DMD č. 3. pro 3. 4. 2024. Téma: Velký flám

Podíval se znovu na displej. Přestože by přísahal, že budík zvonil sotva před čtvrt hodinou, bylo jedenáct. To by vysvětlovalo to slunce. Zkontroloval budík, 6:45 jako každý den. Sedl si a snažil se pochopit, co se děje. Telefon byl plný nepřijatých hovorů od šéfa i kolegů. Byl si jistý, že když si před chvílí četl ranní zprávy, nic takového tam nebylo. Otevřel poslední konverzaci s šéfem a zatočila se mu hlava. Před očima mu trůnila jeho fotka s bílým práškem u nosu s včerejším datem a lakonická odpověď „Do práce se neobtěžuj“. Vždyť byl včera doma! Telefon výsměšně zablikal.

Začalo to vlastně docela nevinně.
Ederan si chtěl jenom chvíli posedět, vydechnout, nechat odpočinout hlavu…
Jenže pak do jeho sociální bubliny vtrhl Hati a s Hatim přišla Žádost a po Žádosti dorazil i Nápad a pak už se v tom vezli oba dva. Zdestilují! Jak bohulibě to znělo. Jak majestátně si oba připadali mezi skleněnými trubicemi a baňkami, v příšeří sklepení, kde nejjasnějších světlem jim byla záře jejich vlastní geniality. Zdestilují!
Když pak ještě v šest ráno seděli na schodech s očima červenýma a neschopni usnout, Ederana napadlo, jestli neměli radši destilovat alkohol jako normální lidi - a ne zrovna kafe.

[„Už jste dost staří,“] burácel seržant Rocco před nastoupenou jednotkou osmiletých klonů, [„takže je nejvyšší čas vás naučit další důležitou dovednost.“] Vojáci byli poněkud utahaní předchozím cvičením, ale přirozeně neremcali. Jen nečekali, že přijde to, co přišlo.
[„Ty sudy, co jste o ně dneska bojovali s běžňáky, jsou plné kashyyyckého piva, a protože jste je dostali úplně všechny, máte nárok na oslavu.“] To už i pomalejším klukům od Slyyyg Squad docházelo, kam míří, ale radši počkali na potvrzení.
[„Tady máte korbely a dokud to nevypijete, nejdete spát.“]
Trvalo to do rána, ale zmákli to. A RC-3112 navíc konečně získal přezdívku.

Slepě bloudím vprostřed davu,
ztratila jsem někde hlavu,
teď na cestu nevidím.

Je to věru patálie,
bez hlavy se těžko žije,
stále vrážím do lidí.

Náhražky to nespraví,
jsem jak rytíř bezhlavý,
ulicemi klopýtám.

Turisté mě houfně fotí,
mě se zatím ruce potí,
s panikou se potýkám.

Děsivé jsou představy,
co si počnu bez hlavy.
Kdepak jsem ji nechala?

Nejspíš na tom velkém flámu,
který skončil teprv k ránu,
moje hlava zůstala.

Možná pořád pije ještě,
nechtělo se jí do deště,
dala přednost zábavě.

Snad si myslí: „O co kráčí?
Tělo přece k štěstí stačí.
Co je komu po hlavě?“

"Držte se za mnou, prosím," odkvíkl si netrpělivě tučňák. "Na prohlídku budete mít čas později." Tajemná postava se přestala rozjímat nad pestrobarevnou paletou tučňáků, kteří okolo řadili knížky, utírali prach, zametali podlahu nebo si jen četli.
"Za normálních okolností bychom prošli těmito dveřmi..." pokračoval vedoucí tučňák. "Nicméně Koridor temných zítřků je momentálně využíván k jiným účelům. Jinými slovy, musíme to obejít. Následujte mne."
"Co se děje v Koridoru temných zítřků?"
"Většinou nic, urychluje pouze cestu odtud tam."
"Tak proč je zavřená?"
"Protože po velkém flámu Splašené ryby tam náš národ tradičně zahání následky svého běsnění. Opravdu toho nechcete být svědkem."

