The Last of Us

V šeru mezi stromy něco kvílelo.

Snažil se sám sobě namluvit, že je to jenom zraněné zvíře. Že je to vítr. Že stárne, a že už mu po letech uši vypovídají službu. Že je to jen přelud z nervů a únavy.

Moc dobře věděl, že zaslechl slova.

Kdyby otočil hlavu jen kousek do strany, možná by to i zahlédl. Mohl by sejít těch pár set stop do lesa. Zjistit, co se děje. Pomoct. Být dobrý člověk.

Zabodl pohled přímo před sebe, pušku sevřel o něco pevněji, a zakázal si třeba jenom pohnout očima.

Kostí dobrých lidí tu byla plná země.

"Počkej, tenhle se ti bude líbit."
Joel si byl celkem jistý, že nebude, stejně jako se mu nelíbilo těch dvacet předchozích. Ale dokud na něj Ellie mluvila, aspoň neusínal za volantem.
"Chlap uloví zlatou rybku, ta mu slíbí tři přání, jde domů a jeho syn povídá já chci ježka a pink, ježek…" Ellie se zahihňala: "A chlap zařve Do p…"
"Další!"
Zatvářila se uraženě: "Nemusíš hned předpokládat to nejhorší! Třeba je tam do pece…"
"Jak to dává smysl?"
"Kluk si přál ježka a do minuty bylo po něm."
Přikývl.
"No vidíš." Zvedla znovu knížku: "Takže chlap zařve Do prd…"
"Ellie!"

Člověk si prý nakonec pamatuje jen to dobré.
Není to pravda.
Jsou to už roky a pořád si pamatuju tu nenávist.
Divnej Bill odvedle. Hej, Bille, stavíš si doma bunkr? Měl byses oženit, Bille. Žiješ v hříchu, Bille. Budu se za tebe modlit, Bille.
Nasrat.
Později jsem se díval, jak jako vyděšené ovce nastupují na korby náklaďáků.
Nevím, kde všichni skončili. Nezajímá mě to.
Myslel jsem, že jejich odchod změnil i mně. Žádní lidé, žádné obavy. Zlé vzpomínky teď patří jinému Billovi.

Pak venkovní kamera zachytí pohyb, a všechno je zpátky. Nenávistně zírám na monitor. Nabíjím pušku.
“Vypadni, ty hajzle.”