DMD č. 3. pro 3. 4. 2024. Téma: Velký flám

Probudit se uprostřed noci v neznámé temné místnosti nebyl pro Giamo Casanovleze při jeho životním stylu úplně cizí zážitek. Přestože se takovým situacím snažil vyhýbat, měl na ně svůj protokol. Nejprve si ohmatal tělo a hlavu - ležel na lůžku a neměl pouta ani podlitiny, to znamená, že do těchto prostor vešel dobrovolně. Začichal: výrazná vůně domácí kuchyně se slabým závanem kocouří moči. Zaposlouchal se, dokud stopu od sebe neuslyšel zachrápání. Zatápal rukama. Pod pravou nahmatal prázdnou láhev. Pod levou… z alkoholových výparů Casanovlezovy mysli se začaly vynořoval jisté detaily. Blaženě se zavrtal do oblin Gity Oggové a znovu zavřel oči.

Poznají se na večírku, kam oba zabloudí spíš omylem. On vyčnívá v davu a přitahuje dívky jako světlo můry. I Nina je můra ve tmě; eklekticky tancující, ovíněná, povolná. A tak jejich vztah vykvete na nejúrodnější půdě lidských vztahů: prosté fyzické přitažlivosti.
Vmanévruje ji do nejbližšího opuštěného pokojíku.
Za tři roky oba nosí prsten, ale na flámy už chodí sám. Co tam asi dělá? sžírá ji.
Zanedlouho zavane parfémem od Muglera. Nina vůni zná a nepoužívá, připadá jí odporná. Našel si milenku?
Přetáčíme pásku do současnosti. Nemohl by si na svých flámech konečně najít milenku? mění se myšlenka v přání.

„Teda Václave, to zas byla jízda,“ nadhazuje Blitzen.
Václav neměl rád, když se Blitzen se svýma kámošema vychloubal. To je pořád nějaká hromadná kalba a chudák Václav vždycky tripuje osamotě. Holt, když nejste zaměstnán u velkýho pána, tak nepatříte do party.
Blitzen nevšímajíc si Václavova protáhlého výrazu pokračoval dál: „Na Štěpána nám šéf dokonce zahrál na elektrickou kytaru. Čéče, Rudolfovi málem upadla hlava z toho moshování, když Santa se skřítky vosolili Rolničky. Dancer má uplně okopaná kopyta. Ale bylo to zasloužený. Letošní šichta byla fakt náročná.“
„Kolik jste toho snědli?“ Chtěl vědět Václav.
„Hele, co jsme našli. Teď bude útrum.“

Pustili jí do hrobu píseň, které nikdo nerozuměl.
Pan farář vedl krásnou řeč. O zlu novot, přistěhovalcích, milosti. O nebožce Katerině méně. Milovala, nedala děti, odešla, odkud přijela.
„A zlé preč!“
„Orodujzanás!“
O mrtvých jen dobře.

Pohřební hostiny bývají velkolepé. Obecní dům pojme celou Dolinu. Rodina se musí ukázat. Koláče, maso, jarní květiny, muzika a alkohol. Žádný půst.
Ženy spustily Avemaria. Šeptavé hovory vystřídal smích.
Nechala ma žena zpívali všichni. Při vzpomínkách falešný zpěv nevadí.
Tryzna končí na dně demižonů.
Žádný se nepobil. Nedělí se majetek, nejsou hádky.

V místnosti seděli dva smutní mužové. Pišta. A v rohu ten druhý.

„Vypadáte jako po flámu!“ pronese místo pozdravu. Pak se opraví: „Ne, vypadáte jako na flámu.“ Za roli rozhořčené Spravedlnosti by zasloužila Oskara.
„Pořád mi otloukáte o hlavu, že jste jen literární postava, že s reálnou A. V. Žekulinou nemáte nic společného a že kdyby mohla, nejspíš by mi za tenhle seriál pěkně vyčinila… Jenže jste při tom na něco zapomněla.“
„Poučíte mě?“
„Tak jako vy jste postava, jsem já jen modelová autorka. Avatar fungující výhradně v rámci drabblat. S tou skutečnou můžu mít společného hodně – nebo taky nic. Většinou fungujeme odděleně; ale o nemoc se se mnou nezapomene podělit nikdy!“

