DMD č. 24 pro 24. 4. 2024. Téma: Vrána k vráně sedá

Podzim je šedivá obloha, šustící hnědé listy ořechů, hlávky pozdního zelí, které postříbřila první jinovatka, a obilné pole, už dávno sklizené. Přilétla hejna havranů, tak jako každý rok, posedávají po těch prázdných nedozírných polích, křídlo vedle křídla, jejich krákání zní bez ustání a valí se ve vlnách jako mořský příboj. Zakřičíš, a jako ohromný černý mrak se vznesou k obloze. Podzim je kejhání divokých hus, rok za rokem se opakující volání dálek, vábení cest a neznáma, kterému nikdy nepodlehneš - a nikdy toho nepřestaneš litovat. Smutek i touha ti v duši hvízdá jako vítr; než přijde zima a s ní mráz.

..........................kmen...................................
..........................kmen....větvička.......................
.........................kmen větev..............................
.....větvička.......kmen....................................
...........větev kmen kmen..........větvička.................
..........................kmen kmen větev větev..................
............................kmen kmen...............................
............................kmen kmen větev větev...................
..vrána vrána........kmen kmen..............................
...větev větev větev kmen kmen...........větvička...........
.............................kmen kmen větev větev větev............
............................kmen kmen......větvička.................
.........................kmen kmen...............................
....větvička........kmen kmen...............................
...větev větev větev kmen kmen..............................
..............................kmen kmen...........větvička...........
..............................kmen kmen kmen větev větev větev.......
..............................kmen kmen kmen.........................
..............větev kmen kmen kmen..........................
.........................kmen kmen kmen..........................
.........................kmen kmen kmen..........................
.........................kmen kmen kmen..........................
..........................kmen kmen kmen.........................
..........................kmen kmen kmen....Jednorožec...........
tráva tráva pampeliška tráva tráva tráva tráva tráva tráva
tráva tráva tráva tráva tráva tráva svízel přítula tráva tráva

„‚Tys mě ale vylekala!‘ říkám. To byla jen kolegyně víla sudička Merryweather.

‚Copak ty nevěštíš Šípkové Růžence?!‘ a ona mi povídá, že si přišla taky vyloupit ten sejf zlé víly.

‚Teď jsme dvě u sejfu a ne na křtu,‘ říkám si.

Když v tom dorazí kolegyně Flora, a je to v pytli – u té nešťastné holky není nikdo s dobrou sudbou, jen namíchnutá zlá víla, kterou vůbec nepozvali.

Problém je v tom, že zlá víla nenechala nic na náhodu a sejf ochránila blbým kouzlem, které nás chmatlo do magické sítě.

Pane Sojko, a my tam takto visely do příjezdu policie…!“

Vráně bylo s Gustavem a Isidorem dobře. Vesničani byli milí a děti na ni byly hodné, ale co je to platné. Vráně bylo smutno.
Navíc se blížila zima a všude se začalo ozývat cizí krákání.
Vrána posedávala smutně u kamen, ani přes louky si nevyletěla.
"Stýská se jí," řekl Gustav, "potřebuje někoho svého."
"Ale vždyť má nás a ty tu taky nemáš žádné další vlky... tobě se taky stýská?"
"Už ne. Ale jí musíme sehnat kamaráda."
A tak celá vesnice i s beránkem a vlkem propátrávala les. Dlouho bez úspěchu. Až jednoho dne, už napadl sníh, uslyšel Jenda smutné krákání.

V Krytonovi zatrnulo. „Pane Listere, uvědomujete si, proti jak mocnému nepříteli stojíme?“

„Klid, Kryťáku, to zmáknem! Rimmer to podělá, jako vždycky. I když mě zaráží, že Kocour do toho šel s nim.“

Kandidát na prezidenta se zahloubal. „To není tak šokující. Víte, jaký pan Kocour je. Nezná empatii. Myslí jenom na sebe. Za šatstvo by prodal orgány. Dokonalý poskok pro pana Rimmera. Jak zní to Vaše lidské přísloví? Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá?“

„Tak nějak. Když vo tom tak přemejšlim, máš pravdu. Ale Kocour si tu prohru pak pěkně vyžere. A teď nažhav obvody, musíme připravit kampaň!“

