DMD č. 30. pro 30. 4. 2021. Téma: Tenkrát poprvé

Seděli všichni u plápolajícího ohníčku. Elzee se jako kočka vyhřívala, Marigold si chvílemi třel otlaky od provazů a Geralt jen tiše hleděl do plamenů.

„Děkuji, Geralte," pronesl básník. „Je to jako tenkrát, poprvé před lety, kdy jsi mě zachránil z rukou otce krásné Bereniky."

„Poprvé to ano, ale bylo to mnohem horší. On tě chtěl rozsekat kosou a moc nehleděl na to, kdo jsem a co mu ode mne hrozí."

„To máš pravdu. A jen díky tobě jsem vyvázl."

„A plním zase slib," otočil se zaklínač k Elzee. „Teď je řada na tobě. Splním slib, který jsem dal tvé matce."

Na obzoru zapadalo slunce, vzducholodě se pohupovaly nad městem, malým a nádherným. K jezeru se slétalo ptactvo, aby se před nocí svlažilo a stromy se už nebránily větru, pohupovaly se ve větru, jako by snad tančily.
Hodiny odbíjely osmou hodinu, po lidech ani vidu ani slechu, jen malá dívenka s rozčepýřenými copánky stála za branami města a dýchala večerní vzduch.
Tak krásně bylo na kraji lesa, tak krásně zpívali ptáci a ševelila tráva, tak svobodně běhala po loukách a smála se potichu.
Ten den to bylo poprvé, poprvé, co ji spatřila. Seděla na kraji lesa jako přízrak. Dýchala vlčím čenichem.

Zažili jsme spolu spoustu poprvé, viď? Od první druhé čárky na testu, přes první ultrazvuk, pohyby, kopance až k porodu. Byla to spousta švandy, a tos ještě ani nebyl na světě. A ten mejdan, cos mi přichystal... Jako první tě sice držel táta, a já mu to budu navždycky závidět (a trochu ho za to nesnášet), ale to je v pořádku. To nás nerozhází.
A pak jsme si tě konečně mohli vzít domů.
A přišly první úsměv a první zuby, první lezení, první sedění a první krůčky. A první slovo.
První pusa a první papa. Jsi první?
Jedinečný, to jsi.

Vím, že jednou to bude kdysi dávno, ale zatím je to příliš čerstvé, než aby to bylo tenkrát. Některé okamžiky se vryjí tak hluboko do paměti, že dosáhnou až do srdce.
Vešel jsem jednoho rána do Ledňáčkova pokoje. Unavený, rozbolavělý, plný pochybností, zda vůbec mám na to být dobrým rodičem. Naklonil jsem se nad postýlku. Tvoreček se zrovna probouzel a rozespale protahoval tělíčko jako malý brumlavý medvídek.
A pak to přišlo!
Spatřil mě. Zamyslel se. A pak mi věnoval svůj první radostný úsměv. Žádný mimoděčný záškub svalů ve tváři.
V ten okamžik jsem se teprve doopravdy stal otcem. Už napořád.

Vždycky ji zajímal svět okolo. Milovala knihy, četla je do noci, i když už měla mít zhasnuto, hltala vědomosti. Užívala si proud informací kolující tělem.
Jenže pak dostala dopis, ve kterém stálo, že je čarodějka.
Nejdřív měla radost, jako každé jedenáctileté dítě, které zjistí, že bude studovat na čarodějnické škole.
Tenkrát poprvé dostala strach.
Strach, že bude nejhorší, protože o kouzelnickém světě nic neví. Že se s ní nikdo kvůli tomu nebude kamarádit.
Tak se Hermiona Grangerová naučila o kouzelnickém světě všechno, i to, co znalo málokteré dítě z kouzelnické rodiny.
A nakonec zjistila, že na tom vlastně vůbec nezáleží.

Byly jí dva roky, držela se maminky za ruku a fascinovaně sledovala to obrovské zvíře. Toužila si ho pohladit... Tenkrát se nejspíš poprvé zamilovala.

Bylo jí dvanáct, kráčela stájí a čekal ji první oficiální trénink.

Poprvé klusala. Poprvé sama zastavila koně. Poprvé se s ní kůň splašil. Poprvé se fakt bála. Poprvé spadla. Poprvé přeskočila malou překážku. Poprvé jela bez sedla. Poprvé plavala s koněm v rybníku. Poprvé letěla s větrem o závod. Poprvé startovala na závodech...

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Kopyta klapou na cestě. Proti mě maminka s malou holčičkou. Ta užasle hledí na koně.
Usměju se na ní. ,,Chceš si ho pohladit?"

Ještě si to můžeš rozmyslet.
"Ne, to nemůžu. Přiznávám, že tenkrát to bylo jednodušší. Když jsem se tě zbavoval poprvé. Ale ani tak si to nerozmyslím. Nepatříš sem."
Voda rozevře svou náruč a pohltí ho. Druhý vodník se na něj jen chvíli dívá, pak kývne. Karl znejistí. Ne proto, že by si to chtěl rozmyslet. Proto, že toho druhého nezná. Ale jak řekl, i kdyby dnes zemřel, bude to smysluplná smrt.
Měl dobrý život. Život, jaký si kdysi ani na vteřinu neuměl představit. Život, jaký si podle sebe, alespoň ze začátku, ani nezasloužil. Tak co na tom?
Ještě jeden krok...

Pak se rozdělili. Část kouzelníků, zachráněných Kasandrem, se s díky rozprchla zpět do svých domovů, stejně jako Gerelovi ‚drsní hoši‘. A ti, kdo neměli kam jít, zamířili pod Janickovým vedením bočními ulicemi do taverny.
*
„To jsou k nám hosti,“ spráskla ruce Teresa, když se zadním vchodem nahrnuli dovnitř. Bylo ale vidět, že jí spadl kámen ze srdce. „Takovou návštěvu naše taverna ještě nezažila, to vám teda povím.“
„Pokud vím, taky se tady nikdy nepořádaly záchranné akce,“ ušklíbla se Sara.
Janick zbystřil. „Když už jsme u toho. Jsem si skoro jistý, že jsi tam neměla, co dělat. Mohlo se něco stát.“

Mladý spisovatel seděl u počítače s Múzou na klíně.
“Tak co?” zeptala se.
“Poslední kapitola. Jak bychom ji měli zakončit?”
“Vezmou se?”
“Nevím, je to klišé.”
“Že jo. To bylo tak skvělé, tenkrát před mnoha a mnoha lety, když někdo poprvé vyprávěl příběh a všechno bylo nové,” přemítala Múza.
“Ale po tom všem čím prošli by to nějaký pěkný závěr chtělo.”
“Souhlasím. Možná ne svatba, ale zásnuby?”
“To nezní špatně.”
Mladý spisovatel se naklonil a dotkl se svým nosem nosu své Múzy. Usmíval se od ucha k uchu.
“Tak?”
“Hmm?” broukla.
“Tak co?” zeptal se.
Zazubila se zpátky.
“Tak jo.”

Všechno je krásné a barevné, ale svět je tak obrovský a ty máš tak málo možností. Všechno musíš zkusit a všechno prozkoumat. Třeba ty velikánské dveře, a ty zatím nevíš kam vlastně vedou. Nebo třeba schodiště. To je věc. Trochu nebezpečná, ale určitě to zvládneš taky. Jednou určitě. A když ne na první pokus, na druhý, nebo ten další určitě. Hlavně se nevzdávat. Do té doby si musíš poradit a prošmejdit svět tak, jak to jen jde. A pak se ti to povede a ty, ty se poprvé postavíš na vlastní nohy a svět se ti otevře úplně jiným způsobem.