Angelika

„Představ si, Geralt dokáže zabít chiméru! Tři hlavy, křídla jako netopýr, ocas jak lodní lano! A já to celé zhudebnil ve strhující baladě,“ chvástá se Marigold.
„Chiméra… Vidina, která svádí poetickou mysl do propasti touhy. Přelud nedostižného ideálu. Angelika a její láska ke mně…“ zasní se básník Špína.
„Myslím, že jsi to nepochopil,“ ušklíbl se Marigold. „Ta přeludná chiméra mi málem ukousla hlavu.“
„Angelika umí vystrčit zoubky, pravda. Ale tak nebezpečná není…“
„Chiméry mého světa smrdí a zabíjí! Jedině zaklínači je dokáží zlikvidovat. Jenže zaklínačů ubývá…“
„Tvoje chiméra žere lidi. Moje chiméra žere duši. To je vlastně horší…“ povzdychne si.

„Krásná róba.“
„Díky. Tvoje taky. Nezvyklá.“
„Myslíš zřejmě příliš vyzývavá,“ zamrkala Margaery potutelně.
„No… vlastně ano,“ rozhodila Angelika ruce. „U nás by neprošla. Králi by nevadila, samozřejmě. Ale církev má pořád velkou moc.“
„Náš král si z církve nic nedělá. A já si ho potřebuju omotat kolem prstu,“ přiznala bezostyšně.
„Ludvík by po mně toužil, i kdybych chodila v pytli,“ obrátila Angelika oči v sloup. „Tolik ženských srdcí zlomil, náš slavný Král Slunce. Ale mě nedostane!“
„Já se za Joffreyho provdám. Je to samolibý sadistický pitomec, ale budu královna.“
„Joffrey…“ povzdechla si Angelika a v očích se jí objevily slzy.

Všechny fikční světy jsou snad v pořádku, zrekapitulovala si Hermiona. Zbývá zajistit, aby Ludvík XIV. byl i nadále Králem slunce a jeho bratr osinou v zadku.

Našla dvůr veselící se ve Versailles a Angeliku jako jeho nedílnou součást. Král jí právě udělil právo taburetu!
V Paříži ještě bublala revolta, ale zajímavějším tématem byla móda.

Historie si vždycky najde cestu a příběhy tíhnou k tomu, aby se odehrávaly stejně, usoudila Hermiona.
Škoda, že sis tohle nemyslela u Gluma, zašeptal pokušitelský hlásek, který se, snad pod vlivem Tobiáše a Toho druhého, začal projevovat jako svébytná osobnost.
To je úplně jiná kapitola! zasyčela.

Po mrznutí v Anduině si zasloužím trochu pohodlí, řekla si Hermiona a pominula, že se potápění mohla vyhnout, kdyby se na začátku zamyslela.
Rozhodla se vrátit do Paříže Ludvíka XIV., zjistit, co se stalo po zmizení Básníka Špíny, a třeba si popovídat s Angelikou.
Přistála uprostřed pouličních bojů. Město povstalo, král s celým dvorem byl nucen uprchnout. Králova bratra dav málem lynčoval.

Básník Špína poslechl, odešel a zachránil si život. Byl ale přející, proto dal Paříži jméno hlavního vraha.

Ups, to se nepovedlo, zaúpěla. A místo klábosení s Markýzou andělů musela vymyslet, jak zařídit, aby nedošlo ke změně historických událostí.

„Sotva jsem zakotvil a už mě vyháníš?“ táže se a zřejmě ho to trápí.
Hermionu trápí, že nedokázala přesvědčit Angeliku, a proto musela sama pod Mnoholičným lektvarem zaujmout její místo. Básník Špína nic netuší. Nesmí. Jejím úkolem je přimět ho, aby se sbalil, vypadnul z Paříže a zachránil si život.
„Jsi přece vítr. Hned tu, hned tam. Vítr se nedrží v jednom přístavu, poletuje, čeří vlny,“ improvizuje a doufá, že zní jako Markýza andělů.
„Používáš proti mně mé vlastní argumenty, chytré,“ usmál se, ale v koutcích očí měl stále smutek. „Víc se neuvidíme, že?“
„To… nezávisí na mně,“ zakoktala se.

„Pane, mužové z našeho rodu nepláčí,“ zatrylkovala markýza du Plessis-Belliere směrem ke svému synovi.
„Ale paní markýzo,“ namítl vychovatel.
„Stromek se má ohýbat, dokud je mladý,“ přerušila ho přísně Angelika.
„Ohýbaný stromek bude mít křivý kmen,“ poznamenal vychovatel.
„Nevídáno,“ našpulila markýza rty. „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Víc děr, víc syslů. Víc hlav, víc smyslů.“
„Mnoho psů, zajícova smrt,“ pronesl sluha, aniž hnul brvou. Markýza ho neuznala za hodna pohledu. Při každé příležitosti ji fixíroval a jí to bylo nepříjemné, aspoň to tvrdila svým známým.
„Je to nadaný hoch. Umí krásně bruslit, počkejte v zimě.“

Nad Rescatorovou lodí se vždycky snášel oblak smutku. Kapitán lodi a obávaný pirát neustále smutnil pro svou ženu, která zůstala ve Francii, zatímco on byl nucen odejít do ponižujícího vyhnanství.
Dnešek byl ale jiný.
Dnes to nebyl pouze Rescator, kdo se v slzách hroutil ve své kajutě.
Ráno došlo v podpalubí k nehodě, při níž se ze sudů vylil všechen rum. Najednou jakoby na lodi skončil všechen život. Námořníci naříkali, bědovali, kleli.
„No tak chlapi, je to jenom rum.“ snažil se své muže uchlácholit kapitán. „Přece se nesesypete kvůli trošce chlastu.“
Ale nic nepomohlo. Rum byl jejich krev, jejich slzy.

Sedmnácté století, nepřístupné pro děti,
v kulisách Francie blonďatá kráska,
z kláštera vedla ji mladistvá láska.
Kulhavý stařík jí do lože leze,
povinnost manželská má svoje meze.
Odsoudí ho na hranici, že prý kouzly vládne,
ona zatím omotat si krále hravě zvládne.
V harému je konkubínou, ze všeho se vymotá,
filmové i knižní verzi vládne její nahota.
Dokonalé ženské tělo, křivky Afrodity,
každý chlap z ní brzo blbne, hned je láskou zpitý.
Ameriku dobývají i francouzské tituly,
Angelika je furt krásná, Jofrey stařec odulý.
Anne Golon o tom mlčí, v podsvětí se propírá,
že ve stáří na syfilis Angelika umírá.