Zahajovací hostina byla v plném proudu. Nedalo by se říct, že by šlo o extrémně velký flám, ale nějaká dobrota a doušek řídkého piva se našel pro kohokoliv. Jednotka byla nakonec rozdělena na dvě: Velhartickou jízdu a Velhartické lvy (to je název pěších vojáků, ne hokejového klubu).
Ondřej už se seznámil s několika budoucími spolubojovníky. Byli to například Jan z Mokrosuk a Matěj z Mokrosuk, rodina vážně hodně zchudlých zemanů. (Nebo to tak alespoň tvrdili.) Matěj byl přibližně stejně starý jako Ondra, tak se sblížili docela rychle. Pak povětšinou sedláci, kterým loupežníci vyrabovali statky, ale hlavně Tomáš z Onoho Světa.

Měl sucho v ústech, hlava ho bolela a jen stěží si vzpomínal na předchozí noc. Společně s ostatními mladými branci se mu podařilo utéct z pevnosti do místní hospody, víno teklo proudem…
Když se dotknul boku, na prstech mu zůstala krev. Ano, došlo na rvačku, někdo vytáhl nůž… Pokud si pamatoval, nikdo nebyl vážně zraněný, ale branci prohráli.
Ta vzpomínka ho naplnila nepříčetným vztekem. On neprohrával. Ani se staršími a zkušenějšími, proti přesile, nikdy. Talent, říkali tomu někteří. Temnota, tak to nazýval velitel.
Už nikdy nebudu pít.
Muž, který si o mnoho let později říkal Laivo, tento slib nikdy neporušil.

"Pijete alkohol?"
"Už ne."
"A proč jste vlastně přestal pít?"
"Je mi 20, takže po maturáku. Nepamatuju si ho, ale z vyprávění to prý bylo 10 piv a flaška vodky. Ples byl v Brně, a probudil jsem se v Polsku."
"No to byl teda velký flám. Pokud nepočítám, že vám to poničilo ledviny, je to zhruba 3000 kcal, což je jako denní příjem sportovce, nebo fyzicky pracujícího člověka."
"Od té doby jsem abstinent, v hospodě to bylo přes 4000 korun + cesta z a do Polska."
"No vidíte, alkohol omezíme na minimum, bude to pro vás zdravější, a evidentně i levnější."

Je vois la vie en rose.

Jiskry posledního ohňostroje se spojily s tichou hladinou.
Fang a Roach dopíjeli zbytek rumu.
Olu, Archie a Jim se pohupovali v působivém propletenci.
Hlavní hvězda večera, dechberoucí Calypso, hlasitě chrápala s vyvrácenou hlavou.
Edward a Bonnet se vytratili už dávno, konečně, kurva.
Lucius a Pete byli stále ještě na palubě, ale všem by prokázali ohromnou službu, kdyby se konečně vytratili také.
Frenchie stále statečně drnkal na své struny a nespouštěl z něj oči.

Ještě jednu píseň! zvolalo pár velmi špatně artikulujících hlasů.

Dám vám ještě jednu, vy zasraný sráči.

Rodino.

Mon coeur qui bat.

Bylo to takové nepsané pravidlo.
Kdyby nic jiného, na ples SRPŠ se půjde, to by maminka prostě nepřenesla přes srdce. Ona, jedna z hlavních organizátorek, aby chyběla.
Tak jako skoro všechny ženy v ulici se ráno vydala do místní Hedy pro krásný účes, ze skříně vytáhla své fialkové brokátové šaty a okartáčovala tatínkovi oblek.
Bráška musel vyleštit střevíčky a lakýrky a já dostala úkoly v kolik musí špunti (ti mladší z nás) do hajan.
"A nezlobte, něco vám doneseme..." znělo zpoza zavíraných dveří.
Ráno na stole ležel balíček chlebíčků a veselé kloboučky.
Nedělní dopoledne jsme si na ples hráli my.