My netopýři velcí jsme společenská stvoření. Kdejaký majitel budovy s letní kolonií nebo sklepa se zimním chlupatým hroznem vám to potvrdí.
Společnost nám svědčí.
Přežijeme i samotu. Jíst a spát zvládneme i bez společnosti. Ale něco nám chybí. Hebkost a teplo dalšího netopýřího těla.
Julián měl jasno.
Ale já si hlídala hranice.
První den měla hranice dvacet centimetrů. Když přišel blíž, vrčela jsem.
Po týdnu jsem ho snesla v deseticentimetrové vzdálenosti.
Osmý den spal tak blízko, že jsem ho mohla dloubnout křídlem do žeber. Neudělala jsem to.
Devátý den se pode mnou chtěl schovat.
Desátý jsem mu dovolila se přitulit.

Byly časy, kdy by RC-3103 obětoval pravou ruku za možnost odstěhovat se na Kashyyyk, dát si nohy nahoru a v klidu daleko od války popíjet kafe. Ovšem to byly docela jiné časy, civilizovanější, časy před Impériem.
Teď byl na Kashyyyk převelen. Bez ztráty ruky, ale jako dozor pracovního tábora. A ačkoliv mnohem radši střílel mrchožrouty, co se přilétali najíst k plotu, sem tam musel taky umravňovat chlupáče nebo dva.
Takže na vysněné planetě sice byl, kafe měl dost a nohy si mohl na stůl házet pravidelně, ale nejen z toho krákání měl noční můry a velká výhra to tedy nebyla.

Běželi temnou nocí. Zplozenci za nimi a dokonce i po bocíh. Hawk někde v předu, ostatní za ním. Stejně to bylo i s oběma Vranními agenty. Oba unikli zlobě jejich Mistra jen o vlásek. A zabili ho. V krutém světe Vran jim nic jiného nezbývalo.
Jenže nepřijou o život teď? V tomto prokletém lese?
Uklouzla a on ji zachytil.
"Pozor!"
"Díky!"
Běželi dál.
Únava se agentů tak rychle nedotkne.
Ostatní jsou však už pomalu vyčerpaní.
Zastavují u malého palouku.
Velký spadlý strom.
Posadí se vedle sebe.
Hawk se připojí.
"Bylo tu, není tu...dvě vrány na plotu..."
"Na stromě!"
"Detailisto!"

Cvakne klika. Málem spadnu z gauče.
Diviš.
„Noro, přišli dva noví lidi zvenčí.“
Prokletí čarodějové se stahují sem. Vrána k vráně.
„Pošlu je pak Romanovi.“
Diviš přehlédne nástěnku a ukáže na červený pruh mezi mnou a Adamem. „Co znamená tohle?“
Roman zvedne oči ke stropu. „Že máte všichni neuvěřitelně dlouhé vedení.“
„Každý nemůže být Sherlock.“
„Zpátky k práci,“ řeknu rázně a vystrčím Diviše ze dveří.

„Znáš se s Adamem hodně dlouho, že?“ zeptám se. Dřív, než se zeptá on.
„Od školy, bydleli jsme spolu na pokoji a byli oba stejná telata…“ Povzdech. „Ale jestli ho znám doopravdy, ti říct nedokážu.“

Sedím s notebookem na klíně, když slyším zvenku štěkat psy. K Ari se přidal i Rex. Ale neznějí výhružně. Vykouknu z okna.
Stojí za brankou. Ve světle měsíce je krásný, mohutný, bílá srst se třpytí. Jen ten roh!
Vyběhnu ven a vztáhnu k němu ruce.
Hebké chřípí, horký dech na dlaních, sametová srst na svalnatém krku. Jen ten zatracený roh pořád překáží!
Psi se mu šťastně motají kolem nohou, ve mně zpívá radost. Přišel!
Chce se pomazlit, ale ten zatracený roh nabral poštovní schránku.
„Poslouchej,“ povídám, „nemůžeš ten roh… schovat?“
Mohl!
Bydlí na dohled – místní koně ho vzali mezi sebe.