Flám tak poctivej, že si nepamatuju nic. Ale protože se znám, odhaduju, že se to mohlo odehrát nějak takhle: všichni na tom večírku jsou mi cizí, ale nevadí mi to, protože pozorovat tě ve společnosti je dar, ze kterého zálibně stahuju stuhu. Diskutuje se rozpínavost vesmíru. Pijeme tequilu dovezenou jedním archeologem z Mexika. Jsi nejkrásnější chlap, co kdy mluvil o bílých trpaslících. Kouří se mezi knihovnami a trámovím – tabák, tráva i šalvěj divotvorná. Odcházíme až když je zcela nedýchatelno. Vzduch venku studí a chutná jako laskonky. Praha tříkrálová je podivně liduprázdná. Na ulici tě prosím, ať mě někam zatáhneš a vymrdáš. Chci mít kalhoty jen tak cudně pod zadkem a na tváři fasádu. Snažíš se mě vést dál, ale ponoukám tě do temnot. Stejně už jsem ti rozbil rodinu, a sobě taky, tak co sejde na troše veřejných něžností. Z okna nad hlavou na nás vykukuje Dionýsos, nebo možná jen nespavý dědek. Má kudrnatý vous. Kdybys ty měl vous, tahal bych tě za něj, dokud bys nesplnil mé přání. Takhle táhneš ty mě – do taxíku, srabe.
Noční spánek cizeluje amnézii. Nevím, jak jsme se dostali domů, ale spalo se mi blaze. Probudím se odpoledne, znovuzrozený. Takhle se pozná dobré pití.

Bojová linie, jak už to tak bývá, se vlnila tam a sem. Střelba, výbuchy, přemnozí efektové, tisíc slonů... prostě válka.
Republikové síly se držely tak tak.
Separatistům to dnes vycházelo a vypadalo to, že poprvé za dlouhou dobu vyhrají.
Ovšem, nezapomeňme na chrabrou posádku Nameless, která nedopustí, aby se tato taškařice změnila v tragédii.
Přesto, že byli kluci hrubě vyrušeni z oslavy nenarozenin a Gwen o něco méně hrubě odvlečena na velitelství VAR, aby se tam nudila a rozhodovala.
"Tedy... tu párty jsem si představoval poněkud jinak," řekl Trins.
"Méně alkoholu, více výbušnin... bude to pařbáááá!" zařval Berek a vyrazil.

Pro slepice jsme museli na stanici.
Vyčerpaný slepičář nám vylíčil, co se událo.
"...slepice zdrhly. Zatímco jsem je chytal do pytle, místní se mi pořád pokoušeli pomáhat.

Pistolník, že prej mi je nadežene. Střelbou z koltu.
Baba, že perník je super slepičí návnada.
Beznoska mával kusem klacku a řval 'akcijé drůbež'.
Devítiprstý magor pořád opakoval, že se slepičím prstenem bych si je mohl přivolat.
Teď někde trucují, pracovník jim to zatrhnul."

Předseda poplácal slepičáře po zádech, vytáhl z tašky láhev Drahouškovy ostružinovice, vtiskl ji muži do ruky a zbylých jedenáct odnesl do chaloupky pracovníkovi.
Hádám, že slavit dnes budou oba.

"Ani po pořádném flámu snad nemůže být takový nepořádek v bytě jako má teď doma Stella. Nebo, že by ano?" Dělám hloupou. Glocka mít můžu, ale rozum moc ne.
"Nekecej kraviny a vybal kde je Stella," znovu se hlas ptá důrazně.
"Opravdu nevím, už jsem to řekla. Třeba je na dalším mejdanu," odpovím.

Bodnutí nože do přeloktí mě překvapí svou bolestí. "Mluv krávo!"

Rozbrečím se, ani to nemusím moc hrát, bolí to jako čert. "Prosím, já nic nevím, nechte mě být, opravdu jsem Stellu neviděla. Naposledy v tom obchodě. Opravdu vám nepomůžu, nechte mě jít, nic nikomu neřeknu." Brečím srdceryvně.

“Možná by si měl brzdit.”
Lefty se na něj - spíš za někam za něj - podíval a zavrtěl hlavou. Nejistou rukou zvedl sklenici a kopnul ji do sebe. “Oya!”
“Na koho vlastně pijeme?” zeptal se.
“Na komandéra Foxe. Mimo jiné.” Dotsovi málem zaskočilo.
“Myslel jsem, že ho nesnášíš.”
“Byl to ocas.” Lefty si odepnul nátepeník. “Ale staral se o nás, jak mohl. A nezasloužil si chcípnout takhle. Rukou zasranýho Jedie.” Oběma jim dolil.
“Na Coruscantskou hlídku. Oya!”
Vnitřní strana natepeníku byla popsaná řadou čísel, posledních několik psaných jinou rukou.
Jestli měli zvládnout zapít všechny mrtvé bratry, bude to pěkně dlouhý flám.