Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Říká se, že přátelství, která navážete v dětství, jsou na celý život.
Sídliště je čerstvě dostavěné, na dětském hřišti se povalují železné špony a byty voní novotou a Primalexem. Začíná jaro, vítr se prohání po parkovišti, a mezi auty tu do mičudy kope tahle cizí holka.
"Ahoj," řeknu.
"Ahoj" odpoví.
Chvíli koukáme.
Projede kolem nás dýchavičná škodovka, z ní vystoupí tlustý chlap. Nový soused. Holka se zasměje: ta škůdka je fakt plečka.
Zasměju se taky.
Mičuda letí do louže. Bláto vycákne na souseda.
"Vy parchanti!"
Smějeme se a zdrháme. Sedáme si na popelnice.
Co dál?
"Půjdem na hřbitov? Jsou tam na hrobech legrační fotky lidí!"
"Super!"
NESOUTĚŽNÍ, tématicky navazuje na předchozí. Vrány k vranám sedají, i když jsou z opačných stran barikády. Takže nevylučuji, že to nejsou bílé vrány a černé ovce zároveň.
Odbavím dvouhlavou frontu na vytloukání telepatických pojistek a jdu si nalít sklenici vody. Co nevidět se otevře další portál. Sednu venku na lavici. Chci vidět portál zvenčí. Potřebuji na vzduch.
Portál se rozevře jako rána v prostoru. Do existence problikne silueta. Dvě. Žádná. Tři. Dva neznámé hlasy slité dohromady.
„Blanka Němcová“ „nevím“ „chci domů“
Tři lidé, dva hlasy…
Z domu vyběhne Sabina a vyjde Solnická.
„Kolegyně… došla si pro něj…“ Sabina popadne dech.
Solnická vyčaruje štít a řekne: „Můžete projít!“
Z portálu vyklopýtají dva lidé podpírající třetího.
Srdce mi vynechá jeden úder.
„Nejsme všichni zasraný devianti,“ řekne Němcová místo pozdravu.
Bojoval v nevyhlášené válce. Zlo se jako jedovatý had skrytě plazilo mlýnem; had s jediným nemrkajícím okem. Houstlo ve stínech, vylézalo ze spár mezi prkny v podlaze, vířilo v ledové vodě náhonu. V mistrově chvále, v Liškově předstíraném přátelství, jen lest a past.
Krabat skrýval své myšlenky i sny. Nebál se tolik o sebe, neděsil se hrobu na planině; strachoval se o kantorku. Mistr se nesmí, nesmí dozvědět!
Nejpozornější byl, když seděl v černé škole, v havraním kabátu mezi ostatními, vedle maličkého rozčepýřeného Loboše nebo Vítka s narudlým peřím. Jediné mistrovo slovo, jediné kouzlo mu neuniklo.
Tajné zbraně, věnované nepřítelem.
Co jste ode mě čekali? Není to úplně geniální využití tématu, ale jsou v mém fandomu a hanba by mě fackovala, pojmout to jinak.
Bílá labuť přisedl k Půl žluté tváři a podal mu kávu. Byla to dobrá káva.
Divili se, proč trávím večer u ohně zvědů.
"Protože nemůžu vystát to chvástání," vysvětlil jsem a ukázal k hloučku důstojníků.
Zvědové se smáli, když jim to Mitch Boyer přeložil, protože chvástání je i oblíbená indiánská kratochvíle. Jenomže oni se ješitně nevychloubají jako my. Vypráví fantastické historky.
Nevím, kdo přišel s tím, že nenávidíme rudochy. Já si pohrdání nechávám pro ty zatracené Iry a Němce. Póníové jsou mí přátelé. A tyhle Vrány... To oni pořád mluví o tom, jak porazíme jejich odvěké nepřátele Siouxe a Šejeny.
Ne, že bych neměla ráda hrdinské příběhy o Sedícím býkovi nebo Šíleném koni, ale nemůžu si pomoct, Hollywood je k jejich nepřátelům Vranám a Póníům velmi nespravedlivý (konečně, známe Tanec s vlky a Malého velkého muže).
A když jsme u toho opravování obecně oblíbených omylů - tam, kde leží Little Bighorn je indiánská zem... Jenomže nebyla statečného kmene Siouxů, ale statečného kmene Vraních indiánů. A víte co? Je jejich dodnes. Bojiště u Little Bighornu je největší atrakcí Rezervace národa Vran v Montaně.
Vrána k vráně sedá, čehož lze využít. Především vrány mají rády neloupané arašídy. Jsou moc velké na to, aby je jedli menší ptáci. Pro odpuzení veverek a jiných hlodavců přidejte kajenský pepř. Krmítko by mělo být vyvýšené a dělat dobře slyšitelný zvuk, aby bylo slyšet, kdy se doplňuje. Mohlo by být z plechu nebo laminátu. Naplňujte pravidelně a nešetřete na kvalitě. Až vám vrány začnou nosit předměty, pokládejte místo nich odměnu, a to přesně na stejné místo. Pokud začnou nosit peníze, můžete je začít odměňovat za ně s tím, že si musíte uvědomovat, že je budou zřejmě krást jiným lidem.
P.S:Použivejte dle libosti, ale počítejte s následky.
Motorová vrána se jmenuje Veana a pracuje v lednickém parku pro společnost Zayferus
Fyzika
Biologie
Jinak asi nic, protože na letových ukázkách se neloví ani živá kořist, ani diváci.
