu.

Pro Aldormu byla ta žena královnou. Po její smrti celá zem truchlila. Ale život šel dál a lid pomalu zapomínal.
Pro ty tři muže však byla Lenkou. Pro prvního byla milovanou ženou. Druhému byla nejlepší kamarádkou. Ten třetí si své city měl teprve uvědomit.

Otevřela oči a pohlédla do stropu. Svět se okolo ní pořád točil. Když tenkrát poprvé spala ve Versailles, nemohla usnout pro nezvyklý pocit nepatřičnosti - neustálý dohled jí přiváděl k šílenství. Od té chvíle natolik nebyla sama, až jí to nyní přišlo nezvyklé.
Zvedla se a s bušícím srdcem si uvědomila, že vlastně poprvé spí sama v místnosti, z níž by mohla prostě odejít.
Otevřela dveře.
Z podlahy předsíně se zvedla Anne Prospère. „Stalo se něco?“
„Ne... Jen... A proč vy ležíte tady na zemi?“
„Druhou ložnici nemáme...“
„Jsem uvyklejší dělit se o ložnici než vy o lože, komtesko.“ Usmála se.

Lektvar zlatý svařenou diviznou zahání sny. Poprvé spávám sama.
Martin jede mokřadem, meč zbrocený krví. Barvy Sychrava dávno strhnul.
Učím se žít bez něj. Obcházet díru, která po něm zbyla.
Hana vládne nad rozpadajícím se zdivem.
Karel mi staví chlívek. „Potřebuješ kozu. Na mléko,“ říká. Vlci přestali trápit jeho stádo.
Rytíři pod příkrovem tmy nosí k smírčímu kameni přímluvy zlé čarodějnici. Některým pomohu.
Svou moc ukládám do holí, artefaktů. Pomalu se učím se tmavozelené řeči stromů a šlahounů, šepotu lesovika.
Dítě s ptačíma očima roste bez kouzel.
Věk železný a zlatý nám vzal vše. Teď je čas žít s následky.

Razantní vstup soudů do válek hřbitovních nesen všeličím, nikoli horizontem; ba tak horáznosti vzdálený, že vstavačem květů hnilobných: hřbitobrany rostly jak houby po dešti. Dokud se mydlí pravda s pravdoucnem, mate to, ale krve co by se za nehet vešlo: přizváni-li do hry bijci a vlčáci, ztrácí i ekonomické řitě kontrolu nad svěráky.
Když se obránci lidství kontra vlasti, zavilí to nepřátelé, setkali tváří v tvář se samozvanci pořádku, stáhli ocas až do střev. Pokus o exkomunikaci násilí naivní: ze zavřených hřbitovů rozlilo se do ulic. Tehdy, jak víme, vznícena naše vleklá válka občanská.
Ale to už je jiný příběh.

Deväť ľudí. Vždy je to deväť ľudí. Aj preto sa to volá Nonárna hra. Aj vtedy, pred rokmi, ich bolo deväť. Aspoň na začiatku. Skončili ale všetci deviati? Pri Nonárnej hre je smrť vždy blízko. Má pocit, že niekto vtedy zomrel. Ale kto? Žeby… ale nie, to by nedávalo zmysel.
Z druhej Nonárnej hry si samozrejme pamätá viac. Veď je to práve… ale to je už dnes jedno, kto a čo vtedy spôsobil. Vie ale s istotou, že vtedy niekoľkí ľudia zomreli. Smútok za nimi však necíti.
Čoskoro začne Nonárna hra znovu. Podobná, a predsa úplne iná. Kto zomrie tentokrát?

Copak liščí ocas, ten existoval od třetihor, ale ebonit! A kdo je dal poprvé dohromady? Musíme se ponořit hluboko do historie.

• První, kdo objevil elektrostatické účinky tření, prý byl Thales z Miléta.
  Jenže - ten měl k dispozici jen jantar.
• Posuňme se k Benjaminu Franklinovi, otci triboelektrické řady. Klatě! Vytvořil ji sto let před vynálezem ebonitu.
• Charles Goodyear vůbec neplánoval ebonit na takové pitomosti. Chtěl náhražku ebenového dřeva. To, že získal vynikající elektrický izolant, se zjistilo až později.
• Ještě v učebnici z počátku dvacátého století se doporučuje na pokusy pečetní vosk.

Takže kdo to tenkrát poprvé zkusil?
Nevím.
Neznámý Učitel Fyziky.

Zamrkal do temné hrobky
Perkele. Konečně jedl a někdo zase řekl to Jméno. Těch pár hltů ale stačilo, aby se mu paměť rozmlžila. Koho hledal? Führera? Ale ten se přece nejmenoval Machatá? Anebo ano? Vyzkoušel si pozdrav.
„Heil Machatá!”
Vůbec to nebylo ono.
Snažil se vybavit tvář Machaté, když ji viděl poprvé. Knírek jako štětka, pod ním podmanivý úsměv, to vše lemovaly tmavé vlasy sčesané na pěšinku. Vojenská uniforma, vysoké boty a pronikavé oči. Machatá ho uvedla do tajného vojenského projektu. Vykastrovali ho a proměnili v nesmrtelného lovce... Měl přece úkol!
Jenže jaký?!
Mizelo to!
Krvelačný hlad opět všechno spolkl...