DMD č. 12 pro 12. 4. 2024. Téma: Poslední vlak domů

Vypotáceli se z hotelu. Nevyspalí, unavení.
“Já snad mám halucinace,” protíral si oči Jousef. “Nevidím naše auto!”
“Ani nemůžeš,” odpověděla lakonicky Jindřiška. “Stálo tady. Je pryč.”
“Jak, pryč?”
“Vypadá to, že někdo nevydržel ten zpěv a ujel prvním, co mu padlo pod ruku.”
“Co budeme dělat?”

Než na policii a v půjčovně vše vyřídili, byl večer.
“Jak se dostaneme domů?” starala se Jindřiška. “Přespíme ještě jednu noc tady?”
“Zpátky do té mučírny už nejdu!”
Psi souhlasně štěkli.
Jousef zapátral v mobilu.
“Podle IDOS nám poslední vlak jede za čtvrt hodiny.”
“Tušíš, kde je tu nádraží?”
“Podle navigace pěšky třicet minut!”

Harry s Ronem a Hermionou bloudili po Zapovězeném lese, když hledali Ronova nového mazlíčka, hyperaktivní sovu Papušíka, kterého Ron prý 'jen nechal na chvíli proletět'.
"Fakt! Jen jsem ho pustil z klece," fňukal Ron.
Hermiona se na Rona naštvaně podívala a řekla: "Doufám, že ho najdeme rychle, abychom tu nezůstali přes letní prázdniny. To bych nerada."

Najednou něco na Rona spadlo ze stromu. Ron vykřikl a začal vyvádět, ať mu tu věc Hermiona s Harrym sundají. Hermiona si povzdychla: "Rone, to je přece Papušík," a pobídla své kamarády: "Rychle na nádraží do Prasinek. Ať stihneme poslední vlak domů do Londýna."

Horké kapky krve tiše ťukají o kamennou podlahu, kap, kap, zvláštní, že jsou v okolním hluku slyšet tak zřetelně, jako tikání neodbytných hodin, slévají se nejprve v tenký pramínek, pak přijde splav, červené řečiště si razí cestu dál a dál, bublavá říčka obklopí rozkřáplý skleněný stojánek s drahocenným zlatým vláčkem, maličkou lokomotivu čísi noha bezohledně rozšlápla, už není pomoci, všechno je zničené, nic se nenapraví, odlomený vagónek se topí v krvavém jezeře, zvolna se zanořuje pod hladinu, Elvíra široce rozevírá oči, ale rozezná už jen zlatou šmouhu uprostřed rudých vln, obraz se zamlžuje a zatmívá, a pak už nevidí nic.

Zdánlivě nedbale vedla Skřivánka k jihovýchodu. Za obzorem tušila soustroví táhnoucí se v dlouhém oblouku daleko k jihu. Držela se v uctivé vzdálenosti. Nechtěla riskovat, že je vrtošivý vítr nažene na mělčinu nebo na korálové utesy číhající jen pár stop pod hladinou.

S nápadem spustit čluny a trochu si zarybařit, přišel bocman. Frances souhlasila. Brzy se za Skřivánkem ve vleku táhla šňůra člunů. Velením pověřila pana Miltona. Usoudila, že mladíkovi trocha rozptýlení jen prospěje.

Už se stmívalo, když Milton s posledním člunem přirazil k boku lodi.
"Přivezli jsme vám večeři!" halasil.
Ztichl, když na zádi spatřil nesouhlasný obličej prvního důstojníka.

Noční nádraží v Brně. Nedá se popsat, musí se zažít. V pátek bylo plné lidí, odjíždějících na víkend za známými, na párty, na tahy. Potkala jsem partu mladých mužů, z nichž jeden z nich měl na hlavě masku holuba. Jeli, jak jsem pochopila, na holubovu rozlučku se svobodou.
Což potkat holuba, to je sranda. Bohužel potkat tam partu podivných existencí – špinavých, s flaškou v ruce – to je jiný kalibr. Přes den vysedávali v podchodu, na noc se sunou do tepla.

Očima popoháním ručičky hodin.
23:00.
Poslední vlak mi jede ve 23:04.
Nikdo by nevěřil, jak dlouhé mohou být čtyři minuty.

Plíce mi pomalu vypovídaly poslušnost a přesto jsem jestě přidal. Proti mě bylo město plné lidí, aut, cyklistů, kterým patří speciální kruh v Pekle, a chodců. Ti poslední se pletli úplně všude.
Nadhodil jsem vak na rameni a znova zrychlil. Kolem mě prosvištěl muž na kole s vražedným pohledem pumového atentátníka, ale jeho batoh s velkým logem přepravní společnosti orientující se na jídlo spíše mluvil o jiném než sebevražedném poslání.
Konečně nádraží.

Schody nahoru a dolů.

Ještě zrychlit.

Přeskočil jsem zábradlí, vyhnul se matce se čtyřmi potomky a běžel dál.

Poslední vlak směr Akkon.

Na základnu.

Tam je srdce.

Důmů.

„Tohle je sakra velká věc,“ shrne Běs. „Proč jste nepřišli za námi?“
Upiju instantní kafe bez chuti. „Ty se taky nechceš vrátit na ústředí.“
„Úřad odstavil celou jednotku. Jachi – moje kolegyně – se dověděla o anonymním tipu na podezřelou aktivitu pod vedením jedné z dvaceti nejmocnějších mágů Evropy. Šli jsme tam na vlastní pěst, ale nikdy by mě nenapadlo, že to skončí takhle.“
Lovců mi opravdu líto není. Dopiju kafe. „S vysokými hrami velemágů nechci mít nic společného. To si vyřešte mezi sebou. Teď s dovolením odejdu na nádraží.“
„Posluž si. Je pět kilometrů daleko a vlak jede každé dvě hodiny.“