DMD č. 12 pro 12. 4. 2024. Téma: Poslední vlak domů

Vaše Propastná Výsosti dr. Ing. Zmarchrobe,

úvodem bych rád vysvětlil prodlevu s odevzdáním: dostal jsem nečekaně naléhavý úkol od hlubšího vedení.
Pokud jde o mého pacienta, stereotyp se zde nabízí sám. Padesátník, kvůli špatným zkušenostem nedůvěřivý vůči cizímu a novému. Nikdy nic nedostal zadarmo, rozčilují ho proto řeči, jak to teď mladí mají "mnohem těžší". Nemá vysokoškolské vzdělání a štve ho, když je kvůli tomu považován za méně inteligentního, protože rozhodně není hloupý.
Jeho převážně mladé, otitulované a progresivní okolí nebude těžké přesvědčit, že jde o zahořklého kostlivce, který by se měl vrátit do prehistorie, kam patří.

S úctou Sporotoč

Nedělní večer před začátkem školního roku trávili společně v Krásnohůlkách.
„Posledních párr chvilek klidu,“ povzdechla si Olympa. „Ale stejně se těším, až studenty přřivítám.“
„Taky sem dycky šťastnej, dyž zase v Prasinkách na nádraží začnu svolávat prvňáky,“ souhlasil Hagrid.
„Víš, že přříliš nechápu, prroč musí u vás všichni studenti, i ti, co třřeba bydlí ve Skotsku, přřijet nejdřříve do Londýna a pak vlastně nazpátek?“
„To je takovej… eee… symbol. Von jim začne ouplně novej život. Bradavice sou jejich druhej domov. A ve vlaku maj trochu času si na to zvyknout. Mrňata, co jedou poprvý, i sedmáci, co se vracej naposled.“

V divadle na opeře potkat francouzské župany, to bylo něco.
Potom se odvážili smát se komedii, až si herci kladli ruku na srdce a orchestřiště samou láskou vyneslo dirigenta ke stropu. Zato trubka potřebovala stupátko.
Koupili jsme si na báru cukroví s čokoládou, když jsem šla na záchod, chtělo se mi zvracet.
V černé sukni plazila jsem se po sametovém opěrátku, usínala jsem, druhé dějství mě nutilo přemýšlet o cestě domu. Stihnu ho, můj poslední vlak.
A i kdyby ne, je to cena za kulturní život. Je drahý, ten život.
Tolik operu nemusím, ale asi je důležité ji zažít, občas.

Když dávali rozum zřejmě ošklivě se sekl,
že zrovinka šilhal hlady, o banán si řekl.

Pak nakoupil zodpovědně dost balonků s čudlíkem,
aby mohl lovit ženy prost problémů s dudlíkem.

Oháknutý, vyvoněný kultivoval tělo,
naneštěstí i poslední Pendolino jelo.

Když netrefil z Prahy domů, musel pro něj bratříček,
od té doby zná jen jedno - gamblení - svůj koníček.

Zkoušel řadu zaměstnání, všude dostal padáček,
maminka ho přesto hájí, "měl to těžké, chudáček".

Často trpěl chorobami."

"Však už brzo zkapu, mami".

Investicí do BTC prošustroval úspory,
ona jej však podporuje okolnostem navzdory.

"Hlavně, že se dobře cítí"...

obzvláště s tou holou řití.

Naposledy si užíval jízdu bradavickým expresem, zatímco mířili do Londýna.
Zkoušky dospělosti byly za nimi, až nyní mělo začít opravdové dobrodružství.
Lily s Jamesem se vytratili do soukromí, Petr na chodbě laškoval s Dorcas a Náměsíčník se na něj ze sedačky odnaproti melancholicky usmíval.
Sirius se v těch oříškových očích utápěl celou věčnost. Svírala ho úzkost při pomyšlení, že nebude Remuse vídat denně. Probouzet se ve stejné místnosti, trávit s ním úplňky v Chroptící chýši, smát se při každé hloupé příležitosti.
Dospělost znamenala stát na nohou. Být konečně zodpovědný. Ale taky uvědomění, že být zamilovaný do nejlepšího kamaráda, je průser.

