DMD č. 12 pro 12. 4. 2024. Téma: Poslední vlak domů

Hádky v nočním vlaku se vedou proto, abys neusnul a neprojel svoji stanici. Někdo tvrdí, že život je vlak, jiný, že je to perón. Někdo říká, že cesta je volná, jiný, že je nekvalitní kolej. Někdo tvrdí, že jsme strojvedoucí, jiný, že cestující. Jedni říkají že máme volnost řídit tam, kam se nám bude chtít, jiní, že dřív nebo později budeme muset vystoupit. Jedni tvrdí, že máme před sebou hodně let, jiní odpovídají, že záleží na ceně lístku. Kam chceme, tam jedem, a můžeme i odbočit! Projedeme jen tam, kde leží koleje! Nakonec vystoupí oba a vlak pojede svojí cestou.

Na posledním školním výletu je něco smutně krásného. Melancholično však naruší dozorující učitelky. Objednají pro výpravu - která toho rána trpí různými stadii kocoviny, jak ony dobře vědí - míchaná vajíčka.
Tohle je vyhlášení války. S prázdnými žaludky, které při pohledu na talíře nažloutlé kejdy dělají kotrmelec, táhneme na poslední vlak domů. Učitelky moc nemluví, taky jim po včerejší lahvince není nejlíp (a neví že my víme).
Vlak se rozjíždí a s ním soukolí pomsty. Napříč vagóny se ponese bojová píseň ve zdraví ohrožujících decibelech, stále dokola:

Jede jede mašinka,
Kouří se jí z komínka,
Jede jede do dáli,
Studenti sou vožralí

Po všechny dny, celou cestu, byl špatným společníkem. Kdyby mu nebránilo jeho dobré vychování, dávno by ho poslal ke všem čertům. Ale to, co provedl dnes, to se prominout nedalo. To bylo skutečne na pěst, jak se říká.

Ovšemže jen v nižších třídách, takže gentleman něco takového vyslovit nemůže, ale konat, to je něco jiného.

Direkt do brady byl přesný a on vskutku pocítil malé zadostiučinění. Když se náležitě upravil a dorazili na nádraží, zjistil, že přišli pozdě. Poslední vlak odjel před pěti minutami.

Jaký to nepoměr, sto patnáct tisíc a dvě stě minut oproti pouhým pěti!

Inu, toť osud.

S jazykem na vestě se vklínil do zavírajících se dveří, padl na schůdky a pokoušel se vydýchat. Pak už to ale vážně nešlo vydržet. Vykročil a zoufale se snažil nekřížit nohy za chůze.
Toaleta je mimo provoz, použijte prosíme toaletu na druhém konci, přečetl si na inkriminovaných dveřích.
Se stejným nápisem se setkal ve všech osmnácti zatracených vagonech. Kdyby to nebyl poslední spoj toho dne, nejspíš by prostě vyskočil z okna. A nebyl sám. Večerní vlak do Birminghamu zachvátila panika.
Jen průvodčí zasněně sledoval ten cvrkot a myslel na to, že jakkoli své Bentley miluje nadevše, tohle stálo za to.

Dorian zadumaně sledoval loď, vyplouvající z přístavu. Kampak asi míří… Možná by se s ní dostal domů. Zatřásl hlavou, aby zahnal podivný pocit, který se ho poslední dobou zmocňoval. Necítil se tu dobře, mezi všemi těmi ženami. Jejich moc ho děsila. A když se všechny sešly, měl pocit, že ve vzduchu je tolik napětí, že stačí jedna malá jiskérka a celá Akademie vyletí do povětří.
Ještě jednou se toužebně podíval za lodí, mizející v dáli, a odvrátil se od okna.