Jsem tu jediná vrána. Karančo, které chodí jako dinosaurus a vypadá jako papouch, je prý skoro sokol. Jo, sokol! Šahin už po mně jde. Nebezpečný protivník. Aerodynamický tvar, skoro čtyři sta metrů za sekundu při střemhlavém letu, sakra rychlé reflexy. Kličkuji, padám ve vzduchu (to pomáhá, setrvačností letí kus dál), až odpískají konec. Jedna nula pro mě. On dostane kus kuřete, já si znaveně sednu na zem.
"Hele, jsi vrána?" ptám se věci, vedle které jsem si sedla.
"Ne, Aktaban, terénní auto," odpovídá. "To víš, jdeme s dobou. Lov na vábítko zastaral. Sorry, jde po mně orel! Jsem liška!"
Schizofreniku!
Zayferus už v parku u zámku v Lednici o víkendech lítá! A ty letové ukázky opravdu stojí za to!
Sokol - neuvěřitelný pták, v střemhlavém letu mu bylo naměřeno 389 km/h a ještě stačil dole roztáhnout křídla! :)
Jinak výcvik na vábítko (ta věc, co s ní sokolník točí na šňůrce) je aplikace zákona skládání rychlostí - sokol musí vždy letět ZA vábítkem, to se rychlosti odečítají. Jak letí proti němu, rychlosti se sečtou a při srážce dostane obrovskou ránu do hlavy, která může být i fatální. Sokolník prostě musí mít srovnatelně dobrý postřeh s dravcem.
Aktabana si sokolníci pořídili proto, že dravci jsou chytří. Stará technika byla vzít naviják poháněný bicyklem, rozmístit po louce kladky, mezi nimi natáhnout šňůru a na konec atrapu zvířete (kožešina s kouskem masa). Jenže už při druhém opakování čekali dravci buď v cíli, nebo v zatáčkách, až k nim svačina doběhne. S autem si zasportují lépe. :D
Pod plání jsou temná místa. Živí se tam nedostanou.
Rameno vedle ramene, spár k spáru. Černé myšlenky jako černé peří. Životy ve smyčkách.
Bažina slov páchne, rozkládající se lži zalézají pod kůži.
Sklopené hlavy. Trvá, než probublají první slova. Vynořují ze z pamětí.
Ten, kdo má mladou generaci, získává budoucnost.
Humanita je vyjádřením hlouposti a zbabělosti.
Hlavní zásadou pro úspěch je trvalé a pravidelné používání násilí.
Stín ministra čehokoliv potěšeně zabručí. Vida, nejsme první. Fungovalo to i před sto lety.
Sára sebou trhne. Tohle si pamatuje. I když tenkrát byla malá holka.
Kdo se nepoučí z minulosti, zažije ji znova.
Zpátky k velikosti
Předchozí kapitola: Potíže růstu
Stmívalo se. Hagrid naposledy obcházel ohrady. Všude byl klid. Došel až k okraji Zapovězeného lesa a překvapeně se zastavil.
„Depak ses tady vzal? Tebe já neznám! A to vim ouplně vo všech, kerý tady žijou.“
Sáhl do kapsy a natáhl k malému roztomilému stvoření otevřenou dlaň s pamlskem. Tvoreček si jej jemně vzal. Pak kývnul hlavou na pozdrav, a rozběhl se mezi stromy. Tiše tam na něj čekalo několik elegantních zvířat. Bílé rohy jim stříbřil vycházející měsíc.
„Tak běž za svejma. Přišel si na návštěvu, co? Bodejť. Největší a nejkrásnější jednororožci bydlej přeci tady v Bradavicích. Depak asi přebejváš ty?“
Věnováno Apatyce a všem, které taky poctila podobná kouzelná návštěva.
Vrány se snaží pochopit příčiny úmrtí. Zvyšují tak vlastní šance na přežití.
Usedají v strmině, v suti klovou do rozkládajícího masa. Nejměkčí kousky už okousaly lišky. Lidští jsou nepoučitelní. Toto tělo je trouchnivější než skončilo tělo jeho ženy.
Nikdo se víc nedozví, před kým a proč utíkal. Proč Bôbari věděli, kdy přijde Mišo. Že střílel on, když oni nechtěli. A proč rozbité tělo Katy nedal do truhly, ale starému Bencúrovi.
Pištova smrt byla chtěná a zbytečná. Víc než Katina.
Kus tlejícího masa vzala nejstarší vrána do krátkého zobáku, nepozřela ho, letěla nad nekonečnými lesy a položila ho na okno novomanželů.
Vzduchem zašustilo peří. Temný pták naposledy zakroužil nad kopcem a přistál. Kovová konstrukce tiše zapraskala.
"Viděl jsem lidské příbytky srovnané se zemí. Vesnice, kde nezůstal kámen na kameni."
Druhý pták neslyšně dosedl po jeho boku. Upravil si křídla černá jako noc a zaklapal zobákem.
"Spatřil jsem sesuvy půdy. Celé kopce se utrhly a zamířily do údolí. Ohromné balvany se kutálely dolů. Za sebou nechaly prázdno a rozvalené zdi."
Do věže narazil poryv větru. Pohnula se a výhružně zaskřípala. Třetí pták hlasitě zakrákal. Znělo to jako výsměch.
"To by mě zajímalo, proč zrovna rozhledna, nejzbytečnější věc v celém kraji, zůstala stát."
