DMD č. 24 pro 24. 4. 2024. Téma: Vrána k vráně sedá

"Promiňte."

Zvedla jsem oči od knížky. Mé obočí vylétlo vzhůru, když jsem si nově příchozího prohlédla. Vysoký, štíhlý, vlasy jak havraní křídla, oči, v nichž by se nejedna zhlídla...

"Ano?"

"Vypadá to, že můj havran se chce přátelit s vaším," ukázal na ptačí páreček. Krákali na sebe, ale neznělo to nepřátelsky, právě naopak. Jen abychom za chvíli neměli mladé...

"Víte, co se říká. Vrána k vráně sedá."

"Jsou to havrani."

"Detaily."

Bez vyzvání si přisedl na mou lavičku. "Jsem Sen," představil se.

"Amy. A myslím, že naši havrani se právě políbili. Tedy, ťukají o sebe zobáky."

"To mě vůbec nepřekvapuje."

"Can I have this dance?" asked Aziraphale.
Reality seemingly shifted when Crowley looked at him.
Only Aziraphale could be thinking about dancing right now!
What was he thinking?
Crowley wasn't sure. But he also couldn't refuse.
Right at that moment, they heard something ominous.
Old trees were also dancing. And there were hundreds of crows sitting in their crowns.
Wind changed into a tornado and took his Angel away.
"Crowley, wake up!" Aziraphale shouted.
Rational thoughts were slowly crawling into Crowley's brain.
"Oh, no," he mumbled.
Was it a premonition? He grabbed Aziraphale's hand. His Angel is not going anywhere.

Drazí pokušitelé Sporotoči, Jeduzábel, Pochlívníku a Mrvosilo,

zdánlivě nelogicky se dnes zaměřím na význam výběru správné společnosti pro vaše pacienty. Ano, vím, že jsem opakovaně zdůrazňoval potřebu vrážet mezi pacienty klíny. Nicméně jistý typ soudržnosti se našim záměrům hodí. Mnoho vynikajících zločinů bylo spácháno pod vlivem společenství. Nejde však jen o staré známé hecování. Ještě lepší je "když to neuděláš, nepatříš k Nám" nebo "celá parta to dělá, takže to musí být v pořádku".
Ovšem aby to takto fungovalo, je třeba našeho povzbuzení. Nestačí spoléhat, že rovný rovného si hledá. Musíte je k sobě sami vhodně usazovat.

Váš konzultant Zmarchrob

Sedla si ke mně
ani nevěděla kdo jsem
sedla si ke mně
šla přímo za nosem
seděla vedle mě a víc si nepamatuju
seděla vedle mě a dál to rozvádět už nebudu
byly jsme jiné
byly jsme stejné
přátelství vzniklo neochvějné
bez ní prostě nejsem celá
jako bych upadlou končetinu měla
a když jsme spolu chcípám smíchy
výlet s námi není tichý
posedáváme
cestujeme
i když už dál nemůžeme
jsme tu pro sebe
a až půjdem do nebe
nebe už nebude stejné
budou tam dvě krávy
popíjet u stolku šálek kávy
a plánovat další inkarnaci
vlítnem na to jako draci

Zacvičování bažantů má svá úskalí. Pohled z kabiny je úplně jiný, když sedíte na skříňce s hasičáky u dveří. Z tohohle úhlu se někdy situace zdají nebezpečnější. (Podobně jako z místa spolujezdce v autě.) O to většího ale dáváte bacha, víc si všímáte. A taky jste unavenější.
S Jáchymem už jsme zatahovali. Slunce stálo nízko a oslňovalo. Všiml jsem si dřív než on, nic jsem však neřekl. Ozvala se tlumená rána a do vzduchu vyletěla oblaka peří.
„Krutibrko, to byly vrány! Seděly na kolejnici!“
„Teď už je z nich sekaná.“
„Měl jsem brzdit?“
„Ptákovina. Dokud to nejsou lidi, tak cajk.“