Neudělal ani pár kroků, když do komnaty vtrhla Amélie.
„Nemůžu najít Rózu a Filippu. Nikde nejsou. Nevíš, kam mohly jít?“

Pět kilometrů trvá člověku hodinu. Gepardovi méně než deset minut. Ještě se neproměňuji. Magie se dá stopovat. První kilometr půjdu po svých. Aspoň bude čas v klidu přemýšlet. Potřebuji to jako sůl.
Doufám, že mi vlak neujede před nosem. Nemůžu kouknout na jízdní řád. Mobily se stopují ještě snadněji než magie.
Na příjezdovou cestu zabočí tyrkysový Hyundai. Takový má Sabina. Ještě v pátek jsme si lámaly hlavu nad blbým daňovým přiznáním a plkaly o chlapech. Život umí jít do prdele pěkně rychle.
Natáhnu si kapuci, vrazím ruce do kapes a pohled do dáli.
Auto projede kolem mě a přibrzdí.
„Noro?“

Na seřadišti dostavníků vládl obvyklý ruch. Lidé spěchali, prodavači pokřikovali, vozkové kleli, koně frkali. Hned vedle bylo tržiště, takže už tak přelidněný prostor ucpávaly i formanské vozy.
Toto se opíral o stěnu celnice. Vždy sem chodil, když nemohl vydržet prázdnotu, která mu v hlavě nahradila vzpomínky na celý život. S pravděpodobnou šedesátkou na krku to musel být slušný příběh! Existuje někde žena, která na něj toužebně vzpomíná? Vezme ho nakonec některý dostavník domů?
V duchu zaklel. Proč tu stojí jako ubrečené děcko? Tím ničemu nepomůže.
Vrátil se k práci. Snažil se utopit myšlenky ve žhavém železe.
A vykoval dýku. Zase.

Krásný jarní den, vlak jede rozkvetlou krajinou, cestující se kochají pohledem z oken. Najednou vlak zastaví.
„Co se děje?” ptají se cestující, když se konečně ve vagoně objeví osoba v železničářské uniformě.
„Na kolejích stojí kráva,” zní odpověď průvodčího.
I odeženou tedy pasažéři a osádka společnými silami krávu a jedou dál. Za chvíli však vlak stojí znovu. A opět kráva!
Když se to opakuje pošesté, ozve se při odhánění jeden z pasažérů: „Propána, takhle nestihnu ve Veselí poslední vlak domů, to se tu potuluje tolik krav?”
„Ani ne,” říká strojvedoucí, „to je pořád ta stejná. Už jsme ji zase dohnali.”

Usínal špatně a dlouho. Ruce ho bolely, myšlenky se stáčely v podivuhodných obrazcích. Lék od bratra Guye nechal stát bez povšimnutí. Nepotřeboval to. Nebyl nemocný. Samozřejmě že nebyl!
Jen ten sen, co se mu zdál, když konečně zhroucené tělo přemohlo vyčerpanou mysl, poněkud svědčil o opaku...

Vidí sám sebe běžet podivnou krajinou. Lidé, odění v barvy nejvzácnějších ptáků, budovy vyšší než minarety, kouř, hluk, prach.
Hrad z kovu a skla, jako zrcadlo mámení. Jeho odraz na něj mrkne.
Ohlušující zahoukání. Slovo AKKON, vyvedené černou tuší.
Ví, že tahle země je jeho.
V krajině kouzel je náhle klidný.
Brzy bude doma.

Fotbalové utkání na zmrzlém dvorku za dřevěnými baráky, úsměvy a červené tváře. Češi i Rusové si říkají bratři. Bojovníci proti těm Rudým.
Jenomže úsměvy brzy zmrznou stejně jako zem v únoru. Rudí vojáci přitáhnou a s nimi nové pořádky. Legionáři jsou nepohodlní. Začínají se šířit historky o zvěrstvech, která páchají. Z bratrů se stanou psi.
Bolševický komisař s českým jménem a ruskou manželkou, s rudou hvězdou na čapce a vážným výrazem na otylé tváři obchází české legionáře, jednoho po druhém obejde celý dělostřelecký pluk.
Zítra přijede vlak. Do Archangelsku. Všichni pojedete.
Kam.
Proč.
A co když ne.

Už nepřijede žádný.