DMD č. 24. pro 24. 4. 2022. Téma: Šelma

Minerva vyšla ze třídy rovnou do plného poledne. Oči zamžouraly, ruka vyletěla vzhůru, aby je ochránila před nemilosrdnými paprsky afrického slunce. Mimo období dešťů bylo ještě více než obvykle jasné, že není v Británii. Už skoro rok.
S úlevným nádechem se proměnila do své kočičí podoby a posadila se do stínu. Být malým zvířetem mělo mnoho prostorových výhod.
„Můžu si přisednout?“
Na okamžik naježila srst. Instinkt. Vzpomínka. Pak místo přikývnutí jako souhlas přivřela víčka.
Aisha, kolegyně a za tu krátkou dobu, co se znaly, snad také přítelkyně, se usmála a v podobě zlatavé lvice ulehla vedle Minervy. Stíny se prodloužily.

Je tu bezpečno. Lidé nezamykají, a když už, tak klíče schovávají pod rohožky. Nekrade se tu, nepřepadá.
Proto když se začne dít něco neobvyklého, nastane ohromený úžas.
Katie bylo třináct a pohádala se s mámou. Asi utekla.
Jamie byla její kamarádka, určitě ji vyrazila na vlastní pěst hledat, hloupoučká.
Ale když zmizela i Becky, nastala panika.
Na břehu říčky, hned u vodopádu sedí drobná dívenka a zamyšleně pozoruje burácející vodu.
Vypadá hodně mladě. Bude to tím, že se dnes nenamalovala.
V hučení vody nemá šanci zaslechnout blížící se kroky. Dokonalá oběť.
Brutální útok...
Jenže...
Liška je v přesile.
Past sklapla.

Viktor bodře pozdravil ranní výpravnu, vrátil noty a jako obvykle pár minut zůstal, aby oblažil kolegy čerstvou historkou z noční směny.
„Tak co máš tentokrát?“ pobídl ho Zbyněk a zalil si turka o síle raketoplánu Discovery.
„Démona,“ pronesl dramaticky Viktor. (Probrali se i ti, co to zamýšleli udělat až po prvním kole.) „Nastoupil na Žižkově, zavěsil se na tyč hlavou dolů a popíjel lahváče brčkem. Od Staroměstské na Lazarskou pak běhal z jednoho konce na druhý a křičel, že Ježíš prohrál.“
„Škoda, že ho nevezl Exorcista. Ten by už na Žižkově vohulil Proglas a na Staroměstský ho zfackoval Katolickým týdeníkem.“

Nejdřív to byl jen nepříjemný pocit v zátylku, tušení stínu; jako by jí něco unikalo, jen nevěděla co. Co se děje? Proč v ní obyčejný domácí úkol vyvolává... ? S každým dalším řádkem se jí celým tělem šířil chlad, pronikal až do konečků prstů, až nakonec ledově sevřel útroby poznáním. Doteď jen hleděla do tmy. Teď jí to tma oplatila.

Jenže jako tisíckrát předtím i potom, také tentokrát brzy zvítězil pragmatismus a racionální zhodnocení situace. Loni se celou školou proháněl bazilišek. Předloni tu měli dokonce Voldemorta. V tomhle světle se zjištění, že jejich učitel obrany je vlkodlak, jevilo jako bezvýznamná podružnost.

Z otce si nejvíc pamatuji jeho odchod. Dlouho jsem za něj vinila Mariannu.

'Čarodějnice je jako vlčice,' říkávala matka. 'Kdo jí uvěří, toho roztrhá.'

Teď stojí zde, šokovaný k mlčení.

Přišel za ní. Ne za mnou.

Ale pro něj tu nejsem.
"Marianno, na Sychravo jde hrozná bouře - a v ní raraši. Bez kouzel se neubráníme."

Ztuhne. "Ne."

Stojím jako opařená. "Proč?"

Její hlas připomíná vlčí zavrčení.
"Sychravu nepomohu. Přísahala jsem, Markéto."

