DMD č. 3. pro 3. 4. 2024. Téma: Velký flám

Mňo, so bych vám tak vo sobě *hik* řek.

Jsem v podstatě nedonošený *škyt* dítě. Máma mě porodila předčasně, když se táta konečně vokázal, a u toho taky shořel celej náš palác. Ale táta si mě pak zašil do břicha a *škyt* donosil mě.

Pak sem vyrůstal u tety a jako malej jsem v jeskyni našel tuhle *hik* kytku. Je to ale matera- matro- je to věc! Já hned poznal, co to vobnáší, a tak jsem se rozhod *škyt* vokázat jí celýmu světu.

Vážně! Byl jsem všude. Egypt, Thrákie, Indie. U všech bohů, to teda byl flám...

Nechcete *hik* napít?

Dne 2. září 1955 došlo k navržení projektu Johnem McCarthym, Marvinem Minskym, Nathanielem Rochesterem a Claudem Shannonem.

Společně žádali o grant na letní seminář. O letních prázdninách roku 1956 chtěli v Dartmouth College v Hanoveru ve státě New Hampshire uskutečnit dvouměsíční studii.

Na danou studii mělo stačit deset mužů, kteří by dokázali popsat každý aspekt rysu lidské inteligence tak, aby jej bylo možné simulovat strojem, který by dokázal používat přirozený jazyk, řešit problémy, které zatím umí pouze lidé a zdokonalovat se.

Grant jim byl překvapivě udělen. A přestože se jim nepodařilo daný stroj sestavit, byl jimi založen obor umělé inteligence.

X-18zovi bylo mizerně. Ačkoli senzory lodi ukazovaly vodorovnost, podlaha se pod jeho nožními chapadly houpala a točila. Hlava mu třeštila. A navíc náčelník…
Náčelník se výhružně tyčil. Všech jeho osm očí přísně hledělo do očí X-18zových, dokud jedno po druhém nesklopil.
“Hovada. Prachsprostá, vychlastaná hovada!” hřměl náčelník. “Ožrat se během výzkumné expedice na Zemi!”
X-18z se schoulil. Hlavně neblinkat!
Z lodní laboratoře se ozvalo kvílení. Náčelník nadskočil.
“Dopr… co je toto?”
“Sesbírané vzorky,” špitl X-18z. “Lidé…”
Jeden vzorek upustil prázdnou láhev. Druhý škytl a zazubil se.
“Kurva,” ulevil si. “To byl ale parádní mejdan! Nevíte, chlapci vosmivoký, kde to jsme?”

„Adam je jasnovidec. Jako bonus čistej.“ Diviš mě nasměruje k muži v křesle s blokem na klíně.
„Co znamená čistej?“
„My dva to neschytali. Tak atraktivně vypadáme, protože jsme prokalili víkend v Berlíně. Dáváme dohromady informace.“

„Tichavský.“ Na moment se vynoří z přítmí nad lampou. Tmavé oči. Hezký úsměv. Hezké ruce. Před pár lety by mi dokázal zamotat hlavu na počkání. Před pár lety.
„Potřebuji se na tebe naladit. Neformuluj myšlenky. Stačí mi obrazy.“
Večer. Usínám doma. Ráno. Svítá. Cizí byt. Cizí mrtvola. Vzpomínka se třese, nejde zaostřit. V hlavě mi buší.
„Mám to.“ Hrot tužky se rozběhne po papíru.