DMD č. 12 pro 12. 4. 2024. Téma: Poslední vlak domů

"Jsou příběhy psány podle našich životů nebo životy jsou řízeny napsanými příběhy? Jsem autorem nebo jeho postavou? Pokud je naše cesta vedena osudem pera, je náš osud už zapečeťen nebo dokáži přepsat poslední řádky? Jestliže jsem postavou, mohu potkat autora, toho, kdo mě stvořil? Jsou příběhy skutečné nebo jen zrcadlem něčí fantazie? Kdo jsem? Poznám to? Hrdina, vedlejší postava, záporák nebo autor?" obrys tučňáka v zamyšlení se odrážel od hladiny čírého jezírka pod hvězdnou oblohou. V dáli skočila ryba.
"Já..." začala tajemná postava.
"Najdi správnou knihu. Poslední knihu, která ti dá odpoveď. Poslední vlak domů. Pospěš, abys navždy nezůstala tučňákem."

"Kde seš?" zívla Líza a rozlepila oko. "Kolik je hodin?"
Bylo půl třetí.
"Co se stalo?" zpovídala Ivana dál.
"Ujelo mi metro," počal vysvětlovat. "Takže jsem nestih poslední autobus."
"A jak ses dostal domů?"
"Ve tři čtvrtě na jednu jede vlak z Braníka."
"Tys jel vlakem? Na Bobříš? Vlakem?"
"Jo," konstatoval Ivan. "Ze začátku to bylo dobrý, pár lidí jelo do Vranýho a do Mníšku, ale pak jsem tam zůstal sám jenom s tím chlapem."
"S jakým chlapem?"
"S chlapem, co se mě nad zvětralým lahváčem pokoušel přesvědčit, že je můj anděl strážnej," vydechl Ivan. "Příště si radši zaplatím Ubera."

Briwal se na terase připojil k Maile.
„Otec zítra dovolí tvé matce, aby se vrátila na vaše panství na pláně. Můžu zařídit, abys mohla odjet s ní.“
Ani na něj nepohlédla. „Ne.“
„Tohle je dost možná poslední příležitost. Brzo ti bude šestnáct, začne s tebou mít plány a já už ho nezastavím. Jeď s ní, zachraň se.“
Otočila se k němu a oheň v jejích očích mu připomněl jejího bratra. „Kdo zachrání tebe?“
Kdyby nebylo v sázce tolik, zasmál by se. „Já se o sebe postarám.“
„Zůstanu. Pomůžu ti, jak budu moct. Jestli někdo dostane bratra domů, budeš to ty.“

"Pojedu s tebou, pár dní ti mohu pomoct."

"Ne, máš tu práci, věnuj se jí. Zvládnu to. Vrátím matce to, co ona mi dala v dětství."

"Nemůžeš jet o něco později?"

"Je to poslední vlak, potom jsou na rok výluky. A v autobuse mi není dobře."

"Dobrá, opatruj se a piš, miláčku."

...

Stála v hale vlakového nádraží, po chvíli přesunula k pokladnám. Požádala o lístek do určité destinace. Po vydání nastoupila do vlaku. Během chvilky vyrazili.

Poslední pohled na město, ve kterém několik let žila, teď musí pryč. A kam? Pomoci své nemocné matce. Bratr nemohl. Pracovní vytížení. Workoholik. Kretén.

Asi po hodině to Dadita vzdali.
Posadili se do zastrčeného koutu stanice, bolavou nohu nataženou před sebe. Na komunikátoru jim naskakovala zpráva za zprávou - ostatní zrovna gravivlak vezl k jejich novému domovu, jen jim se podařilo na poslední chvilku zakopnout, o vteřinu se opozdit…
Vlak jim zavřel dveře před nosem.
A další byl v plánu až někdy nad ránem.
Zavřeli oči. Klony byly trénované spát i na horších místech.
“Sedět můžeš v kantýně.” Hlas byl filtrovaný přes přilbu. “Za tohle je paragraf o potulce.”
A nebo mohli celou noc prochodit. Neměli ani kredit a na celé stanici nebyla jediná lavička.