Otec se k ní obrací, šepot rychle přechází v křik.

Nevšímají si mě, chyceni vlčím zápolením. Nechci čekat, kdo mě roztrhá první.

U dveří chytím Marianninu hůl a utíkám.

Podnapile se potácel směrem k záchodu. Domek, který obsadili v opuštěné hornické vesnici, asi patřil místní elitě. Měl dokonce bazén, ale záchody byly venku. V místním počasí a bez kanalizace to dávalo smysl. Veřejné osvětlení nefungovalo a jediné světlo pocházelo z altánku, kde se oslavoval jejich příjezd, takže si musel svítit baterkou. Záchod vypadal opuštěně, nicméně jeho aroma nebylo dvakrát příjemné. Asi ho někdo nedávno používal. Stiskl kliku a otevřel dveře. Dvě postavy se se syčením objevily v kuželu světla a žlutá srst s hnědými fleky prozradila, o koho jde. Leopardi! Zoologové nestihli složit klece. Ty leopardy zamkli na záchodě!

Martin, majitel Diega, na kterém s jeho laskavým svolením (poměrně často) už třetí rok jezdím, má hned tři psy. A ne zrovna malé; bernardýna, bernského salašnického a výmaráka. S koněm se znají, běžně se kolem něj doma na zahradě motají, Diego si jich většinou nevšímá a nerušeně se pase.

Jednou v zimě jsem takhle jela po louce. Z lesa se najednou vynořil člověk. A tři psi na volno... Diego zastavil, nastražil uši, ztuhl. Vždyť to je Martin, uvědomila jsem si. V ten okamžik psi vyrazili proti nám. Útočící smečka. A Diego to na fleku otočil a dal se na úprk.

Šelma psovitá nebo zombie myslivec, tak přeci nemá umírat filosof? Nebo Filozof? Oba blábolí stejně, jako ten můj mozek. V předspánkovém deliriu ovlivněném nostalgickou zombie komedií si matně vzpomínám, že jsem napsal kdysi něco jako že The Beast, ale nebyla to vlastně šelma ani bestie, ale metafora, alegorie, analogie, kvadropenie nebo páska puštěná pozpátku, kde místo satanistických vzkazů znějí jen ozvěny duté hlavy, co si jde lehnout v deset, že si jen zdřímne na půl hoďky, a pravidelně se budí ve čtyři pět ráno. I ta moje šelma psovitá zrzavá není tak naivní, a přeci to zkouším zas a znova.

"So how's The Beast treating you?" Claire is smiling, wiping down the already spotless countertop.

V shrugs. "Not bad. It's a good ride."

"That she is."

"Been meaning to ask; why 'Beast'?"

Claire stops, her hands twisting the cloth. "Well... I tell people it's because I built it from parts. Like Frankenstein's monster."

V nods. "Why not 'monster', then?"

"A monster is terrifying. Unnatural. What people call me, sometimes." She's still smiling. "But a beast...! That's strong, powerful, natural."

"Like you." V grins. "No chrome."

"Some aftermarket parts, though." Her eyes meet V's. Questioning.

"Good name."

Claire exhales. "Like me."

"Snažíte se mi říct," dštila Lady Catherine hněv a síru, "že moje lesy ničí nějaký mizerný pták?"
Lesmistr se klepal od lemu paruky až k podpatkům vysokých bot, ale musel trvat na svém.
"Na mou čest, milosti, nic jiného to být nemůže. Stopy drápů, otisky nohou... chomáče na kůře jsou nejspíš peří."
"Spíš bych ti věřila, kdybys mi tu vyprávěl o levhartech a jeskynních medvědech, hlupáku!" láteřila Její Jasnost a hlas jí přeskakoval.
Pod vnějším parapetem dopoledního salonu seděl za buksusovým keříkem pan Burnwood s chotí, oba rudí, tiše plakali smíchy.
Do okna nahlédla zlověstná hlava na dlouhém krku.
"Ťuuuuu?"