1941, Londýn

Detektiv inspektor Charles Whiteman se ve svém životě dokázal vzdát kde čeho. Víry svých předků. Mateřského jazyka. Ostatně i svého jména.
Jediné věci se nedokázal vzdát. Z naprosto nepochopitelných důvodů to byla Esther Jankovsky. Copatá holka s nevymáchanou kušnou ho chytila za srdce natolik, že se raději vzdal kariéry, koupil dva lístky na vlak a slíbil dívence nový domov.
S kufrem v jedné a s drobnými prstíky v druhé ruce vyrazil na nádraží těsně před tím, než se nad Londýnem rozezněly sirény.
"To stihneme, neboj se," utěšoval ji, i když věděl, že z Londýna už žádným vlakem neodjedou.

Pátá kolej se courá po Prasinkách a my se couráme za nimi. Nikdy nevíš, kdy je něco divného napadne a my jsme tu jednou od toho, abychom to napravily.
Kromě toho courání po Prasinkách je ještě zábavnější než po Zapovězeném lese.
„Nelezte na tu trať, kdo vás má zachraňovat.“
Ignorují mě.
Závory se spouští, v ovzduší se objevují mnozí efektové a na trati se objevuje... létající vlak z Cesty do budoucnosti?
„Jdi ty, crossovere!“
Těsně před ním se zhmotní Hvězdná brána a vlak se propadne do jiné galaxie.
„Tos tomu pomohla, Gwen.“
„Já? Ne.“
„Mno. Teď už se domů nedostanou!“

Srst se mu leskla jako ocel meče. Hřívu i ohon rozčesané, sedlo z černé kůže. Kardinál se vyhoupl do sedla a pak bez ohlédnutí pobídl koně. Jeho rudý plášť za ním vlál jako velká netopýří křídla. Kůn sám byl jako ocelový. Jako výjev z pekla.
Jeho muži se hnali v jeho patách, nikdo mu však nestačil. Jako by šedák neměl pod kůží kosti a svaly ale jakýsi podivný da Vinciho stroj.
Konečně se před ním ukázaly brány Paříže.
Projel je bez zastavení.
Mušketýrská kasárna.
Athos ho nezadržel.
Rozrazil dveře.
Vrazil dovnitř.
"Žijete!"
"Mizerný střelec,"ušklíbl se kapitán.
Nepraštil ho.
Objal.

Zadýchaní doběhli Mael a Robal poslední spoj dne směrem k bydlišti.
"Máme osm docela solidních songů. Tři další, pokud to vydržej ty tvoje škopky. Dva Gazen pořádně nezná, ale nějak se chytí podle zbytku. Pak tu jsou ty čtyři, co je pořádně nezná Aira, a tu Koltirskou noc, tu zas neznám já," nervuje se Mael.
"Třeba nás ještě něco napadne."
"Třeba ne. A stále není jasný kdo bude zpívat."
"Možná potřebuješ trochu vyklidnit. Mám nějaký jointíky od Gazena, vem si dva nebo radši tři."
Mael vzal a rovnou jeden odpálil.
"Vole, nemyslel jsem hned," řve Robal do jekotu požárního alarmu.

Byla zima. Kamarádka přijela za mnou do Brna, že má toho svého na vojně v Podivíně, jestli bych ji nedoprovodila.
Na posádce nám zapůjčili vojína a my seděli v hospůdce, kde dvě zamilované hrdličky neodtrhly od sebe nejen oči tak dlouho, až...
Až nám ujel vlak.
Chytit stopa v zimě, kde nikdo nejede, nelze.
Prošly jsme se mrazivou nocí minimálně 12 km do příští vlakové stanice, kde měli aspoň otevřenou čekárnu a počkaly na ten první.
A víte co?
Ujel mi ještě jednou. V létě, s bandou kluků, co chtěli na Kerny.
A víte co?
Znovu 12 kilometrů měsíční nocí...