Heidi a Rosa se opíraly o zábradlí platformy a užívaly si všemi smysly. Hučení vodopádu, vůni bláta, červené odlesky hřbetů ryb spěchajících domů, i ty komáry. Kdo ví, jestli se sem ještě někdy v životě podívají.
"Das ist ja eine tolle Sache, dieser Fischzug," řekla Rosa zasněně. "Ein echtes Geheimnis der Natur."
Heidi zvedla obočí. "Fischzug? Das sagt man doch nicht, neeeei... Man kann Vogelzug sagen, aber bei Fische? Ich meine, das ist nur eine... Lachswanderung, gel?"
"Isch doch dumm," odvětila Rosa. "Wenn die Vögel einen Zug haben können, warum nicht die Lachse."
Vyčerpaní lososi o téhle nespravedlnosti naštěstí netušili.

Hodinová ručička se pomalu sunula kupředu. Tik, tok. Tik, tok.
Posledních pět minut. Zaparkoval vozík, zhasl a zamkl. V šatně ze sebe shodil modráky a navlékl civil. Tik, tok. Udeřila celá. Dveře klaply a o minutu později už seděl v trolejbusu. Domů to má přes město čtyřicet minut.
Civil jde dolů, následuje rychlá sprcha. Potom vyprázdnit lednici, vypnout vodu a zavřít okna. Na židli má narovnané oblečení v odstínech zelené. Ve spěchu se obléká, čas letí. Tik, tok. V koutě na něj čeká nabalená krosna.
Na nádraží je to kousek a poslední páteční vlak na Vysočinu už čeká na peronu.

„Jak se dnes cítíte pane Bingu?“
Tohle byla ta milá sestřička, někdy se neudržel a oslovil ji Flope.
„Už to není co to bývalo,“ usmál se na ni.
„Málo návštěv?“
Přikývl. Syn tu byl včera, každý den to nezvládal.
Kamarádi… Dlouho na ně nemyslel.
Pando umřel v autě ještě před třicítkou.
Coco kvůli tuctu vnoučat neměla čas.
A Sula… no, řekli si ošklivé věci. Teď už se neusmíří.
„Naštěstí mám na co vzpomínat,“ zasmál se.
Tenkrát ve školce.
„Zastavte ten vlak!“ zazpíval, „Já musím na záchod se hnát! Ču-ču-ču-čůrat!“
Sestra se zasmála s ním.
Hadička se naposledy naplnila močí.
A pak byl konec.

Nestačil mu vlastní dech,
pot mu stékal po zádech.
O půlnoci na zápraží,
v poledne už na nádraží.
Co se stalo v mezičase,
jeho vlastní bratr, prase,
zatlačit tu vzpomínku.
Chce myslet na maminku.
Ne však, když se rozloučili,
v mysli loví lepší chvíli.
Mysl je však roztřesená,
víc než Petrova kolena.
Uklidni se okamžitě,
nejsi žádný malý dítě.
Tohle nedáš v mátohách,
pevně stojíš na nohách!
Soustřeď se na tuhle chvíli,
jsi přece už skoro v cíli.

Vlak mezitím přijíždí...

A tak krátce po poledni,
chytl vlak, snad už poslední.
Nevěděl, že jede domů.
Prostě chtěl pryč, na svobodu.

Všechny peníze jsem dal za lístek. Teď sedím v přeplněném vagonu. Místa je minimum. Trochu to tu páchne, ale už skoro nevnímám ten těžký vzduch. Co bych si stěžoval, vždyť jsem měl jen na třetí třídu. Hlavně, že jedu. Vedle mne skleslá žena má odevzdaně sepnuté ruce. To já sedím zpříma, tváří v tvář beznaději, vstříc problémům. Vpravo ode mne snacha s vnukem. Ještě se mnou cestuje smutek a bezradnost. Pravidelný rytmus dunění kol se mi zabodává do hlavy jako všechny moje obavy. Cesta je dlouhá. Copak mi na jejím konci asi čeká? Poslední cesta domů, ze které není návratu.