„Je to vůbec divný,“ podotknu, studujíc dnešní rozvrh, „že v Bradavicích nemají obecný předměty. Třeba matematiku.“
„Nevadí,“ povídá San, „já matice nikdy moc nedala. A potřebovala jsem ji?“
„Potřebovala,“ podotknu.
„Ale houby. I tak vidím, že jste jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet.“
„A která jseš pak ty?“ rejpne do ní Gwen.
„Já jsem nezúčastněný pozorovatel,“ vytáhne San tužku.
„Ne, vona je za třikrát šest. Za druhou vodmocninu třista štyriadvaceti, za...“ nedám se.
„To jsi spočítala z hlavy?“
„Jasně.“
„Tess, já mám takový podezření, jestli nejsi taky Havraspár.“
„To teda nejsem!“
A jestli náhodou jsem, tak co.

„Dnešní téma je docela hezké.“ Je deset večer, jsem unavená a na rameni mi sedí krysa, ale u Adelaidy se probudil nezdolný pedagogický optimismus. Žádné odkládání psaní na neděli! „Dává vám příležitost představit její politickou činnost.“
„Vrána vráně oči nevyklove, radši si spolu sednou a založí partaj. Ačkoli zrovna tihle krkavcovití nebyli žádní krkouni. Sesedli se v roce 1905 a chtěli postupnou demokratizaci impéria. Ve volbách 1917 získali bratru pět procent a hned v prosinci téhož roku je zakázali. Byli moc napravo, moc liberální, moc demokratičtí. Členkou jejich hejna byla i Adelaida Vladimirovna Žekulina, toliko váš předobraz. Jste spokojena?“
„Naprosto!“

Otravoval ho dlouho. Až když napsal Musíme si promluvit o Nině, zaujal Vojtěchovu pozornost.
Sešli se v místním pivovárku, poměrně pozdě. Prý dopékal zakázky.
O Nině nakonec nemluvili téměř vůbec, byla to jen záminka, vyjevilo se nakonec, záminka pro všetečnou ruku zajít až moc daleko. Na konci večera zašátrala pod sako na Vojtěchova bedra.
V přítmí liduprázdné ulice vrazil Danielovi ránu do zubů, poslal ho dřepnout přímo na chodník.
V lampě nad jejich hlavami zajiskřilo. Něco ve vesmíru se propojilo. Cukráře to neodradilo; Vojtěch to ještě nevěděl, ale oba mozky zalila opojná záplava serotoninu.
Každý chce hrát mocenské hry jinak.

Už jsem byl dost přesvědčenej, že to Aleš nebyl. Zkoušel jsem vytahat nějaký informace z Tondy, ale nebyla s nim řeč. Vypadal, že je mu to vlastně jedno, kdo ho vzal hasákem.
„Hele Tondo, ta tvoje je na tebe pořád naštvaná, co?“
Něco zabručel.
„Já se jí moc nedivim. Jestli to Aleš neudělal a ty ho v tom necháš…“
„A co mám jako dělat?“
„Aspoň mi něco o klukách řekni.“
„Aleš byl vždycky v pohodě, šikovnej a pracovitej. To Lukáš byl samej průšvih a Monika snad ještě víc, ty dva se potkat neměli, ale vrána k vráně sedá. Znáš to.“

Lydie je otřesená.
Kolega Kostelecký ji doprovodil domů, přestože to odmítala. Nakonec byla ráda, zase potkali Weissovku. Neviděla je. Teď už Lydie ví proč. Iluze! Mohlo ji to napadnout!
Přemýšlí, komu se svěří. Svěřit se někomu musí, ale Paulině ne a matce teprve ne.
Nakonec ji napadne teta Rossdorfová, matčina druhá sestřenice.

Napíše dopis, obratem dostane pozvání.
Salomena Marie Klára Rossdorfová z Rossdorfu vlastní děti nemá, možná i proto ji přijme jako dceru.
Dají si čaj.
Lydie ze sebe chrlí slova jedno přes druhé, pak už jen pláče.
„Podobné často přitahuje podobné,“ řekne jí vlídně teta. „Oba se vymykáte konvencím.“